Když se v Ostravě povede inverze...
Tyto fotografie jsem musela pořídit. To, co bylo k vidění v sobotu 9.10.2010 kolem 9. hodiny v
Ostravě , se jen tak nevidí...
Opravdu chápu zákaz vycházení, větrání, sportování a další omezení fyzické činnosti venku.
© Wahlgrenis
09.10.2010
Ahoj Wahl,
rad bych Ti popsal zazitek cestou domu z akce.
V aute cestou od babicky (prababicku jsem nakonec neodvazel) mi Ondra rekl, ze chce jet do „hospody“, kde je ten vysoky hrad, Trebovicky mlyn :o), na zahradce je detske hriste.
Kdyz jsme vystoupili z auta, tak doslova rekl: "Ahoj Wahl," mozna jsem spatne rozumnel, kdyz jsem mu rekl, co rikal, jen se sibalsky usmival a rikal, ze nic. To uz jsem zpozornel.
Doma se manzelce otevrelo okno, ktere otevrela, jen na ventilaci a spadly kvetiny z parapetu.
Tak nevim, co si o tom mam myslet :o)
S pranim prijemneho dne
Kamil 09.10.2010
Milý Kamile,
děkuji za tento mail. Nic není náhoda. Chápu Tvá slova jako potvrzení procesů, o kterých jsme si v Ostravě povídali.
Musím poděkovat Vám i všem ostatním, kteří na akci v Ostravě byli, za všechny příběhy i střípky, o které se s námi podělili.
Téma zde mělo svou premiéru a věřím, že to, co jsme si zde společně prožili, zůstane dlouho v naší paměti.
Když jsem se vracela do Prahy, vstoupili mi do cesty zajímaví lidé. Rychlík jede přes čtyři hodiny, nechtěla jsem si číst (stejně moc nečtu), ale měla jsem s sebou háčkování (filetová technika ze Sněhurky)... K tomu jsem se rozhodla před dvěma dny, asi po dvou nebo třech letech.
V Ostravě – Svinově nastoupila skupina mladých mužů, kteří se vraceli z netradiční akce, projíždění již zrušených vlakových tratí. Byli to nadšenci, kteří tímto svým koníčkem absolutně žijí. Znali čísla tratí, souprav, řazení, výluky, komplikovaná místa v nejrůznějších místech republiky, tohle všechno probírali, ale navíc měli s sebou obrovské krabice, kde byly párky, chleby, kelímky apod. Tahle dnešní akce byla i pro veřejnost a oni tam měli mimo jiné prodávali občerstvení. Bylo úžasné pozorovat, s jakým nadšením si o vlacích a prožitých zkušenostech vyprávěli. Trochu mi připomněli Foglarovy Rychlé šípy, kteří také dýchali vždy jen pro správnou věc. Jeli až do Prahy.
V Olomouci ke mně nastoupila paní Ivanka, která s mužem vychovala pět dětí. To už se v dnešní době vidí málo. Přestože je v důchodovém věku, rozhodně se nenudí. Byla na kurzu patchworku. Hned se chlubila svým výrobkem – nádhernou prošívanou taškou, ušila ji během odpoledne. Doma má mnoho svých „výrobků“, polštářky, ubrusy, přehoz. Na tento kurs jela, aby se dozvěděla, jak se všívá zip. Na této paní bylo zřejmé, že se nikdy nenudí. O všem, co dělá, vyprávěla s nadšením, z očí jí šly plamínky štěstí. Ještě než vystoupila v České Třebové, stačila mě upozornit na místní Níťárnu, kde se dají pořídit příze i další materiál k ručním činnostem za výhodnější ceny než v obchodem.
Ona sice vystoupila, ale místo ní si je mně sedli tři mladí lidé s obrovskými zavazadly. Žádná dovolená, mířili do Holanska za prací. Na místě by měli být dnes odpoledne, zvolili si dopravu autobusem z Florence. Byl to mladý pár po vysoké škole a jejich o něco starší kamarád. Ti dva už v Holandsku působí, jen si jeli domů pro zimní oblečení. Pracují tam jako dělníci, různě, na poli, v obchodě, u aut, všude, kde je třeba. Angličtinu ovládají perfektně. Potřebují si vydělat peníze na přestavbu domu, což tady je za současného stavu hodně komplikované. Nejsou tady vhodné podmínky prakticky pro nic. Je složitá doba... pro mladé. Ti starší už se stihli zabezpečit, nemají tolik starostí. Chtějí děti, vlastní život, ale to bez příjmů samozřejmě není jednoduché. Neberou tuto svou pracovní zkušenost jako únik ani jako vlastní ponížení, spíše se snaží na svůj život dívat reálně. Peníze k životu potřebují a nastavené mantinely a vůbec krize, která tady je, jim příliš nenahrávají. Tahle cesta je podle nich jediným řešením, jak mohou přijít k nějakým penězům.
Jako bombónek mi pak do vlaku v Praze nastoupila ještě paní Markéta. Doběhla na poslední chvíli. Byla krásná, měla na na sobě svetr pletený norským vzorem. Jela spát ke kamarádce do Radotína, už 38 let tady nežije. Přijela z Norska (ne, tohle se fakt nedá vymyslet). Vzala si norského muže, s ním měla dvě děti, po 29 letech se ale rozvedli. Jazyk jí nedělal problém, mluvila nádherně česky, když jsme jely kolem Pražského hradu, oči se jí zaleskly, milovala to tady, ale už byla přesazená tam. Složitý život. Bydlí na nějakém poloostrově, z okna vidí na Oslo. Tuhle paní jsem si dovolila vyfotit.
Svetr jí pletla sestra, je z ovčí vlny, úžasně teplý a příjemný.
Byla to nádherná cesta, nádherná mozaika přítomných okamžiků, nádherné čtyřhodinové "tady a teď". Děkuji opravdu všem, s nimiž jsem mohla tyto chvíle strávit.
© Wahlgrenis
10.10.2010
Dobry den mila Wahlgrenis,
cetla jsem ted krasne povidani o ceste z Ostravy zpet do Prahy.
Zaujala mi fotografie te divky na 1. snimku a te dobove.
Ta podoba je uzasna...
Milena 10.10.2010
Milá Wahlgrenis,
mnohokrát Vám děkuji za seminář a za pomoc, kterou jste poskytla mně i ostatním lidem.
Každý ze zúčastněných je osobnost a vy jste byla jeho středem.
Cítím se jako jiný člověk.
Vím, co mám udělat a věřím, že mi to pomůže.
Děkuji Vám a všem, kteří jste tam byli.
Nikdy nezapomenu.
Příběh, který každý sám odvyprávěl, ve mně zanechal nesmazatelnou stopu a za to děkuji.
Mějte se krásně.
Těším se na další setkání s Vámi všemi.
Děkuji.
Markéta 11.10.2010
