Parní lokomotivou zpět do dětství...
Dnes jsem pochopila, proč si tatínkové pořizují domů mašinky, které balí jako dárky svým dětem.
Nejsou to dárky...
Stejně tak jsem pochopila, proč si na projížďku parní lokomotivou vůbec bereme s sebou děti.
O ty totiž ani tak nejde.
Slouží tady jako alibi, díky nim je totiž možný zcela legální návrat zpět do dětství.
Vydat se na takový výlet sólo by vyžadovalo odvahu, ale s dětmi je ledacos dovoleno.
Člověk tak může povolit své "dospělácké" emoce, může na chvíli vystoupit ze své role, stává se na chvíli zase dítětem.
Mnohé je dovoleno.
Je to brána do jiných světů.
Kde jinde si může jen tak houkat jako mašinka?
Užila jsem si tohle všechno naplno a těšila se z toho, že to takhle nemám sama.
Jsem ráda, že je možné občas otevřít tahle tajná vrátka...
Jsem ráda, že tady nebývám úplně sama.
© Wahlgrenis
21.05.2011
Milá Wahl...
moc Ti děkuju, že jsem mohla dnešní den strávit s tebou a pěkně si to užít...
Napsala jsi to krásně...
Před chvílí mě napadla úplně v jiné souvislosti věta, která k tomu vlastně taky krásně sedí: "To důležité je očím neviditelné, musíme se dívat srdcem....."
A já parním vlakem nejela ani jako dítě.
To ani není návrat.
To je něco navíc.
Hodně navíc.
Hezký večer a ještě jednou díky.
Hanďa 22.05.2011
Wahl,
zrovna včera, když jsem usínala, jsem poslouchala písničku od Ivana Mládka, kde se zpívá o Měchenicích, což vyvolalo vzpomínku na nedávno zemřelého Ivo Pešáka...
Jinak jsem taky uvažovala jet stejným vláčkem...
Pradlenka 22.05.2011
