Proč žít tady a teď... aneb chvála deníků
Před několika dny jsem listovala mými deníky z období, kdy mi bylo devět, deset, jedenáct... Byl to krásný pocit. Všechno to, co jsem prožívala, se najednou v reálu vrátilo. Byly tu se mnou holky ze třídy, viděla jsem, kam jdeme, co řešíme proti komu a s kým.
Nebyla to náhoda, že jsem se k nim vrátila. Chtěla jsem ověřit, jestli tento proces funguje i po létech. Měla jsem u sebe malou slečnu. Byla se mnou poprvé v metru... i jinde.
Věděla jsem, že by jí tyto dny měly zůstat v paměti, deník to vyhrál. Na těch pár stran zachytila to, co pro ni bylo důležité, a i když nepopisovala všechno do detailů, její opravdové prožitky se tam dostaly... Už od druhého dne bylo jasné, že razítka z významných míst Prahy jsou „poklad“. Ty jen tak někdo nemá. Pozor, ani Markéta!, a to už je co říct. Markéta totiž jela metrem už dávno...
Není důležité popsat události tak, jak se staly, ale zachytit sílu okamžiku, to, co bylo v tu chvíli zásadní.
Můžete například vidět nevěstu se ženichem na Pražském hradě, to by nebylo až tak zajímavé, ale když se od fotografa dozvíte, že on přiletěl z Austrálie a ona je modelka z Anglie, která sice už tisíckrát fotila svatební šaty, ale tentokrát je tady opravdu v roli nevěsty, to je už hodně něco...
Anebo když najednou nemáte panenku Evičku (byla koupená v cizině, mluvila cizí řečí atd.), můžete se na místě rozplakat nebo se vydat po svých stopách zpět a zkazit si celý den... Nabízí se ale také jiný úhel pohledu. Tu panenku si našla určitě nějaká holčička, která se o ni bude moc hezky starat, třeba ani nemá takové hračky, třeba její rodiče nemají peníze, teď má jistě velkou radost. A naštěstí v hračkářství objevíte tu stejnou – tohle dá sice trochu námahy, ale přeci jenom objevíte to správné hračkářství, ten správný sektor a mezi desítkami krabiček tu správnou panenku. Tohle se pak také zaznamená do deníku, to je jasné. Na tohle se nezapomíná. Tohle je totiž ten život.
Vteřiny jsou důležité, ne roky nebo měsíce.
Ta chvíle tady a teď.
Na začátku to možná vypadá jako nuda – prázdný sešit a nikde ani čárka... Ale jakmile tam přibývají jednotlivé okamžiky, stává se najednou cennější a vzácnější. A co teprve po letech? Až jednou nastane ta chvíle ... třeba po třiceti letech ... jistě se najde někdo, koho bude zajímat, jaké to bylo poprvé v metru a poprvé na Karlově mostě a poprvé u Orloje a když se vyráběly cucací bonbony... A jak se mluví s cizinci, i když neumíte jejich řeč a oni tu vaši...
Těch pár minut denně s deníkem, to není nuda. Rodí se poklad! Největší poklad života! Toho života „tady a teď“.
© Wahlgrenis
22.08.2010
Milá Wahl,
úžasné...
Už dlouhou dobu jsem přemýšlela o tom, že bych měla psát nějaké poznámky, nějak zaznamenat naše pocity, z dovolené, výletů, společného žití a souznění. Všechno je dnes na CD, v počítači, vyvolanou fotku ve foto albumu nemáme
s Mirečkem ještě ani jednu, nafoceno je jich už nejméně tisíc.
Až nedávno mi brkla do nosu tahle věta,...
"Uplyne jen málo dnů a miliony otců a matek, v různých koncích Země budou tvořit Rodovou knihu, zaplňujíce stránky svou rukou. Bude jich velké množství - Rodových knih. A v každé - pravda, jdoucí ze srdce, pro své děti. Záludnost v těchto knihách nebude mít místo. Před nimi padne historická lež."
A tak právě v těchto dnech zaplňuji první stránky naší Rodové knihy :o).....
A do toho ty.... "proč žít tady a teď ....aneb chvála deníků"
Díky!!!
Vnímám to jako úžasné sdělení, které skrze tebe přišlo.
Těšíme se na viděnou.
Edita 23.08.2010
