Cesta pryč z mého světa čísel
Milá Wahl, milá Majko, milá Danka, milá Hanko...
právě jsem dostala úžasný nápad a vůbec nechápu - proč mi to došlo AŽ teď..
Musím to napsat, protože je to cesta pryč z mého světa čísel... Právě jsem si napsala na facebook - že přicházím do práce v pondělí ráno a odcházím v pátek večer - to se nedá dál takto pokračovat .. něco je (bylo) špatně.. potřebuju se z toho bludného kruhu dostat pryč.... i když mi moje práce dává obživu a mám ji ráda - tak vím, že to není to, co by mě úplně naplňovalo...
A v tom mi to došlo - myšlenky přicházely jedna za druhou. Musím to něčím vyvážit - nějakou hrou nebo zábavou - loutky - dětský den - tvořivá dílna - pracovat s dětmi - dělat divadlo s dětmi a ne jen pro děti.... přímo je do toho procesu zapojit - to je pro mě úžasná věc - vždyť já mám pro to naprosto ideální podmínky - jen tomu dát formu..!!!
Vlastně to ke mě přicházelo postupně, po kouskách a já jako bych to pořád neviděla... nechtěla vidět... začalo to už vlastně dávno, ale gradovalo to tím naším prvním loutkovým festivalem - byla jsem totálně skeptická a ono se to podařilo a žije to dál...
Dnes jakoby se mi všechny ty střípky, informace a podněty poskládaly do jednoho krásného obrazu, kterému já můžu dát život..
Je to zatím jen nápad - myšlenka - ale přece, všechno začíná myšlenkou: Dětské loutkové divadlo.
Musela jsem to napsat - musela jsem té myšlence dát prostor a fyzickou podobu v podobě tohoto mejlu, aby mi nezmizela..
Teprve teď si uvědomuju, jak mi byla už dlouho ukazovaná cesta, kudy se mám dát dál a já jsem se tvrdohlavě točila kolem nepodstatného...
Všechno do sebe nádherně zapadá... a i vy jste toho součástí. Děkujuuu.
Jooo, bude to skvělé.... myslím, že to bude super ...... pokud to zní hodně bláznivě, tak se omlouvám, ale tuším, že to bude fungovat a že v tom určitě nebudu sama..
Krásnou dobrou noc...
Rudbekie 20.05.2010
Milá Rudbékie,
mám z Tvého rozhodnutí velkou radost a gratuluji z celého srdce. Připomněla jsi mi dobu před pár lety, kdy jsem se rozhodovala k něčemu podobnému. Byl to zásadní krok, velice důležitý.
Tehdy jsem si totiž myslela, že přihlásím syna předškolního věku do jistého oddělení jisté umělecké školy v Praze. Začal tam chodit, a možná by se nic nestalo, kdybych "náhodou" - podle vzoru, že náhody nejsou... - nevstoupila do procesu. Potřebovala jsem syna vyzvednout dřív, tak jsem zaťukala a otevřela dveře.
Zděsila jsem se z toho, co jsem viděla. Děti seděly za velikými stoly a přemýšlely, jejich "paní učitelka" byla za katedrou a dělala si nehtíčky. Vůbec ji nezajímalo, co děti tvoří... Některé měly v očích slzy.
Zadání jejich práce bylo: papoušci na palmě.
Na tento okamžik nezapomenu. Nevěděla jsem tehdy sice přesně jak, ale věděla jsem, že musím něco udělat. Že tohle je absolutně špatně. Představila jsem si sama sebe, jak mám kreslit nějakého papouška... Ne.
Tohle byla poslední hodina, na které syn byl.
Ono je jednonuché kritizovat a pomlouvat, ale něco udělat, rozhodnout, jít příkladem, to je docela náročné. Nebylo možné být nadále součástí čehosi, ani to nechci pojmenovat, nesouhlasila jsem s tím, chtěla jsem aktivity pro děti, ano, ale jinak.
Musela jsem ale vystoupit z řady, nebýt jako "oni", nebýt pod hlavičkou nikoho, neschovávat se, jít středem, s hlavou vztyčenou, že tak to chci.
Další školní rok už fungovalo občanské sdružení, které vycházelo ve všem dětem maximálně vstříc. Žádné osnovy, žádné násilí, žádní papoušci na palmě. Zařídili jsme nebytové prostory, sehnali peníze od sponzorů, nebyla jsem v tom sama, pak jsme pochopili i systém grantů.
Byly to úžasné roky. Jedenáct krásných let...
Samozřejmě to nebyla činnost výdělečná, chodili jsme všichni normálně do práce, ale na pokrytí nákladů, na pořádání soutěží a výtvarných seminářů jsme měli. Ničeho nelituji. Vzpomínám na to všechno s láskou.
Smyslem života je dávat, pořád někomu něco dávat. A úplně největší cenu má láska, která bydlí v srdci. Tady ty děti to věděly...
Přála bych Ti, aby u Tebe nastal proces podobný.
© Wahlgrenis
20.05.2010
Milá Wahlgrenis,
děkuji za slova podpory.
Mám podobné zkušenosti s paní učtielkou z družiny. Nechci tímto shazovat její autoritu ani nijak urážet. Naše spolupráce - přes mé děti - trvala dva roky.
V první třídě jsem se ráda zúčastňovala veškerých akcí rodiče - děti (spolupráce ze školkou byla v tomto ohledu skvělá, tak jsem byla ráda). Nikdy nebyl problém jít na karneval společně s dětmi - zamaskovaní všichni. ;-) apod.
Postupem času, kdy jsem prohodila pár vět s paní vychovatelkou, jsem tak nějak věděla, že tohle není to, kam moje děti patří. To, že byla paní vychovatelka stále zničená a unavená z dětí, na konci roku musela do lázní, jsem ještě dokázala omluvit, i když jsem si v duchu říkala, proč tu práci teda dělá.
Nabídla jsem družině naše divadelní představení - zdarma, prostě jen že se přijdeme představit. Vystoupení proběhlo a nás čekal komentář ve stylu: "No je to super, ale proč to děláte? Vy si berete v práci dovolenou a pak nám tu zadarmo hrajete?" Evidentně jsme byli za blázny. ;-)
O pár měsíců později už paní vychovatelka neměla zájem o žádné další vystoupení, postupně se rušily i jiné společné akce a když teď spolu promluvíme slovo, tak mi většinou odpovídá - nic nebude, děcka jsou hrozně zlobivé. Říká to před nima, všichni to slyší - ti "zlobiví" si z toho jakoby nic nedělají a ti hodní se snaží být ještě hodnější, aby se paní vychovatelka nezlobila.
Moje holky už do družiny nechodí - protože se mi nelíbí tento přístup paní vychovatelky. Při přebírání dětí z družiny byl většinou slyšet jen křik paní vychovatelky, jak jsou všichni neukáznění. Nechci jen kritizovat, ale uvědomila jsem si, že většina dětí zná svět jen jako divák - jedeme na výlet, do Zoo, do divadla - "jak se ti to líbilo?" a děti jsou povětšině zvyklé jen se nechat bavit.
A tak proto v současné době začínám pracovat na scénáři, který bych s dětmi chtěla nastudovat. Čeká mě třídenní návštěva Loutkového festivalu v Chrudimi, kde budu mít možnost sledovat práci takovýchto dětských souborů a doufám, že se mi podaří promluvit s někým z jejich vedení. ;-)
Milá Wahl s úžasem sleduji i váš "výlet" na
Blaník . Ty fotky mě úplně okouzlily. Snad jsem na tom místě už musela být, někdy hodně dávno. Nádhera..
Mám Tě ráda a těším se na povídání v čajovně. ;-)
Rudbékie 24.05.2010
