Wahlgrenis

Už začínám chápat, že čerstvé mléko asi mít nemám

Byla jsem rozhodnutá už dlouho, že si dojedu na Novodvorskou pro čerstvé mléko. Na internetu jsem si ověřila přesné stanoviště odběrního místa: v nákupní centru Plaza, před vstupem do TESCO...
Víme, že nic není náhoda. Posuďte ovšem sami sled jednotlivých událostí.

První, co mě zaujalo v bezprostřední blízkosti domu, kde bydlím, byla malá holčička. Stála na silnici mezi zaparkovanými auty a vypadala bezradně, rozhlížela se. Mohlo jí být šest, sedm, tak první třída. Zeptala jsem se jí, jestli potřebuje přejít na druhou stranu, že mohu jít s ní, aby se nebála.
Podívala se na mě s údivem, který říkal, že nikam přejít nechce. "Ne, já tady hlídám tátovi místo na zaparkování!"
Když jsem se ještě zeptala, kde tatínek jezdí, že ji tady takhle nechal, odpověděla mi, že tady takhle čeká každý den, že on má přijet z práce.
"A jak dlouho tady už čekáš?" nestačím se divit.
"Teď už jsem tady 20 minut, ale jindy jezdí dřív..."
Ufff, hlavou mi prolétl film z období, kdy mi bylo asi tolik, co té holčičce. Tohle jsem nezažila. A pravděpodobně už ani nezažiju. Některé děti to nemají lehké.

Pak jsem byla koupit místenku na sobotní akci. Bylo ještě odpoledne, normální den. Vycházím z metra a na schodech, které vedou k autobusovému nádraží, jsou dva podivní muži, jeden v ruce právě cosi natřepával a pak to zabodl do stehna. Injekční stříkačka. Ten druhý před něho předstoupil, abych to neviděla. Jenže já jsem to viděla. Zůstala jsem stát jako opařená. Tohle? Tady a teď? Drogy v přímém přenosu?
Stoupám dál po schodech a jen zírám tím směrem. "Paní, co se divíte?"
Už jsem nahoře a přidávám se k ženě, která vyšla jen o pár vteřin přede mnou a viděla to, co já. Ptám se, jestli neví, kde je tady policie. Ona se tak na mě podívala, jako že o co jako jde... "Policie je vždycky jinde, než kde má být. Tohle je ale tady normální."
Uff, asi jo, i když mně to teda příliš normální nepřipadá.

Posunuji se o pár metrů dál k autobusům. Tady není možné dělat nic jiného, než čekat a pohled mi padne na billboard jakési (ne, tohle opravdu nezkoumám) politické strany s textem: "Nenecháme Prahu propadnout!"

Kolem je několik bezdomovců bez budoucnosti. Místo, kde jsou dnes a denně.
Uff, smutný pohled na Prahu, která se tady už ovšem propadla, a hodně hluboko...

Pořád se ale těším na to mléko, pro které si jedu. A na tvaroh, který pak vznikne... Ostatně víkendová akce na Hedeči s návštěvou ekofarmy mě motivovala. Není o čem pochybovat.

Vcházím do nákupního centra a v hlavě mám kompas, vím, že musím dorazit před pokladny TESCO a tam někde to bude. Ovšem tohle byl plán můj, ne těch okolo...
Ve vstupních prostorách zůstávám stát. Tady je totiž letoun, na kterém v roce 1910 poprvé letěl Jan Kašpar z Pardubic do Prahy, vzdálenost 100 km. Tohle ví snad každé pardubické dítě. Tedy já to vím... Kašpar má v Pardubicích památník kousek za Duklou, odkud se ovšem pravidelně ztrácel malý model jeho letadla. Jan Kašpar – to je významný rodák Pardubic.

Samozřejmě jsem se tady musela zastavit a zjistit, co se to tady koná. To už se mi věnovali dva pánové – jeden z Klubu amatérských novinářů, druhý z Letecké amatérské asociace.

Dozvěděla jsem se, že tady před chvíli skončila vernisáž výstavy na oslavu 100 let létání v Čechách, byla tady spousta významných hostů a každou středu se zde bude konat doprovodný program – nějaké besedy.

Dozvěděla jsem se o americkém kosmonautovi Eugenu Cernanovi, který tady byl snad ještě před chvílí... On je zatím poslední kosmonautem, který se procházel po Měsíci. Jeho prarodiče pocházejí z tehdejšího Československa.

Na panelech kolem je spousta fotografií a dokumentů, které mapují historii létání v Čechách. Pak je zde také rogalo, na kterém vítězí na veškerých mezinárodních závodech vynikající český rogalista (jméno mi vypadlo), který se létání věnuje od mladého věku.

Zaujal mě i koš horkovzdušného balónu.

Když jsem se ptala, proč je tato výstava právě zde, dozvěděla jsem se, že je tady bezpečnostní služba, která za exponáty odpovídá. Jinde by se prostor hledal složitě.

Víte, jak se nasedá do takového létacího stroje, co měl Jan Kašpar? Ze strany letadla je otvor pro nohu, nasedá se podobně jako na koně, musíte se přehodit dovnitř. Tam je proutěné sedátko a dřevěný volant.

Model, který je tady k vidění, je schopný letu, dokonce jím jeho majitel létá. Nevím tedy, jestli létá běžně každý den do práce, ale třeba v neděli si jistě někam zaletí... Aspoň myslím. Motor neváží 100 kg jako tehdy, ale jen 30 kg.
Tady jsem si připadala zase chvíli jako dítě, kterému půjčili hračku. Nevadí, že ji zase musím vrátit. Vybavily se mi také soutěže v rámci školy, města i okresu z období mé základní školy, kdy jsem měla v malíčku obor kosmonautika.

Ovšem teď jsem měla ještě jiné plány. Automat na mléko. Poděkovala jsem a vcházím hlouběji, do útrob nákupního centra. TESCO jsem našla bezproblémů. Automat na mléko tady ale nebyl.
Zjistila jsem, že to je už nejméně měsíc, co ho odtud odvezli. Prý nebyl zájem.
Hmm.
Tak jsem se zase vracela zpět.

V autobuse jsem zaznamenala rozhovor řidiče a cestujícím, který nastoupil se psem:
„Ten pes bude mít náhubek, vodítko a nastoupíte si třetími dveřmi,“ ozvalo se hromovým hlasem od řidiče.
To, co odpověděl cestující, není publikovatelné.
Řidič ho nechal vystoupit.
Ufff.

Paní sedící přes uličku se na mě podívala. Bylo nám oběma jasné, že je třeba dodržovat jistá pravidla... Pak řekla cosi o zákonu přitažlivosti, který funguje vždy a všude, za všech okolností. Taky o něm nikdo nepochybuje.
Jen tady, kde se pořád mluví o demokracii, je všechno volné, otevřené, všechno se může. Pak už mlčela.
Když jsme na konečné vystoupily, připojila se ke mně a ptala se, kam jedu dál. Ona měla namířeno do metra. Já ne.
To už ale vyndávala útlou brožurku a zase říkala něco o tom zákonu přitažlivosti. „Vznik života - Pět otázek, které stojí za odpověď?“
Jindy bych podobný text ani nedonesla domů. Teď vím, že dnes je všechno jinak. Víme, že tohle nejsou náhody.
Informace o DNA, které souvisí s Ericem Pearlem , by se mi asi do rukou jen tak nedostaly.
Ufff.
© Wahlgrenis

02.09.2010

Milá Wahl,
po přečtení toho článku (díky za něj) mě napadlo...
Není pravda, že bys neměla mít čerstvé mléko.
Jen ta cesta by asi měla být trochu jiná.
Nějak mi nesedí Tesco a stroj na čerstvé mléko. Ta kombinace mě udivila. To k sobě nepatří.
Když jsem si jezdila pro čerstvé mléko přímo od kravičky, musela jsem za město, do zahrad, komunikovat s paní co právě podojila, mrknout se na krávy.... Možná mi u té kombinace Tesco a stroj na mléko chybí lidský prvek. To spojení s přírodou. Ale jen stroj? To nemohlo vyjít. Nevěřím, že o to mléko by nebyl zájem. Nebylo to na správném místě.
Ale to je jen můj naprosto subjektivní názor.
Taky by mě docela zajímalo, jak takový stroj vypadá a funguje.
Krásný den všem,
Rudbékie 02.09.2010

Milá Wahl..
tak "smutný" článek a já se u něj usmívám... jak podivné události.
Holčina stojí a hlídá parkoviště :-)
Wahl, já Tě u toho všeho vidím, Tvá gesta, posunky a nechápavý výraz... hihi...
A prostě opravdu se řehoním, že si šla pro čerstvé mléko do Tesca ....
Fakt, cítíš to, jak legrační ???
Rudbekie krásně ..souzním s ní.
..čerstvé mléko z automatu v Tescu je tak absurdní a neuvěřitelně komické jako hlídání parkoviště holčinou ...
Krásný den milá Wahl.
S láskou a radostí Ti děkuji za Tvé nádherné postřehy...
Rosa 02.09.2010

Vážená,
jste rychlík.
Internet moc neotvírám a Vaše zpráva s fotkami na Vaší adrese mne probudila.
Škoda, že jste pro mléko nepřišla o chviličku dříve.
Těm pozvaným hostům jsem dával nepřipravené otázky, byly to dost známé osobnosti z ministerstva dopravy, konstruktéři. Byl tady i Olda Pelčík v uniformě, nebo europoslanec z Bruselu.
Docela to dopadlo dobře, bylo to krátké a když Jirka Strádal - konstruktér motoru z dílů z Trabanta - vyprávěl, jak ve vzduchu létí se spotřebou 2,5 litru benzinu na hodinu, tak lidé tleskali.
Děkuji za pohotový článek.
Je to člověčina, která jde udělat i bez televize.
Zdraví
Jirka Šubrt (ten nalevo) 02.09.2010

Ahoj Wahl,
tak jsem četla Tvůj článek o čerstvém mléku.
Já se už nedivím ničemu.
No že bychom zavedli novinku, také tu nemáme volná parkovací místa, tak by se děti mohly střídat a hlídat místo k parkování.
Lidi mají různé nápady. Chudák holčička.
Fetky a bezďáci (těmto slovům jsem dřív nerozumněla, ale děti mě poučily - čti feťáci a bezdomovci) jsou bohužel na denním pořádku...
Pradlenka 02.09.2010

Druhý pokus:
Je pravda, že jsem zvolila jinou cestu. Jinudy. Jinam. Prahu jsem nechala za svými zády.
Mléko mám! Je výborné...

02.09.2010

Ono to zas tak jednoduché nebylo. Když jsem se vydala pro to mléko. Jednak jsem si předem na místo zatelefonovala, abych se ujistila, že opravdu tam mlékomat mají. Cesta tam i zpět do Prahy byla celkem bez problémů.
Ale vystoupit jsem musela na metru I. P. Pavlova, protože mi "něco" říkalo, že se mám podívat k Džoudymu, jestli mě neosloví něco oranžové nebo žluté nebo červené. Šla jsem tam, nejdřív jsem se zastavila v oddělení knih - všechny si byly tak podobné, tak stejně žluto-oranžovo-červené. Všechny. Absolutně všechny.
Pak jsem přešla do oddělení kamenů, ale ani tady nic pro mě nebylo.
Tam, kde mají tibetské mísy a relaxační hudbu, bylo podivně pusto.
Na zemi několik oranžových polštářků, ale ani tohle nebylo to, pro co jsem sem šla. Odcházím a jedu tramvají Ječnou.
Pořád - to už je takový můj dlouhodobý stav - mám oči na poznávacích značkách. A tady, než tramvaj dojela do zastávky Štěpánská, na mě čekaly čtyři pětky. Vystoupila jsem a vracím se, abych si tu značku mohla vyfotit. (Tím mám "hotové" čtveřice stejných čísel.)

Tahle značka mluví o aktivitě člověka. Nemusela jsem si ji složitě překládat, abych pochopila, že ta žluto-oranžovo-červená se mě týká, ale tak, že skrz mě má přijít, ne ji v nějaké již vytvořené podobě kupovat.
Zašla jsem do prodejny výtvarných potřeb kousek u Karlova náměstí - koupila našepsované plátno a barvy. Všechno ostatní šlo stranou. Dostala jsem se do podobného stavu, jako když jsem před lety malovala ten můj dvojobraz...
Muselo to ze mne ven.

Ještě není dílo úplně hotové, barvy neuschly. Pomalu se vracím zpět do reality. Mám pocit, jako bych během té chvíle byla někde jinde, jako by ještě neskončil příběh s Pannou Marii z minulého týdne. Všechno je najednou tak maximální.
Pokud ten dvojobraz (z roku 1994) nese název Okamžik před zrodem, tento by se mohl jmenovat Zrození. Tak nějak to asi bude...
© Wahlgrenis

02.09.2010

Na světlo se derou otázky, i když odpovědi na ně nejspíš nedorazí, anebo určitě ne hned...
1. Proč jsem musela jet pro mléko právě dnes?
2. Proč naproti mě v metru seděla dívka s otevřenou knížkou na klíně?
3. Proč jsem do její knížky vůbec nahlédla?
4. Proč mě ty řádky v knize zaujaly natolik, že jsem chtěla zjistit, kdo je autor?
5. Proč jsem si názvy tří básní zapsala, abych se mohla lépe dopátrat k autorovi?
6. Proč jedna z těch básní má stejný název jako báseň, kterou jsem před časem napsala já?
7. Proč je to právě Jiří Wolker a jeho Težká hodina? Básník, co miloval svět a dřív než moh´ srdce k boji vytasit, zemřel, mlád, 24 let.
8. Proč, odečteme-li od letošního roku 2010 rok 1994, kdy vznikl dvojobraz, vyjde nám číslo 16? Z toho polovina je číslo 8. To se váže k mému mimotělnímu prožitku a velké osudové změně, která nastala přibližně v polovině této doby.
Těch otázek je ještě příliš...
Nic ale není náhoda...
© Wahlgrenis

02.09.2010

Wahl,
četla jsem teď, co jsi napsala k tomu mléku... mrazí mě... víš Wahl... je toho spousta... spousta souvislostí... často si říkám... proč... proč... proč ty sny... proč Pardubice... proč Praha... proč Wahl... co si máme předávat... a proč...
O spoustě věcí, co píšeš... vím, že některá slova proběhla už dřív... chleba... pekárna... proč nepečete svůj... a za chvíli k Tobě dorazil recept na chleba a tys začala v tomhle procesu poznávat sebe... proč se o spoustě zdánlivě nesouvisejících věcí bavíme...
Naposledy v Pardubicích jsem mluvila o Jiřím Wolkerovi... že jeho datum narození a smrti je jediným letopočtem u básníka, který si pamatuji... bavily jsme se o něm... a ty o něm dnes píšeš... proč... mrazí mě...
Je toho spousta...
Vždycky přijde něco, co Tě posune... ale to něco přijít musí... musí to proběhnout... všechno je v neustálém pohybu... já... Ty... celý Vesmír... a s ním všechno ostatní...
Teď došlo k dalšímu posunu... pocítila jsi být milována... možná... otevřela ses tomu... je to krása... když někomu na Tobě opravdu záleží... užívej si to... Ty si to zasloužíš... něco takového cítím... nezlob se na mě, že jsem tohle napsala...
Ája 02.09.2010

Milá Wahl,
přečetla jsem si článek o tvém putování za čerstvým mlékem.
Nejprve jsem se zasmála, ale opět jsem si uvědomila, že některé věci považujeme za úplnou samozřejmost, i když to tak není.
Co si pamatuji, vždy jsme doma měli kravičku. Já jsem si prodejem mléka přivydělávala při mateřské už před více než dvaceti lety. Manžel se pak rozhodl věnovat zemědělství na plný úvazek a od roku 1996 jsme své stádečko postupně rozšiřovali.
Máme možnost se denně napít čerstvého mléka. Hodně lidí si k nám pro mléko chodí nebo i jezdí z větší dálky, i když podle předpisů prodávat nesmíme. Občas dělám sýr, zakysaný octem, někdy tvaroh. Moje vnučka i přítel dcery mléko pijí, naše děti ne - je prý divně cítit (přestože jsem jim je od malička dávala a nikdy moc nestonali), nechávám je, ke všemu musí člověk dojít sám svou cestou.
Čerstvé mléko je vykoupené prací a dalšími omezeními. Ráno vstáváme před pátou, podojit, nakrmit, vykoupat a jedu do práce, odpoledne z práce, doma něco poklidit, dojít nakrmit, podojit a něco pak doma uvařit. Nestěžuji si, snažím se to vykompenzovat věcmi, které mě těší.
I na dovolenou jedeme, je to sice vždy trochu komplikované, ale zatím to vždy vyšlo. Musím pochopitelně omezovat jiné radosti, které bych si ráda dopřála třeba týden s tebou v Krkonoších nebo dvoudenní seminář někde dál. Ale v životě vždy je něco za něco.
Posílám všem zájemcům vyzkoušený recept na sýr:
4 litry mléka zahřeji na 60 stupňů
přidám 2 dcl octa a vypnu plyn
jemně promíchám vařečkou a sraženou hmotu přecedím přes sítko
na talíř rozprostřu bílý hadřík posypaný solí a kořením podle chuti (kmín, paprika nebo jen bylinky)
na to vyklopím hmotu ze sítka a navrch posypu opět solí s kořením a zabalím do hadříku
Po vychladnutí je hotovo ke konzumaci, v chladničce vydrží několik dnů, ale většinou ho rychle sníme.
Prý stačí mléko zahřívat jen na 45 stupňů, ale to nemám ještě vyzkoušené.
Přeji doboru chuť.
Až se zase někdy vypravím na seminář, určitě nezapomenu mléko přivézt.
Libella 05.09.2010

Ahoj Wahl,
Ty mi teda dáváš...
Jak jsem viděla ten obraz, tak mě okamžitě zaujaly by barvy. A pak se mi jakoby něco začalo točit těsně nad hlavou.
Nevím, co to má znamenat. Píšeš, že obraz ještě není dokončený. Takže ještě uvidíme.
A pak Jiří Wolker a jeho Těžká hodina.
Tak to si přesně pamatuji, měli jsme ji jako ukázku v čítance v osmé třídě. A hodně mě to tenkrát zaujalo. A jak píše Ája, jeho rok narození a úrmtí se hezky pamatují, proto i já si je od té osmé třídy pamatuji.
Zdravíme Tě i s Ondráškem , kterého tu mám celou dobu při čtení Tvých stránek i při psaní mailu u sebe.
Ahoj,

Pradlenka 05.09.2010

Krásný den Wahl,
četla jsem článek, jak jsi šla pro mléko, a hnedka mě něco napadlo, jen jsem něměla kdy ti napsat - buď mi nešel počítač, anebo jsem neměla čas, musela jsem se věnovat rodině.
To mléko je duchovní i duševní potrava a i potrava pro děti, pětka přirozený a svěží život, středové číslo spojení Jing a Jang.
Osmička příčina a důsledek - početí a narození, Jiří - spisovatel jako ty a napadl mě i pan Březík - hudba, ten nádherný obrázek červeno-žlutý mě vrátil do dětství.
Cítim z něj energii a rozjasněnost, jako malá jsem milovala červenou a žlutou.
Wahl děkuju, že smím...
Mám Vás moc ráda a posílám lásku a světlo
Děkuju,že jste
S úctou a pokorou
Barbora 07.09.2010

Když jsem dnes odpoledne jela přes Karlovo náměstí, zaujal mě poutač ČERSTVÉ MLÉKO. Sice jsem si v první chvíli myslela, že se mi to jen zdá, ale abych se předsvědčila, že opravdu nezdá, vystoupila jsem a provedla fotodokumentaci.
Ano, opravdu je tady mlékomat.
Není součástí žádného obchodu, stojí jen tak v pasáži.
Když jsem se ptala paní prodavačky z vedlejšího marketu, jak tady je mlékomat dlouho, moc jsem se toho nedozvěděla. Nastoupila totiž tady dnes první den do práce, takže nic neví. Ale lidé si sem pro mléko údajně chodí.
Je to stejný mlékomat, jaký jsem objevila ve Vestci u Prahy, jen cena se liší. Tady stojí litr mléka 20 Kč.
Trochu mi to připadá, že mě tam nahoře musí pozorovat. Jinak to totiž ani není možné... Teď už si mohu pro mléko chodit opravdu z domu pěšky. No, co si víc můžu přát?
Takhle se mi dějí zázraky už delší dobu v přímém přenose. Já se ale o to sama nijak nesnažím. Prostě mi to tak nějak nádherně nahrává... Tak si to užívám.

14.09.2010

Wahl,
ten mlékomat... to je fakt super a máš ho opravdu kousíček...
Včera jsme taky byli pro mléko a už nám tady kysne v lahvi...

Ája 14.09.2010

Mě ještě napadla jedna věc k tomu mléku... a možná, že je to i dost obecně...
Když něco opravdu chceš... snažíš se, překonáváš pro to, abys toho dosáhla určité překážky... nemáš to třeba hned, ale nevzdáváš se a hledáš další, jiné možnosti... když se konečně zadaří a máš to, co chceš, i když s vynaloženým úsilím, tak se Ti začínají otevírat jedna po druhé nové, snazší cesty k uskutečnění Tvých přání, cílů...
Až Ti nakonec přijde do života to, co jsi chtěla, v tak snadné a jednoduché podobě, že bys to ani nečekala... že bys to ani nevyslovila... že bys na to ani nepomyslela...
Protože jsi ukázala, že to, co chceš, myslíš opravdu vážně, že to není jenom takový rozmar a jsi ochotná pro to něco udělat... vykonat...
Tak pak přichází ty zasloužené odměny.

Ája 14.09.2010

17.06.2014

Jsou tady "zádíčka" k pexesu, které se postupně rodí na mých akcích:

14.06.2016