Ráno
Nad Prahou stoupá černý dým. Někde daleko hoří.
Ve vestibulu stanice metra stojí šedé stíny, bez hnutí a přesto v akci. Probuďte se, drží čtení, sami spící. Na stráži. Na čestné stráži, než posunou se dál. Kam?
Tam, kde začíná placená zóna, leží na zemi člověk. U něho dva v oranžových vestách. Záchrana života? Nebo sběr mrtvých? Kdo ví?
Věnujte zvýšenou pozornost svým osobním věcem, zní z amplionů na nádraží. Den se navléká do černobílé, do vodorovných pruhů.
Co bude dál? Kdo se škrtá? Kdo se musí škrtnout, vyškrtnout? Pozoruji to podivné ráno... a z řeky Léthé stoupá mráz...
Život kolem nás je jako film, je jen na nás, kdy se rozhodneme přijmout také svou roli.
Nebe začalo plakat.
Asi ví proč...
© Wahlgrenis
07.07.2010
Drahá Wahl,
po přečtení Tvého dnešního příspěvku "Ráno" jsem zvážněla, cítím tlak na srdci.. a přemýšlím...
Děje se Tobě něco smutného?
Chceš-li..sedám a Tebe hledám :-)) ......
Víš, já teď čtu tu 2. knihu od Drunvala a zažívám u toho úžasné pocity a pochopení.
A je smutno jen z toho, že nám není dáno všem, abychom pochopili, co všechno můžeme, když chceme.
Ale vím, tak to má být, každý má právo na svou cestu.
Promiň mi, jestli jsem Tvůj příspěvek pocitila jinak, i tak Tě moc moc zdravím, myslím na Tebe, na Tvůj krásný úsměv a na Tvou krásnou bytost.
Děkuji za přečtení tohoto vzkazu, držím pěstičky a posílám hodně energie a lásky.
Rosa 07.07.2010
Milá Wahlgrenis,
pořád mi je tak ouzko. Přesně ve 12.00 jsem k tobě nakoukla a v tvém příspěveku "Ráno" jsem si chtěla podrobně prohlédnout tu první fotku. Je první středa v měsíci - zvuk dálkové sirény, která je přímo nad hlavou, mi projel celým tělem.
Houkala snad deset minut a do toho ten pohled na černobílý obraz.
Úplně mi vyhrkly slzy do očí. Na pravé straně rozeznávám na tmavěšedém podkladě bílé svislé pruhy, po nichž se z řeky zapomnění vinou nahoru dvě bílé lehoučké kouličky a ptám se kdo by chtěl být jinde, než je, ale být tam nemůže, rád by se přizpůsobil, ale úkol je to těžký...
Na shledanou
v sobotu Lída 07.07.2010
