Jak vlastně víme, nebo proč si vůbec myslíme, že víme, co je a není pro zvířata dobré?
Dobrý večer milá Wahlgrenis,
musím ti napsat, i když moje rácio mi říká, že to nemám dělat, protože tě tím budu zbytečně zatěžovat, obtěžovat, zdržovat tě od věcí důležitějších... Ale asi musím, takže, pokud je první věta pravda, nemusíš číst. Nečekám odpověď. Jen ti to musím napsat.
Znáš mě jako Ený, naposledy jsme se viděly v Poděbradech na tancování. To bylo nesmírně krásné, ale já si potom tak nějak řekla, že musím jít dál sama. Hlavně, že vůbec musím jít.
Nechala jsem si od tebe udělat výklad, ale nic z toho nevyšlo. To nemusí být vůbec chyba. Prostě se mi do té cesty, kterou si přede mnou tak hezky "namalovala", začaly stavět překážky jedna za druhou. "Trávila" jsem to jen těžce a nakonec jsem rezignovala a nechala věci, ať se dějí, jak chtějí.
Dopadla mi úplně jiná práce, přinesla mi spoustu zkušeností, ale teď mám pocit, že mě to oklikou strká zpátky k tomu, co jsi mi doporučovala ty. A kvůli tomu všemu, co se mi děje, ti vlastně píšu.
Nikdy jsem se nedokázala smířit s tímto světem, ve smyslu přijmout ho, jaký je, od dětství jsem trpěla s každým, kdo trpěl až, tak trošku na hranici společenské únosnosti. Všichni přece vědí, co všechno se v našem světě děje a že to není jen hezké, ale nějak se nesluší "si to brát". Sluší se ignorovat to, zavřít před tím oči a hlavně být za všech okolností úspěšný a happy.
To platilo už i za socialismu, jen se to říkalo jinak: každý slušný, pracující člověk mohl a měl být šťastný - nejméně tak, jako rodiny na fotografiích socialistických "reklam" České pojišťovny, České spořitelny, České....
Nebo jako všichni ti šťastní pracující na ilustračních fotografiích dobových novin a časopisů, jejichž politická cenzura byla nevinným děckem, proti cenzuře dnešních nadnárodních obchodních zájmů.
Kdo měl práci, rekreaci a chatu musel být šťastný, nebyl-li, byl divný živel. A já jsem to nikdy nedokázala, ani za socialismu, ani v naší hygienicky sterilní, věčně mladé, 100% zdravé a úspěšné demokracii. Ať jsem se překonávala, jak jsem chtěla, a že jsem si někdy něpřála nic víc, než být jen jako ti druzí.
Byl ve mně stále stálý smutek a každý mi vždycky říkal: "Ty jsi taková smutná..."
Byla jsem, i když jsem se "navrch" smála. Ale ne v reakci na něco, byl to takový hluboký stav duše, někdy úplně zoufalá touha odejít někam jinam, s podivným, neurčitým pocitem, že takové lepší místo je a já ho znám a následné zoufalé hledání této naděje, což ale vždycky skončilo jen pádem zpět.
Až teď, až letos se mi zdá, že všechny ty pády nebyly tak úplně zpátky. Je to asi spíš plazení se po schodech, nejspíš hlemýždím tempem, možná i proto, že než něco přijmu, musím mít osobní zkušenost, že to tak opravdu může fungovat a být. Nicméně opravdu to, co zažívám letos, nemá v mém životě obdoby. Všechno, co někdy i roky bezvládně leželo ladem (až hnilo ladem) jsem musela začít řešit.
Píšu musela, ale nebylo to pod nějakým nepříjemným nátlakem, spíš jsem měla dojem, jako kdydyby mi ty věci najednou "vyšly" vstříc, takže řešit je, se zdálo být naprosto přirozené.
Takže je červen a já mám za sebou tolik radikálních rozhodnutí a řezů, co jsem neměla za celý život. A vím, že to není konec, vnímám to jako začátek, jako když sedneš na skluzavku a tvoje rychlost se postupně zrychluje. Také to není všechno. Vrací se mi takové situace z dávné minulosti, ve kterých jsem z nějakých důvodů nemohla prožívat emoce, které k těm situacím patřily. Ty emoce prožívám až teď, takže oficiálně bych mohla jít rovnou do blázince.
Nemůžu ti ale napsat, že už konečně něco vím, že jsem došla k nějakému moudrému poznání, i když by to byl hezký závěr. Naopak, v životě i v tom, čemu se říká třeba - systémy přesvědčení, mám takový guláš jako nikdy. Přesto mě ale opouští ten můj podivný "globální" strach o tuto Zemi, o všechny ty nevinné bytosti - zvířata, rostliny, kameny, vodu.... nezměrně trpící pro nezměrnou chamtivost naší epochy. Vidím a slyším, co se děje, ale povětšinou mám důvěru a nepochází to z mého rozumu, ale z duše, ze srdce? Nevím, jen vím, že jsem se nerozhodla začít takhle myslet.
Myslím, že mě čeká ještě mnoho těžkého, že se otevřou další a další dveře, za které jsem nastrkala harampádí, co jsem nechtěla, nebo nemohla uklízet a že to teď budu muset udělat. Zároveň mám ale dojem, neumím to sama popsat, takže použiji, co jsem četla o Ježíšovi, když ukazoval dvoje stopy na důkaz, že on jde s člověkem stále. Když potom jedny otisky nohou zmizely a člověku se zdálo, že ho Bůh v těžkých dobách nakonec přece jen opustil, ukázalo se, že opak je pravdou. Bůh totiž člověka v těch těžkých časech poponášel. A přesně tak se cítím a předem se omlouvám, zní-li to jako rouhání, nebo přílišná nabubřelost - není to tak myšleno.
Jen mám dojem, že i když se někdy sotva vleču, jsem poponášená.
Tobě o tom píši proto, že to někomu potřebuji svěřit.
A také ti chci za něco moc poděkovat.
Jsi jediný člověk, který beze strachu a studu veřejně vyjádřil to, čemu věřím i já. Před časem se na tvých stránkách rozhořela diskuze o tom, zda jíst, nebo nejíst maso. Je to celkem obvyklý vývoj, když dojde na zvířecí otázky. Ty jsi to však zamanévrovala do úplně jiné roviny, totiž k otázce:
Jak vlastně víme, nebo proč si vůbec myslíme, že víme, co je a není pro zvířata dobré? Jak samozřejmě se stavíme do role toho moudřejšího co "ví", třeba i jen u těch našich domácích "mazlíčků".
To, že jsme rozdílní, nemusí přece znamenat, že jeden z našich druhů je "lepší" než ten druhý a tím méně, že by mu to dávalo právo k jakési nadřazenosti, nebo dokonce k právu rozhodovat o všech ostatních druzích, bytostech...
Proto ti děkuji za to, že jsi několikrát veřejně zpochybnila ten základní konsensus, kterým většinou všichni "trpíme", status, že my VÍME, co zvířata, rostliny... potřebují a co ne.
V tomto smyslu jsou naše oči, fungující pouze v napojení na mozek, orgánem té nejtemnější slepoty. V tomto smylu je skutečností pouze to, co vidíme srdcem, A v tomto smyslu je asi pravdou, že dosud jsme věřili pouze v oddělenost.
Nastává změna?
Moc si to přeju.
Moc tě zdravím,
Děkuji, že jsem ti mohla napsat.
S láskou,
Ený 18.06.2010
© Wahlgrenis
18.06.2010
