Být součástí něčeho vyššího je úžasné
Milá Wahlgrenis,
moc Vás zdravím.
Na konci února po semináři
v Břeclavi jsem Vám slíbila, že dám vědět, jak se odvíjí můj život a jak vychází to, co se ukázalo. Předpověděla jste mi tam, že s mužem, který změnil můj život, bychom se měli dát dohromady na přelomu jara a léta, v srpnu se sblížíme ještě víc a na podzim bych snad mohla i otěhotnět. I v
offline konferenci k miminkům z 11. 3. (dotaz 26) jste naznačila, že bychom měli být spolu.
Na začátku dubna jsem Vám psala o žluťáscích a zázracích, které k nám přichází. Jen to k sobě pustit.
Duben byl vůbec v mém životě zlomový. Téměř možné miminko, žádost o rozvod, autohavárie. A po nehodě rekonvalescence uprostřed postupně se zazelenajících a rozkvétajících stromů, uprostřed přírody.
A tam se ke mně přišel zázrak.
Pochopila jsem, že autonehoda bylo nejen varování, ale i dar. Přesně 1. května jsem poznala bezvýhradnou lásku. To, jaké to je milovat sama sebe a stát se nejdůležitější ve svém životě. Nádherný a úžasný pocit.
Kdo ví, tak neodsuzuje, protože ví, že to není o sebelásce a sobectví. Nevím, jestli štěstí uvnitř sebe jsem našla také tento den, ale myslím si, že to bylo dříve. Ale díky autonehodě jsem pochopila, že život se opravdu může změnit během vteřiny. A já jsem díky tomu začala žít opravdu naplno.
Tady a teď.
Každý den si opravdu užívat.
Ne nevázaným způsobem.
Ale vnímat každý den krásu, která je okolo nás, v každé květině, stromu, zvířeti, v lidech hledat to lepší a radovat se ze života. Neodkládat nic na jindy.
Mé okolí začalo vnímat ještě větší změny, které se se mnou děly a ptalo se, co to způsobuje. Prý jsem omládla a štěstí a spokojenost ze mě vyzařovalo.
V květnu se dořešil rozvod a já byla volná i "papírově". A těšila jsem se na další dny, na to, jak se dle předpovědí dáme dohromady s mužem, který byl dosud jen kamarád.
Opět jsme si napsali a já jsem mu odhalila víc ze svého nitra. Cítila jsem, že ho něco trápí a pokusila jsem se mu aspoň slovem pomoct. Ale už se neozval. Čekala jsem a možná se k tomu i upínala, vždyť mi přece byl "předurčen".
Ale pak mi zničehonic došlo, že možná je všechno jinak a nemůžu se upínat na určitého člověka, že to, co přijít má, přijde. Ale je důležité plout a ne nic dělat násilně.
Poprosila jsem své srdce, aby se odpoutalo a nesvazovalo byť i jen myšlenkami toho, který měl být. Popřála jsem mu v duchu štěstí, lásku, ať je to s kýmkoliv. Jen to dobré a krásné.
A stalo se, že se objevil jiný muž.
Stejné jméno i znamení jako ten první, téměř stejné zájmy, způsob života, zázemí, způsob bydlení, sourozenec. A tento muž mě i mé srdce oslovil. Je mladší a já jsem si vzpomněla na to, jak jste se mě v Břeclavi ptala, jestli dotyčný muž (kamarád) není mladší, že vedle něho mám omládnout...
Já jsem říkala, že ne, ale vybavilo se mi to a říkala jsem si, nic není náhoda. A když něco končí, tak něco jiného začíná. A moje srdce zareagovalo, to nejdůležitější přece vždy vidíme jen srdcem.
Původně jsem se bála, jestli k tomuto muži necítím vše jen kvůli podobnosti s tím prvním. Ale čím víc jsem s ním, tak vím, že tomu tak není. Potkala jsem se i s tím prvním a povídali jsme si a bylo to fajn. Ale teď už vím, že on byl "spouštěč", který mi pomohl objevit samu sebe a odpoutat se od bývalého manžela, on byl přítel, který se objevil v pravý čas a pomohl, ale dle všeho to není ten, kdo mě bude milovat. Aspoň tak to teď vidím.
Na lásku se objevil tento nový muž a s ním jsem šťastná. A já jsem se už naučila přijímat, co život přináší a nebojovat s ním. Žít každým dnem. A tento muž to má stejně. Nevím, kolik nám je dáno společných dní, jestli s ním budu mít děti, ale věřím, že někdo moudřejší naše kroky vede a zařídí to tak, aby to pro nás bylo to nejlepší.
Takže závěrem snad jen dodat.
Zatím se vše splnilo dle toho, co se ukázalo, jak to bude s dětima, nevím (ty jsme zatím neplánovali, ale ty stejně přicházejí ve správný čas) a to se teprve ukáže. Já jsem si vzala ponaučení.
Neupínat se k něčemu, co bylo předpovězeno, ale přijímat, co přichází a co nám radí srdce. Všechno se může změnit.
Ale pořád jsem šťastná a spokojená a milující.
Pořád jsem pro sebe ta nejdůležitější.
A děkuji za všechny dary, které ke mně přišly.
Na začátku roku jsem si naplánovala úžasný rok.
A on je.
Děkuji všemu a všem.
Dáša 23.08.2010
Milá Dášenko,
mám z tebe velkou radost.
Moc dobře si vzpomínám na seminář v Břeclavi, na tvé pohledy, na tvé slzy.
A dnes čtu to tvé krásné pochopení.
Udělala jsi na sobě obrovský kus práce, objevila jsi lásku v sobě, nebereš události, věci a lidi jako samozřejmost. Učíš se žít tady a teď.
Mám z tebe radost a teď tečou slzy mě. Děkuji.
Dášenko, věř, že tam na obzoru desítky let tě čekají extrémně krásné a uvěřitelné věci.
Pochopila jsi větu: "Nejzvláštnější věcí na světě je, že v momentě, kdy přestaneme o cokoliv usilovat, tak nám to přichází do života".
Ty jsi důkazem, že to funguje a jsi i příklad pro ostatní.
Máš v sobě obrovskou sílu.
Jsem na tebe hrdá.
Práce na nás samotných je ta nejtěžší.
Všichni se jen učíme žít život.
S láskou k tobě
Marie 24.08.2010
Milá Dášo,
i já si na Tebe pamatuju a jako dnes Tě vidím.
Jsi úžasná!
Gratuluju k Tvému úžasnému roku a těším se, až Tě potkám s kočárkem.
Mějte se oba moc krásně.
Rudbékie 24.08.2010
Milá Dášo,
to je nádhera, co píšeš, moc ti gratuluji.
Jsi mi inspirací a dalším důkazem, že to vše funguje a má svůj smysl a řád.
Přeji krásné dny.
Pipi 25.08.2010
Milé holky (omlouvám se, že jsem tak důvěrná, ale jste mi blízké),
moc Vám všem děkuji za milá a hřejivá slova.
Ano, učím se žít tady a teď, pořád, a můj nový partner (i když můj se nedá říci, protože nikdo nám nepatří, ale nevím, jak to nejjednodušeji napsat) mi v tom je největším učitelem.
Vedle mě možná měl být někdo jiný, tedy podle toho, co se ukázalo dřív, ale pro mé nejlepší dobro bylo rozhodnuto, že jsem potkala a zamilovala se do někoho jiného.
Žijeme každý v jiném městě a nesetkáváme se tak často, ale o to víc si užíváme každý společný okamžik. Když jsme spolu, tak žijeme, naplno, tohle cítíme oba stejně.
Za těch několik setkání jsem měla víc krásných zážitků a prožitků než mají možná jiní za několik let. To je dar nevyčíslitelné hodnoty a já si ho moc vážím.
Nevím, jak dlouho bude trvat, možná jen pár chvil, možná dýl, rozhodně o tom všem nerozhoduji jen já.
Ale věřím, že mě čeká krásná a uvěřitelná budoucnost.
Vždyť před více než rokem jsem byla nešťastná, v sebe neveřící žena, která se neměla ráda, která se bála zůstat sama, udělat krok do neznáma, opustit relativní bezpečí a jistotu, ale bez lásky.
Ale jedna moudrá vědma nebo spíše víla mi ve své poradně napsala, že bez lásky se těžko žije.
Wahlgrenis, moc děkuji za tato Vaše slova.
Dala jste mi sílu a odhodlání změnit, co mě v životě trápilo.
Nebyla jste jediná, kdo mi pomohl.
Ale Vy jste byla na začátku a pak přicházeli další.
Přesně, jak jsem potřebovala, přicházela do mého života "jakoby" zaslechnutá slova, ty správně knížky, lidé, symboly.
Naučila jsem se vše přijímat a pochopit.
A pak, ještě než jsem stihla napsat odpouštěcí dopisy, jsem zjistila, že nemám co a komu psát.
Že necítím vůči nikomu nepřátelství, zášť, zlobu, že jim jen děkuji za "lekce", které mi poskytly a které mě posunuly dál.
Neplánuju a ani nevím, jestli někdy budu s kočárkem.
Ve svém životě jsem se dříve snažila mít naplánovanou budoucnost na spoustu let dopředu a pak jsem jen byla zklamaná, když něco nevyšlo a sny se bortily jako domeček z karet.
Neznamená to však, že nemám sny a představy. Mám, jen se k nim neupínám. Beru život s tím, co přináší a přinese.
Protože vždy je to život a přináší jen to dobré.
Naučila jsem se, i když někdy se jen učím plout po proudu a nejít proti síle živlu. Děkuji za každý den, který je mi dán prožít, a když je vedle mě ten, s kým to můžu sdílet, je to o to krásnější.
Život je pohádka.
A jen my sami rozhodujeme, jestli si vybereme cestu, kde jsou občas slzy a trní, ale i štěstí a láska, nebo si vybereme jednoduchou cestu, kde jen jdeme a nic nezažijeme.
Jen my sami rozhodujeme, zda budeme za hrdiny nebo za padouchy.
Jen my sami rozhodujeme, jestli si tu pohádku prožijemě nebo jen přežijeme.
Já jsem si dnes část pohádky taky prožila.
Poprvé v životě jsem šla do práce i z práce pěšky, neboť konečně mám práci v místě bydliště.
Byl to tak nádherný pocit, svobodný.
Žádná závislost na dopravním prostředku, lidech, kteří mě vezou, na nikom a na ničem.
Jen já, cesta, slunce a vzduch.
Pro někoho možná naprostá blbost, pro mě užasný pocit, který ve mně stále přetrvává.
A na zpáteční cestě jsem potkala dvě víly.
Byly to malé holčičky, které se mě ptaly, jestli jsem někde neviděla jejich zaběhlé koťátko.
V tom jsem jim bohužel nemohla pomoci, ale snad jsem jim poradila aspoň jinak.
Z těch dvou malých slečen šla taková láska k tomu malému zvířátku, taková čistota a dobro, že jsem pak opět musela než jen děkovat za setkání s těmito malými, pro mě učitelkami.
Přeji všem pohádkovou cestu,
Dáša 26.08.2010
