O čem jsou tyto svátky? O každém z nás
Každý rok to někomu může připadat stejné... Ukřižování Ježíše a jeho následné vstání z mrtvých. Nikdo z nás u toho nebyl, přesto jsou obecně přijímána tato fakta jako jasná a neměnná. O čem jiném by pak byly Velikonoce?
Mnohokrát jsem už reagovala na otázku, jak to mám s církví a s kostely? Jak to vůbec mám s vírou?
Ano, určitě je něco vyššího nad námi, to, co nikdy neobsáhneme, existují indicie, které tohle odkrývají zcela jednoznačně. Jsme ale všichni tady a teď, máme své úkoly, které bychom měli splnit v tomto životě, my se ocitáme na rozcestí, my sami se rozhodujeme, jestli uděláme krok vpravo nebo vlevo, jestli půjdeme životem s konkrétním partnerem, jestli se narodí naše společně počaté dítě, jestli chceme být pouze loutkou v tom procesu, jehož jsme součástí... Je to těžké rozumět tomu všemu a pochopit nepochopitelné. Je toho totiž moc, co bychom dohromady jako jedinci žijící na této planetě měli dělat.
To, že se nám cesta usnadňuje nějakými uměle nastavenými programy, že se máme chtě nechtě vpasovávat do nějakých vzorců a přestat mystet, je tak snadné. Tyhle umělé stereotypy jsou tady všude kolem nás, čekají, až přestaneme být v pohotovosti, a hned nás mají. Protože žít tady a teď, je velice složité, tyhle úniky mimo realitu mnozí z nás vitají. Opravdu to může na první pohled vypadat jako proces, který nám umožňuje mnohé dělat jednodušeji, o mnohých věcech neuvažovat a nad některými skutečnostmi se ani nepozastavovat. Ale tak to není.
Tyto svátky, které si připomíná celý křesťansky uvažující svět, by nás měly dostat zase zpět k sobě. Jsou to svátky, kdy si připomínáme obraz Ježíše, který neváhal zemřít za naše hříchy. Tahle zkouška byla pro něho zásadní.
Jenže stejnými zkouškami si procházíme dnes a denně všichni. Všichni každou vteřinu umíráme, abychom se zase v té další dostali o kus dál. Nesmíme tento život prožít s rukama založenýma a hlavou nepoužívanou. Je důležité uvažovat, co tady vlastně děláme, co se po nás chce, odkud a kam vlastně jdeme. Tohle jsou nejdůležitější otázky pro každého z nás. Vracet se zpět ani si vysnívat nějaké vzdušné zámky, opravdu nemá smysl.
Přeji Vám všem krásné Velikonoce...
© Wahlgrenis
03.04.2010
Milá Wahlgrenis,
s církví to mám podobně.
Vždy jsem se zajímala o různé náboženské proudy a skupiny jako o rozmanité projevy víry a nejrůznější cesty vedoucí k Bohu.
Každému z nás vyhovuje jiná. Mnohým z nás je to zcela jedno, mnozí z nás mohou mít dojem, že už není kam dál jít, není, co objevovat...
A pak jsou tu ti z nás, kteří neustále hledají a tápou.
Církev má na své straně silné argumenty. Tím nejpádnějším je zřejmě tradice. Málo naplat, církev je zde již dvě milénia, a to není málo. Je to až závratná doba... A ukazuje se, že to funguje, že má církev stále co lidem nabízet, stále je má čím oslovovat.
Naopak řada novějších náboženských skupin zpravidla po smrti svého zakladatele uvadá a postupně zaniká nebo minimálně ztrácí původní náboj.
Mnozí z nás ale namítnou, že těch dva tisíce let vzdaluje církev od zdroje, od pravdy. Že se postupně odkrajuje to podstatné. Mnohokrát byla také církev velmi pozadu za věděním své doby, její poznání bylo rigidní a dogmatické. Prošla mnoha krizemi a dopostila se mnoha chyb a přešlapů.
Kdo z nás ale nechybuje, že?
Chybovat je lidské, ale stejně tak je snadné na někoho ukázat prstem.
Nic se nedá posuzovat jednostranně. Žijeme konečně ve světě duality.
Stejně tak církev organizuje řadu prospěšných aktivit a v jejích intencích působilo mnoho kvalitních a dobrých lidí, stejně tak jako těch nedobrých.
Vstoupit do církve znamená mnoho přijmout, ale také se mnohého vzdát. Existují zde zkrátka jistá pravidla, řád, postupy. Některým z nás to vyhovuje. Je to daň za přijetí, sounáležitost, sdílení, určité bezpečí, které toto společenství člověku nabízí.
Jsem daleka posuzovat a vyslovovat závěry o hloubce duchovnosti lidí, kteří se rozhodnou spojit svůj život s církví. K tomu mám málo moudrosti i pokory. Troufám si tvrdit, že to nejsou jen ovce. Jistě jsou mezi nimi ti, kteří berou víru povrchně, stejně jako ti, kteří hloubají a přemýšlí příliž.
Otázkou není, zda je církev dobrá nebo špatná, nebo jestli ji potřebujeme k životu nebo ne. To si každý musí přebrat a zodpovědět sám. Každý jdeme po své cestě a někomu z nás vyhovuje to, někomu ono. Opravdu, JE TO O KAŽDÉM Z NÁS.
Děkuji za Vaše sdílení toho, jak to máte Vy.
Ačkoli to celkově vyplývá z toho, jak se vyjadřujete, jak žijete. Já to mám podobně. Největší modlitbou je pro mě život sám.
Přeji všem krásné svátky.
Katka 03.04.2010
Hm... zajímavé, že právě teď v tomto období řešíme církev ... že by náhoda?
Nedá mi to, abych nezareagoval. Plně souhlasím s Wahl a s jejími názory na církev.
Také věřím ve větší sílu nad námi a v bytosti, které jsou výše než člověk. To je jasné. Vlastní zkušenosti a prožitky, které člověk zažije, jsou nepopiratelné a někdy na ně do konce života nezapomene.
Ale církev, myslím, že ta ani tak není o duchovnu, jako spíš o řádu. Řádu, co a jak je špatné nebo dobré, co by měl a neměl člověk dělat, pokud se chce dostat k JEDINÉMU BOHU, ke kterému vede JEN JEDINÁ CESTA ... a žádné jiné není.
Když se vyjádřím všeobecně k jakémukoliv náboženství, každé má svého jediného boha, některé mají i svého proroka. Nejsem odborník, ale stačí se jen zamyslet, kolik náboženství na světě existuje... není to malé číslo. A teď. Kde je pravda a co je to správné náboženství? A copak je možné, že se dvě náboženství, nebo několik jiných církví nedokáží mezi sebou domluvit a každý tvrdí, že jen jeho cesta je ta správná? Vždyť se to navzájem tak trochu popírá...
Je to již pár let, co jsem tyto otázky řešil... byl jsem i párkrát v kostele, ale nějak tam na mě knězova řeč nezapůsobila. Opravdu se nechci nikoho dotknout, ale plný kostel lidí, kteří dělají na něčí pobídnutí, co se jim řekne /pozdraví se, pokleknou, posadí se, pomodlí se, začnou - někteří - zpívat atd.../ mi prostě také tak trochu připomínají ty ovce.
Připadalo mi, že mluví jinou řečí, která v dnešní době je již překonaná. Časy se změnily. Podle mne církev naopak mladé dnes již moc neosloví. Běžte někam do kostela a podívejte se, kolik je tam mladých lidí. Nemyslím teď velká shromáždění ve svátky. Pokud by byli všichni tak oddaní, chodili by snad stále... Víte, kolik lidí chodí do kostela jen na svátky? Jen z tradice? A když se jich zeptáte, proč přišli, řeknou: je to tu hezké, pěkná atmosféra...
Kdyby se to dalo do procent vůči všem mladým v jisté kategorii, nejsem si tak jist, že by to bylo mnoho. Nechci se nikoho dotkonout, ale podle mne je duchovní růst proces, ke kterému si dojdeme sami. A je to už tak od přírody zařízeno, že jakmile jedinec překročí jistou univerzální hranici pochopení... začnou se mu zjevovat JISTÉ sounáležitosti samy od sebe... A na jeho konci člověk zjístí, že i to špatné, co udělal, mělo pro něho význam. A musí si to zpracovat sám. To neodčiní deseti zdrávasy. A hlavně u toho musí myslet, což někdy jak se říká bolí.
Pokud mi někdo řekne, co mám a nemám dělat a co je či není správné, tak to je jen prosté přidání se na něčí stranu či nepřidání se. A jaký to má potom pro člověka duchovní smysl, když hlásá pravdu někoho jiného, když něco přijmul, co si sám neprožil? Vlastní duchovní prožitky a pravdy v nich poznané mají úplně jinou hodnotu... Dnes už mám jasno... díky Bohu. Ale uvědomuji si, že jsou lidé, kteří to tak prostě nemají a musí být tak trochu vedeni... Děkuji mu ale /Bohu/ jinak, než mu děkují podle jistých pravidel jiní... Napadají mne myšlenky typu: dnes je jiná doba než dřív, co platilo tenkrát, dnes již není, všechno je jinak, moho věcí nám jako lidstvu bylo utajeno, Ježíš tu byl, ale jeho učení bylo časem TROŠKU poupraveno, protože to tak tehdy jistí mocní chtěli, vyhovovalo jim to.
Lidé mají právo na to znát pravdu, jenže velká většina by to prostě neunesla... kdyby se totiž lidé dozvěděli nyní pravdu, udělalo by to víc škody než užitku a ničemu by to neprospělo... ale čas, kdy se tak stane, se blíží čím dál víc ....
Světlonoš 04.04.2010
Reaguji na příspěvek od Světlonoše. Jen chci napsat pár slov ohledně (ne)chození mladých do kostela. Ano, dnes a pořád jsou tam jen starší lidé, a mladí jako by tam nebyli. Ale...
Mladí většinou chodívají buď se svými dětmi na dětské mše, anebo mládež na mládežnická setkání, kde je jeho součástí i mše a další program. Takže ač mladší lidé nejsou vidět, a na člověka to působí dojmem, že kostely okupují jen důchodci, i mladí žijí svým možným způsobem aktivní víry. Jen to tolik prostě není vidět.
Toť moje malá poznámka k příspěvku.
Anieska 05.04.2010
Ještě musím připojit pár slov, jinak by informace k letošním velikonočním svátkům nebyly úplné. Už jsem pochopila, že se všechno děje přesně tak, jak má, o tom vůbec nepochybuji.
Právě tyto Velikonoce jsou v mém životě spojeny s jedním zásadním řezem. Ano, něco končí, aby něco nového mohlo vzniknout. Nemohlo se to odehrát o Vánocích nebo někdy na konci února, ale právě teď. Proč asi??
Odpověď je jasná. Rodí se nový život.
Chtěla bych tady také poděkovat všem, kteří se na tomto mém "řezu" podílejí nebo podíleli. Všechno je to moc důležité. Bez odhodlání, ke kterému jsem došla až minulý týden, by se nemohl přechod dál uskutečnit. Odhodlání ale zřejmě ve mně nazrálo ve správný okamžik, takže už déle nebylo možné setrvávat ve starých kolejích.
Jdu dál. Pořád jdu dál, jiná, nová...
© Wahlgrenis
05.04.2010
