Jen Tě prosím za odpuštění
Milá Wahlgrenis,
prosím, odpusť mi za tykání. Měla jsem nutkání Ti napsat, přemýšlela jsem o tom celou cestu tramvají.
Začalo to jedním snem:
Ležela jsem na posteli a dívala se do zrcadla. Cítila jsem kolem sebe zlo, bála jsem se. Myslela jsem, že je tam duch. Jenomže, když jsem pohlédla do zrcadla, viděla jsem sama sebe. Zlo mělo moji tvář. Ten úškleb jako z hororového filmu. Za pár týdnů jsem to měla pochopit.
Něco se děje v mojí mysli, myslím na všechno zlé, proklínám téměř všechno, nenávidím kolem sebe všechno apod. Zarazím se, chci to ovládnout, ale jako by to bylo silnější než já. Myšlenky jsou můj problém, slova ne. Ta nikdy nevyřknu.
Ty zlé myšlenky se týkají dokonce Tebe, stydím se a pokaždé si řeknu, až se to obrátí na mě, nechci nikomu ublížit, nepřeji nikomu nic zlého. Jen se ptám, kdy už to skončí.
Včera jsem četla tvůj příspěvek o setkání se
zpěvákem Rangers o tom, jak si užíváš každou chvíli s člověkem jako vzácný okamžik. Je to prostě něco úžasného...
Neumím to, tak ráda bych se to naučila. Opravdu se bojím. Všechno je proti mně. Nic se neděje, jak má. Čekám jen na to vysvobození, už nevím, co bych mohla pro to ještě udělat, pro svůj život. Ty víš o mém životě mnoho. Psala jsem Ti o přijímacích zkouškách na práva, odpověď jsem si vytiskla a napsala na ni: Děkuji Wahlgrenis.
Vím, co znamená slovo děkuji, jakou to má vřelost a upřímnost. Neříkám to jenom tak, protože je to slušné, ale protože takhle je milé, přívětivé a hlavně vděčné. Jen Tě prosím za odpuštění.
Děkuji.
S pozdravem
Galea 30.03.2010
© Wahlgrenis
30.03.2010
