Zatímco nás bolí záda, je to proto, že nám z nich rostou křídla
Kdysi dávno žil jeden muž. Byl vychovávaný ve zbožnosti a jako mladý si myslel, že mu pánbůh nadělí to, co všem ostatním mladým lidem - lásku, rodinu a šťastný život.
Ale on místo toho dostal jen nemoc a povinnosti. Stal se tulákem, nebo spíš poutníkem. Putoval městy a sledoval štěstí ostatních. Viděl, jak lidé žijí svůj krásný život, od obyčejného rána do obyčejného večera.
Byl jako takové dítě, které v dešti a zimě na ulici hledí výlohou do cukrárny, kde ostatní děti pijí horkou čokoládu a povídají si mezi sebou s amarády. Byl jako takové pokorné, smutné, osamělé dítě.
Pak jednou za velké bouře zabloudil v horách a k večeru spadl ze srázu a ošklivě si zlomil nohu. Byla to otevřená zlomenina, ztratil dost krve, omdlel na cestě.
V těch horách měli mniši klášter, a ti ho našli a donesli mezi sebe. Postarali se o něj, ale o nohu přišel. Muž sledoval holé zdi kláštera a svou zmrzačenou nohu, a pochopil ten příkaz.
Zůstal tedy v klášteře a stal se mnichem. Celé dny se modlil k Bohu. Neměl pochybnosti o své víře, tu autoritativní a láskyplnou sílu nad sebou a nad svým životem cítil jasně. Měl ale velké pochybnosti o sobě. Když začal myslet na to, zda žije správně, zda koná něco pro boží svět, zda jeho existence má vůbec nějaký smysl, sužovaly ho sžíravé pochybnosti a strach.
Pohrdal sám sebou, protože se cítil být bezvýznamnější než nějaký hmyz na cestě. Toužil po milované ženě a po dětech, nemohl tu touhu po teple domova v sobě zadusit. Nosil si ji v srdci jako nějaký medailon pro štěstí. Ta představa mu byla vším.
V klášteře zestárl a zemřel. Až do smrti zakoušel pořád to samé. Když své myšlenky obrátil k Bohu, cítil se klidný a plný lásky. Když je obrátil k sobě, zneklidněl a strachoval se božího soudu. Tušil, že smrt bude tím nejsladším spočinutím a shledáním s tím teplem, po kterém zoufale toužil, zároveň se ale bál, že jím bude jeho milovaný Bůh pohrdat za nečinnost, za neužitečnost a malomyslnost, ve kterých žil.
Jeho život byl jako dlouhá cesta suchou plání. Ten muž šel dál a dál a protože pořád viděl tu stejnou suchou trávu, myslel si, že vůbec nikam nejde. Nevšiml si, že se naopak nikdy nezastavil. Nevšiml si, že naopak ušel velký kus cesty.
Když se jeho duše vznesla k Bohu, uviděl svůj život shora a viděl ho jako jeden z korálků, navlečených na šňůře. Všechny životy jeho duše předtím byly plné neštěstí, hříchů a tmy. A ten život, který právě skončil, byl jako rozcestí.
Muž pochopil, že i když ve svém životě nic nedokázal a nic nezměnil, zároveň celou tu dobu jasně směřoval ke světlu, protože pokorně všechno přijímal a toužil po bohu z celého svého srdce. A viděl, že nezáleželo na tom, co se dělo navenek, že naopak nejvíc se stalo uvnitř. Jeho nezdolná touha po světle otočila kormidlem celou jeho duši, která se skládala z tisíce životů, a jeho bezvýznamný život dokázal změnit směr celé té ohromné lodi, a jednou provždy ji nasměřovala dobrým směrem.
Viděl všechny životy, které po něm následovaly, plné lásky, štěstí, plné horké čokolády uvnitř cukrárny. Všechny ty další životy byly jako linie jeho potomků, kteří od něj dostanou do vínku požehnání a shovívavost Boha.
Ne že by nikdo z nich nemusel podstoupit žádné zkoušky a nezažil bolest a neštěstí. Ale světlo, které nasbíral do svého srdce, teď patřilo celé duši a neslo se všemi životy jako znamínko pro štěstí, jako tajný vzkaz v obálce, který se předával z životu na život.
Viděl někde tam na konci těch inkarnací bytost s andělskými křídly, která pouhou motlitbou a myšlenkou mohla odlehčit bolesti lidským bytostem. Ta bytost měla moc měnit, chránit a pomáhat. A přesto, že mezi ním a tímto andělem bylo ještě hodně životů a zkoušek, byl to vlastně on, kdo dokázal svým sebezapřením udělat ten ohromně těžký krok směrem k andělskému poslání.
A tak uviděl, že jeho bezvýznamnost není bezvýznamností, že je naopak něčím velikým a důležitým. Viděl, že dokázal jediným krátkým lidským životem vyrobit neuvěřitelné množství radosti a lásky. A nemohl věřit svým očím.
To krásné, co v našem životě máme, za to vděčíme poutníkům v naší minulosti, kteří se toho třeba na celý život vzdali. Nemáme být na co pyšní, jen nekonečně vděční.
To hrozné, co prožíváme, to dáváme jako dar všem trpícím duším, protože když se to děje nám, ochraňujeme od toho své následníky.
Nikdy nevíme, co z našich činů je významné a co nevýznamné. Nikdy nevíme, který bezvýznamný čin změní celý náš život.
A když nám vesmír chystá nějaký dárek, nejdřív nám zakryje oči, abychom vůbec nic neviděli. A tak když se vám zdá, že nevidíte žádný smysl, možná, že se právě ve vás děje něco důležitého.
Letos o prázdninách jsem pátrala po původu svého znamínka na noze a zjistila jsem, že je to památka na zranění nohy a život neskutečně osamělého, ale statečného poutníka. Taky jsem to znamínko měla vždycky ráda a vážila si ho. Vzpomínka na toho muže mě hřeje v srdci a rozechvívá dojetím.
Každý možná máte takového muže nebo ženu ve své minulosti. Nebo jste možná právě takovým mužem nebo ženou pro svou duši právě teď. A nebo obojí a všechno zároveň.
Chtěla jsem se s vámi o to podělit. O tu krásnou malou bezvýznamně významnou myšlenku.
Že nikdy nevíme, co je důležité a co není. Že zatímco se nám zdá, že stojíme a mrháme časem, naopak někam jdeme. Že zatímco nás bolí naše ohnutá záda, je to proto, že nám z nich rostou křídla.
Zdroj: osud.cz
Aurelia 21.12.2010
© Wahlgrenis
21.12.2010
