Kdo je pro nás autoritou?
Tohle téma mě obchází už několik dní...
Vzpomněla jsem si přitom na psaní slohových prací někdy na druhém stupni základní školy. Pokud se měla práce odevzdat za týden, už od prvního dne bylo důležité se nad myšlenkou zamyslet, pak vznikla osnova a časem po dalších dvou až třech dnech se zadání rozpracovalo. Taky postup. Já to teď ale mám jinak. U mě spíš téma dlouho bublá, asi jako láva uvnitř Země. Bublá, bublá, vře..., ale stejně už v této chvíli je jasné, že musí vybuchnout na povrch v obrovském gejzíru. Jinak to nejde. Není možné tento znčatý proces uchlácholit, ať zase pěkně zchladne, ať se nic neděje. Musí to už ven.
Dříve byli nepsanými autoritami na každé vesnici starosta, učitel, policajt a farář. Když se dnes rozhlédneme a měli bychom na tuto otázku odpovědět, je jasné, že jednoznačná odpověď jen tak nepřichází. Copak se autority někam ztratily, spadly snad do kanálu? Anebo už nejsou vůbec důležité?
Víme všichni, co se děje ve školách... Kam až pokročila ta tzv. demokracie, co všechno se ve školách řeší... Připadá mi, že už ani tak není podstatný proces výuky, tedy něco děti a mládež naučit, ale najednou vystupuje zcela jiné zadání. To, co se nám ještě před několika lety zdálo naprosto nemyslitelné, se dnes děje v uzavřených třídách zcela běžně. Došli jsme do stavu, kdy se učitelé bojí svých žáků, kdy jakákoliv konfrontace se může otočit v ten nejnevhodnější okamžik proti nim. Děti mají v zádech rodiče s morálkou, s pravidly, která se jen těžko zařazují do školního procesu. Autorita se rozplynula, společný zájem mizí. Neříkám, že to takto krizové je absolutně ve všech školách, ale většina to zažívá hodně podobně. Je jasné, proč absolventi pedagogických škol odcházejí do jiných sfér, před katedru se postavit odmítají.
Každý má také svůj názor na politiky, denně se jejich příběhy objevují v médiích, sledujeme je prakticky v přímém přenosu, v údivu posloucháme jejich věty, zíráme na jejich obličeje, víme také moc dobře všechno o jejich osobním i rodinném životě. Když se blíží termín voleb, těšíme se všichni na změnu, ovšem po pár dnech procitáme opět do reality, že se vlastně nic nemění, přestože zcela jasně vídáme obličeje jiné. Komunální politika se tváří vstřícněji, tady by se dali dohledat jedinci, kteří chtějí pro obec nebo město opravdu něco zlepšit. Ale i tady čas od času vyplavou podvody s úplatky, se zvlášními praktikami při zadávání veřejných zakázek. Ale ne každého zajímají věci, které se odehrávají mimo jeho dům. Jednodušší je do ničeho se neplést, žít si na vlastním písečku.
Farář? Pro koho je dnes autoritou farář? Nechci se dotýkat žádné církve, ale vnímám že je tady rozdíl v tom, co se káže a co se žije... tedy aspoň u některých lidí. A začíná to zase tam, kde by měla být autorita...
Trochu smutně se mi jeví jako jediná autorita, před kterou se v dnešní době sklání téměř každý, to je postava lékaře. To je jediný člověk, kterého potřebujeme, protože každý má své nemoci a trápení. Ten jediný dokáže s kamennou tváří vyslovit ortel, neúprosný ortel ohledně života a smrti. Před odborníky v bílých pláštích je každý pacient malý. Jasné je, proč to takhle jednoznačně zabírá. Je tady ve hře totiž princip strachu. Lékař má ve svých rukou nástroje, postupy, s kterými může nemocného navrátit do života. Je to strach, každý má o sebe strach, proto každý s napětím očekává, co z úst lékaře zazní. Podléháme velice rychle všemu, co řekne, jsme ochotni udělat přesně to, co udělat máme... O ničem nepochybujeme. Ano, bojíme se sami o sebe. Jen tam jsme „poslušní“, kde se jedná o nás. Někdy to jsou informace hodně zvláštní, které přijmeme bez jakýchkoliv pochyb. Nedokážeme se podívat na svá trápení jinak, ale to, co řekne doktor, je „svaté“. Polykáme prášky, aby se nám hodnoty upravily, necháváme si z těla vyříznout orgány, když je nám řečeno, že nám v něčem vadí. Poslechneme, vůbec o ničem nepochybujeme, nežijeme svůj příběh, jsme loutkami.
A stačilo by tak málo – přijmout každý sám sebe jako autoritu, vážit si víc sám sebe, nedělat nic, co by neladilo s jakýmsi naším vnitřním kodexem. Mám pocit, že to je tak jednoduché a tak jasné.
Ale proč to tedy takhle nefunguje?
© Wahlgrenis
15.08.2010
Milá Wahl,
odmrštit autoritu je mnohem snazší, než ji přijmout.
K odmrštění stačí drzé čelo, k přijetí je potřeba pokora. Autorita nám nebude pochlebovat a plácat nás po rameni.
A najít autoritu v sobě?
To je zase těžký kousek pro toho, kdo se rád skloní, jen aby nemusel být zodpvědný sám za sebe.
Ono se tak dobře vymlouvá na druhého. Celé je to proces. Nejdřív se musí místo obsazené jinou autoritou, například rodiči, uvolnit. Musím si aspoň chvíli myslet, že mám sílu na všechno.
Pak zjistím, že to není pravda a hledám autoritu vně sebe. Někdo tak setrvá do konce života.
Když zjistím, že jsem tam, kde už jsem kdysi v dětství byla, můžu dál.
Nejdůležitější odpovědi si dáváme sami. Na to jsem přišla, když jsem chodila do školky a nedostávala jsem doma uspokojivé odpovědi na své otázky. Tehdy jsem se v tom cítila opuštěná a zrazená životem, dneska jsem za to vděčná.
V tomhle procesu je i naše společnost. Zahazování autorit a dupání po hodnotách je důležitou fází procesu.
Teď už je vidět, že to nikam nevede a vyvstává otázka, kde brát autority. A nakonec, když to dobře dopadne, vrátíme se sami k sobě.
Měj se dobře, já se mám dobře.
Arentas 15.08.2010
Arentas,
moc hezky jsi napsala, že "Zahazování autorit a dupání po hodnotách je důležitou fází procesu".
Ono je vždy jednodušší zkritizovat, pošlapat a zničit.
Vytvořit průměr.
Ale vytvořit hodnoty a umět si je ochránit, to umí jen silní jedinci.
A ty hodnoty "nikoho anebo všech", ty se likvidují velmi lehce, když nemusíme otevírat vlastní peněženku.
...
Máš pravdu, každý musíme začít sám od sebe, a teprve potom můžeme pohlížet na druhé.
modroočka 16.08.2010
Dobrý den Wahlgrenis,
posílám pozdravy ze západu Čech, příští týden míříme opět do Orlických hor - na Dolní
Hedeč . V pátek budeme odjíždět a vy odpoledne přijíždět.
Já se opět těším na výšlap do Horu Matky Boží.
Posledně když jsem tuhle cestu šla, připadala jsem si, jako když jdu přímou cestou do nebe k Bohu. Nebe bylo v tu dobu na jaře tak nízko, že schody od chrámu byly jako schody do nebe
Chlapi se tam rádi vrací po stopách bunkrů a čtou v muzeích historii, co se tam odehrávalo. Já když jsem s nimi šla těmito památkami na naši minulost, jako bych cítila pocity té doby, těch okamžiků. Ale víc než vojenská technika mne zaujaly ve vojenském muzeu příběhy těchto především mužů.
Nevím, čím to je, ale mám pocit, že generace mužů mého dědečka byla hodně jiná a odlišná, pro mne charismatičtější než ta dosavadní. Cítila jsem v těch mužích krásnou a vřelou lásku k vlasti a tak nějak - jak to popsat - i k rodině.
Možná se někdo ohradí, jistě, že někteří tací ještě jsou - ale, když se kouknu kolem, téměř tohle nikde již nevidím, necítím.
Chci podotknout, že tohle nesouvisí s mým životem ............ myslím celek, jako společnost.
Tajně věřím a doufám, že i tohle se přetransformuje, zregeneruje a budeme milovat nejen tu svoji krásnou matičku Zemi, ale i ten úžasný ostrůvek uprostřed Evropy a budeme pyšni, že jsme "from Czech Republic" Že si uvědomíme, že jsme neskutečně šikovní a chytří, vnímaví lidé, kteří mají co dát světu víc než to, že skloní hlavy a poslouchá jim kdo diktuje a nařizuje.
Je to můj osobní názor, ale od dob, co jsem vystudovala ekonomickou školu, a v té době tu proběhla změna ve státě, když jsem viděla, jak nám tu rostou jak houby po dešti zahraniční továrny - vnitřně jsem cítila, že tohle není zase až tak správné.
Źe jsme národ, který se snaží zůstat v tom svém středu, i když se nám to bohužel pod těmi různými nátlaky mocí daří méně či více.
Já osobně vnitřně cítím a dovedu si tento národ představit, jako ten, co má sílu a umí pracovat s myšlenkami. Jen kdybychom si více věřili, vždyť tu máme skvělé lékaře, vědce aj., ale jejich práce bohužel není rozvíjená a světu prezentována a dobře prodána. Tyto myšlenky jsou světu prodány za bezvýznamné ocenění, které je nám pak zpět prodáváno draze.
Dovedu si náš zemi představit jako univerzitní střed Evropy. Jen právě umět ocenit a vyzdvihnout naše osobnosti, které něco dokázaly a přitom dokázaly zůstat i nadále skromnými a pokornými osobnostmi.
Bohužel, dnes když jedete směrem k hranicím se SRN a vidíte, krásné západočeské louky a pole zastavěné solárními kolektory ............. nevypadá to vůbec dobře. Někdo může namítnout, že je to "zdravá" elektrická energie. Což je pravda a i s těmito obnovitelnými zdroji souhlasím, ale ne za cenu zastavěné orné půdy na 20 - 25 let a ještě zahraničními subjekty.
Mrzí mi, když jsem letos projížděla Evropou viděla jsem, jak všude si váží půdy, že u nás tomu tak ještě není.
Jak se tu některé subjekty snaží ještě rychle vykoupit ornou půdu, kterou lze ještě proměnit na stavební pozemky.
V Evropě jsou si už této hodnoty pozemků vědomi. U nás na většině vidíme řepku olejku. Za našemi hranicemi - Německo, Rakousko, Itálie - tomu tak není. Když jsme se vraceli zpět domů a že jsme se těšili, ale shodli jsme se, že jsme rádi, že žijeme v Čechách, že moře je také prima, ale jen na těch 7 dnů , jsme si všimli, že cca 150 km od hranice SRN a ČR se pěstuje zelí, červené, bělé, brambory atd. Zavzpomínali jsme s manželem, že i u nás tomu tak dříve bylo, že na polích byla zasazené brambory, zelí, hrách, mrkev ............. ted nic, jen na střídačku obilí, kukuřice, řepka ......... mluvím za naši oblast.
Proč tomu tak není? Protože za řepku olejku dostanou nejvíc peněz, proto je to všude žluté...
Tuhle jsem se pídila po tom, proč i když se snažím kupovat zeleninu českou, je bez chutě... obratem se ke mne dostala jedna reportáž, přednáška jedné duchovní ženy, která pochází z Moravy a ona tam mluvila o tom, proč ta zelenina nechutná tak, jak má. Protože skleníky, kde se ta zelenina dřív pěstovala, údajně zkoupil zahraniční investor a odvezl lidi z Moravy k nim, aby jim ukázal, jak nově budou tuto zeleninu pěstovat - v nových podmínkách - v gelu.
A byla jsem "doma", ta zelenina nemá chut ani barvu, protože nepřišla do kontaktu s půdou - s naší drahou Matičkou Zemí.
Hm, tak takhle to prý je, pro mne smutné .......
I smutný je pohled, jak mléko v cisternách ze západních Čech mizí v sousedním Německu, kam si ho pak jezdíme kupovat - mléko, máslo a jiné bio potraviny, protože v SRN jsou ceny biopotravin na úrovni u nás cen našich normálních potravin, dovezených od sousedů z Polska.
Je smutné, že jezdíme utrácet vydělané peníze v Čechách vedle k sousedům, ale de facto, my si tam jezdíme kupovat naše chutné mléko.
No, a to jsem původně chtěla napsat o tom, jak hluboce chápu tvé dlouhodobější bublání a vření, kde píšeš o učitelích. Tohle téma jsem řešila nejen se svými dětmi, ale i uvnitř jsem si srovnávala myšlenky. Syn chodí do druhé třídy. Do druhé třídy nové školy, kam přešel na konci 1. třídy, z jedné obrovské základní školy s jednou speciální logopedickou třídou.
Tehdy jsem to asi s Tebou probírala v Atelieru v Pardubicích, kde jsi potvrdila, že to bude nová správná vlna, po které se svezeme. A skutečně, syn je v této malé "venkovské" škole na kraji města a přitom ne tak daleko velice moc spokojený... Paní učitelky jsou tam ve středním až starším věku. A na záskok při nemocech tam dochází jedna paní učitelka už v "důchodu".
Naši kluci, hlavně ten starší miluje, když paní učitelka vypráví.
Jaká byla dřív zmrzlina, která opravdu chutnala.
Jak si ke konci školního roku vydají po stopách dobré pořádné točené zmrzliny.
Nebo, že čokoláda chutnala po másle a kakau a ne, jako dnes ty umělé rádoby čokolády.
Jak a z čeho se čokolády vaří.
Pak si přinesly takové ty vystřihovací a oblékací panenky z papíru na čokoládách, které si pak vystřihávaly na pracovkách.
Je to paní učitelka, která si ve třídě umí zjednat opravdu pořádek a přirozenou autoritu a respekt.
A tahle ta jedna malá třída není žádnou speciální třídou a přesto paní učitelka má ve třídě autistického chlapečka, pak toho mého s vývojovou dysfázií a pak ještě pár "kvítek", je to z většiny klučičí třída.
V jednom takovém mile vyhlížejícím kvítku se začalo něco odehrávat.
Co, to ví jenom ono, možná ani samo ne.
A tak se nám jednou ztratil z aktovky mobil. 7 dnů starý mobil k narozeninám. Hledalo se, pátralo se ......... nic.
Pak se po pár dnech našel, údajně za záchodem a prý dokonce vyzváněl, což se pak zjistilo, že tomu tak vůbec nebylo.........
Nakonec se zjistilo a bylo potvrzeno, že mobil se ztratil z aktovky v době oběda a ten dotýčný, co ho z té aktovky vyndal si ještě natáčel cestu domů ........
Tohle roztomilé kvítko na pohled ale začalo mít problémy i se spolužáky.
Naschvály, provokace, dráždění ........ a tak, kdokoli ze třídy zlobí, píše "tresty". Myslím, že leckdo si to z dob svého mládí pamatuje.
Ten, kdo zlobil, přinesl trest typu 20x napsáno: Nebudu ubližovat spolužákovi, nebo nebudu se prát atd.
Jenže tento chlapeček nedonesl nic, na dotaz z jakého důvodu, odpověděl, maminka si to nepřeje, abych něco takového psal.
Paní učitelka říkala, doma se poslouchají rodiče, ve škole paní učitelka, protože za Vás máme ve svěřenou dobu zodpovědnost.
Proto, když doma zlobíš, také ti maminka zakáže třeba na odpoledne hřiště. Tady ten, kdo zlobil, dostal trest s tím, aby si to pamatoval, že si nemá ubližovat. Takže zítra těchto 20 vět napsaných doneseš, jinak vyřiď mamince, ať za mnou přijde.
Druhý den samozřejmě všichni ostatní čekali, jak to dopadne.
Jak uspěje jejich oblíbená a spravedlivá paní učitelka. Na další den chlapeček oznámil, že tatínek s maminkou řekli, že nic psát nebude a že nikam do školy chodit nebudou.
Hodně dětí z toho bylo překvapených a vykulených, všechny se před školou ptali svých rodičů, proč, proč, proč ...........
Svému synovi jsem potvrdila, že ve škole se poslouchá paní učitelka a že i ona to s nimi myslí dobře do jejich budoucího života, že samozřejmě je správné to, co cítí srdcem, a svůj názor může kdykoli říct, ale že během života se setká s lidmi, kteří ho v jeho cestě poznání něčím obohatí a on obohatí je.
Věřím, tím, jak se tu všichni každným dnem transformujeme do krásných světelných bytostí, že i toto se jednou změní a nějak cítím, že jednoho dne přijde den, kdy si to zasloušíme a ta autorita, ta přirozená námi uznaná autorita se objeví a bude to myslet s naším národem ku prospěchu všem.
Přeji všem Lásku, Světlo, Mír
Arieska 17.08.2010
Milá Wahl....
dlouho, moc dlouho jsem se Ti neozvala... taky se toho u mě spousty stalo, dlouhé povídání... a ještě se děje...
No, tvůj článeček o autoritách byl úžasný....
To je téma, které je asi dost důležité...
První, co mě k tomu napadlo - ano, kdo je silný najde autoritu sám v sobě, ale co děti - pokud nemají od mala k ničemu respekt a úctu - a třeba i kvůli té "krizi víry" - budou se jen vymezovat...
Neexistuje-li žádná autorita, zbývá jen anarchie...
Kde je z toho cesta ven?
I pokud jsme pro děti jen bránou, kterou ony vcházejí do života, ta brána má přece nějaké rozměry a meze... a pokud žádnou autoritu nerespektují rodiče, a nejsou autoritou sami v sobě... a škola rámec taky nedokáže dát - asi často s dětmi jen bojuje, místo aby vedla...
Asi to má kořeny i v minulosti, v totalitním režimu, tam nebyly autority, které bylo možno respektovat, vítězilo plebejství, a proto se hledal způsob a jak ty tzv. autority "očůrat"...
Ty silné osobnosti, co dokážou vést sami sebe, měli by vést ty ostatní.. ať jsou to rodiče ke svým dětem, učitelé, kněží (asi i takoví jsou), policajti, pekaři, nebo možná i semtam nějaký lékař... a ty Wahl, která vedeš všechny, silné i slabé a nikomu nic nevnucuješ - pro mě jsi autorita... děkuju Ti za to...
Hanka 17.08.2010
Milá Wahl,
první autoritou by měli být rodiče.
Tam to totiž podle mne všechno začíná. Když děti neberou rodiče jako autoritu, jak pak můžou brát v dospělosti někoho jako autoritu, když vlastně nevědí, co to je a jak se chovat?
Já vím, dneska je v módě vychovávat děti volně (dá-li se ještě mluvit ale o výchově), ale popravdě s tím nesouhlasím. I psychologové říkají, že děti hranice a autority potřebují, že občas zlobí jen proto, aby jim byly vymezeny hranice, co ještě mohou ano a co už ne...
A když se toho nedočkají, jsou zmatené a tzv. neukotvené.
Když zavzpomínám na svou školní docházku, tak největší autoritu měli učitelé, kteří se nebáli být přísní. Ty, které jsme měli "tak rádi", a utáhli jsme je na vařené nudli, si už ani nevybavím, ale paní učitelku Pecinovou, která měla autoritu už pohledem, případně "Weisovku" (s níž se mimochodem občas dodnes stýkám), ty nezapomenu nikdy.
Generace našich rodičů byla před autoritami v uctivé pokloně, a má generace bohužel ze svých dětí vychovává chronické neuznávače autority.
Ani jedno není dobře.
Chce to zlatou střední cestu, o niž se u svých dětí snažím já.
Jak se mi to ve finále povede, se uvidí, až přijdou s nějakou jinou než rodičovskou autoritou do konfliktu.
Orianna 17.08.2010
Dobrý den Wahlgrenis,
dlouho jsem na žádný článek nereagovala, ale na tenhle musím, nedá mi to.
Já si totiž vůbec nemyslím, že kdokoli, ať už je to učitel, nebo starosta apod., musí mít autoritu právě z pozice své funkce nebo svého povolání.
Já to mám tak, že autoritou je pro mne ten člověk, který si ji zaslouží a je úplně jedno kdo to je (pro mne třeba moje 85letá babička).
Autorita jde u mne ruku v ruce s upřímností, bezelstností, možná přísností, ale určitě spravedlivostí.
Zmiňovala jste naše školství.
Souhlasím, že děti jsou dnes agresivnější, drzejší, ale bohužel je k tomu tak trochu nutíme my i doba.
Vzpomeňte si, kolikrát jste svým dětem řekli: "Nesmíš se dát" nebo "Stůj si za svým".
To my jim ukazujeme, že musejí mít lokty, aby to někam dotáhly.
To my jim necenzurujeme televizi, nebo počítačové hry, kde je mnoho násilí, jenom proto, že na ně nemáme tolik času a musíme těžce vydělávat na jakýsi nesmyslný životní standart, který jsme si sami vytvořili.
To my všichni jim připravujeme "podhoubí", ve kterém musí růst.
To my je vychováváme, nebo nevychováváme, my, rodiče doma a učitelé zase ve škole. Když jsem já byla dítě školou povinné (pravda, už je to dávno), chodil učitel do školy učit a ne si to odučit. Za našich školních časů, byla ostuda i pro učitele, když mu někdo ve třídě propadal, byla to i jeho vizitka, dnes mu ve třídě propadá i 7 dětí a všechno je v pořádku... život jde dál. (Já, když neodvedu dobře svoji práci, následuje sankce, ať už finanční, nebo jiná.) Za našich časů přišel učitel do třídy a udělal nějaký výklad, který my si zapsali do sešitů a věděli jsme, co se vlastně máme učit. Dnes příjde učitel do třídy, nese si kávu a sešity z jiné třídy, třídě poručí, ať si opíší tučné za článkem v učebnici, a to je celý výklad!
Na základní škole je učí odpovídat i v písemných pracech v heslech a potom příjdou na střední školy a "čumí (s prominutím) jako tele na vrata", protože nemají téměř žádnou slovní zásobu.
Sama jsem byla svědkem toho, když přišly dvě učitelky do sborovny a chlubily se, která nasázela v hodině víc poznámek a měly z toho ohromnou legraci.
Proč by takový člověk měl být pro moje dítě autoritou?
Jenom proto, že je učitel?
Proč by pro moje dítě měl být autoritou někdo, kdo se ho snaží ze všech sil někam zastádovat, vychovat z něj někoho, kdo nesmí mít, natož vyslovit vlastní názor, aby nesklidil posměch?
Neříkám, že jsou všichni učitele špatní, během školní docházky mého syna jsem poznala i spoustu skvělých, které uznávali i děti a byli to většinou učitelé, kteří učili ještě mne a mezi nimi pár mladých po škole. Je zajímavé, že z mojí zkušenosti nejhorší učitelé jsou v mém věku, vylévají si na dětech mindráky z domovů, některé z nich je i ponižují a posmívají se jim v domnění, že tak se jim snad přiblíží.
Já bych dnes učitele dělat nechtěla, protože to určitě není jednoduché, ale proto taky nejsem učitelkou a zvolila jsem jiné povolání a myslím, že nikdo nikoho nenutí k výběru povolání, ale když už si ho vyberu, měla bych se snažit ho umět a dělat ho s láskou a potom se určitě dostaví i ta autorita.
A ještě k té době, chtělo se mi brečet, když mi před lety můj syn, kterému jsem se snažila uštědřit pár dobrých rad, jak se zachovat v určitých situacích, jak se bránit posměchu apod., řekl: "Mamko, s těma tvejma názorama bys v naší škole nepřežila ani den".
Nedávno běžel v televizi film "Mezi řádky" natočený podle skutečné události, krásný příklad člověka, který se stal autoritou pro mnoho lidí.
Já doufám, že se jednou od svého dítěte dozvím, že i já jsem patřila mezi autority v jeho životě.
A to bude chvíle, kdy si budu jistá, že jsem ve výchově odvedla dobrou "práci"
Hezký den všem
Anoli 17.08.2010
