Proč je teď v módě si stěžovat?
Ahojky Wahlgrenis,
už od včera mi něco leží v hlavě. Proč je teď v módě si stěžovat? Včera jsem mluvila s mámou a ta si prakticky pořád na něco stěžovala: že jí v práci zavedli nový program a ona se to musí učit, na "nemožné kolegy", hroznýho šéfa... Tak jsem jí na to řekla, že kdyby radši vynaložila energii na to, aby na každým dni našla JEDNU pozitivní věc, bylo by jí líp.
Ale pak jsem si uvědomila, že to není jenom její případ, že dneska už se nenosí na otázku "tak co, jak je?" říct "fajn", že se tak nějak společensky očekává smršť litanií a nadávání - politikou počínaje, přes počasí (buďto je zima a sníh, anebo je vedro nebo sucho, nebo prší nebo...), partnery (všímají si mě málo nebo moc) až k dětem (hyperaktivní nebo mouchy snězte si mě) a zdraví - a tam snad lidi nejvíc naštve, když jsou zdraví a nemají si na co stěžovat.
Neříkám, že já si občas taky nepostesknu, ale vždycky zatnu zuby a snažím se na tom všem najít aspoň zrnečko pozitivního.
Budí mě křeče v noci? Jo, budí a bolí to jak čert. Ale znamená to, že jsem těhotná, a brzo se dočkám svého druhého kloučka.
Zlobí Pepa extrémně? Ano, ale znamená to že se učí vymezovat se vůči světu a i když to je náročné na zvládnutí, je to tak v pořádku.
Jsem každý večer totálně grogy? Ano, jsem, a kdo by v osmém měsíci s 19měsíčním batoletem nebyl.
Mám hrůzu z toho, že nevyjdeme s penězi? Ano, mám, nejsme milionáři, ale právě ta hrůza nám zajistí to, že vždy s těmi penězi vyjdem, i když občas za cenu toho, že do výplaty na účtě zbývají tři stovky, protože úvěr nechceme ani typu kontokorent. Taky bych to mohla podat stylem "mám se hrozně, mám křeče, jsem každý večer hotová, Pepa řádí, peníze nemáme..." ale proč bych to dělala????
Proto, aby mě lidi litovali?
Nepotřebuju, děkuju...
Ale mrzí mě to, vždyť opravdu stačí k radosti maličko - třeba i to, že je krásný počasí, svítí sluníčko a Pepčovi svítily včera na hřišti oči a do zblbnutí se vozil na skluzavce...
Radost přece nemusí dělat jen hmotné věci, ba dokonce naopak... Ale to by vyžadovalo dívat se kolem sebe ne očima a hlavou, ale především srdcem...
Orianna 25.03.2010
Milá Orianno,
když jsem včera ráno nasedala do vlaku na Pardubice, měla jsem v plánu pracovat na horoskopech. Chtěla jsem si udělat kolem sebe takové mikroklima a nikoho si nevšímat. Jenže to nešlo. V kupé jsem seděla s mladíkem, který - jak se zdálo - na moji hru přistoupil a věnoval se knížce. Jenže hned v Libni jsem pochopila, že všechno bude jinak.
Přistoupil k nám ještě jeden mladý muž a pak starší paní s bílou hůlkou. Ta když se ptala, jestli je tady místo, hned jsem jí řekla, že přesně na ni tady čekáme... Bylo vidět, jak se jí hned rozzářilo srdce. Usadila se a první, co udělala, bylo, že chtěla, abych seděla proti ní. Tak jsme se s mladíkem prohodili, on šel k oknu, já ke dveřím. Prý aby mě lépe slyšela... Zeptala jsem se jí, kam si vyjela. A tím to začalo: Jela přes Pardubice a Chrudim do Zaječic, na hrob svému manželovi, který je už dvacet let po smrti. K tomu jsem já musela připojit příběh, jak jsem - kousek od Zaječic - před lety šla dálkový pochod 50 km z Pardubic do Ležáků, bez jakéhokoliv tréninku a jak jsem potom samozřejmě byla zrušená. Paní poslouchala se zájmem, jen se pak na konce zeptala, jestli jsem to šla i zpátky. Tak ne, nešla.
Byla bělovlasá, čiperná, na krku na řetízku stříbrného anděla, v květnu jí bude 80 let. Věra. Vyprávěla o poměrech na venkově, když byla malá. Jak každý měl na jaře housátka a jak to vůbec všechno žilo, jinak to žilo. Mluvila o svém tatínkovi, o svém muži, přesně popsala chvíli, kdy ho viděla naposledy živého, mluvila o svých kamarádkách, s kterými chodí kolem Ládví venčit pejsky. Ona pejska nemá, jen občas hlídá štěňátko své dcery. Vyprávěla, jak jsou lidé zlí a jak ona to má jinak, jak jí které kamarádky odešly, kolikátý byly ročník (jedna 23. a druhá 26.), jak denně ujde minimálně 3 km, jak je venku za každého počasí, jak si na nic nestěžuje, jak se raduje z malikostí... Já jsem jí také - když mě nechala - něco málo řekla - třeba o tom, jak peču chleba, jak jsem pak druhý den po tom dálkovém pochodu šla v letních střevíčkách na koncert Lenky Filipové, jaký to byl pro mne výkon, protože nohy byly opravdu zrušené, a jak pak ten koncert byl zrušený, jak bych dnes na venkově asi husy neměla, protože nejím maso... Bylo to pěkná cesta. V Pardubicích si vzala kabelku, dvě igelitky, v kterých měla květiny na hřbitov, a bílou hůl, a přešla na vlak na Chrudim. Odpoledne se zase vrací zpět. Jede tam jen na otočku, prý aby Pepa věděl, že už je jaro.
Nemyslím si, že by si úplně každý stěžoval. Tahle paní byla nádherná, měla svůj svět, svou cestu a nenechala se nikým znejistět. Život je někdy opravdu nádherný...
© Wahlgrenis
27.03.2010
Dobré ránko milá Wahl,
potešila si ma, keď si napísala, že nie každý sa sťažuje. To si celá ty.
Nezáväzne nadviazať konverzáciu, dostávať ľudí zo stereotypu a hneď je deň krajší. Musela som sa usmievať pri čítaní Tvojho zážitku z vlaku do Pardubíc. Nádherné.
Prajem Ti pekný dnešný seminár v Řevniciach... A príjemné počúvanie sľubovaného prekvapenia.
Mám Ťa rada.
Danka 27.03.2010
Milá Wahlgrenis,
ani nevíš, s jakou radostí jsem si četla Tvou odpověď.
Dává totiž naději, že i dnešní "chroničtí stěžovači" jednou dozrají k moudrosti téhle kouzelné babičky z Tvého vlaku. Je totiž pravda, že drtivá většina jich je v tzv. "produktivním", nebo také chceš-li "středním," věku - aneb v období, kdy síly ubývají a nároky okolí nikoliv.
A - ať to bude znít sebevíc krutě - dožijí-li se věku téhle kouzelné babičky, možná přijdou na to, jak sami sobě tímhle svým přístupem ubližovali. Dítě přistupuje ke světu bezprostředně, dospívající se spoustou ideálů.
Ale "dospělý"? Řada jich zahořkne, protože zjistí že opravdu jeden člověk nemá šanci spasit svět. Ale už jim nedojde, že jeden člověk světem sice nepohne, ale kdyby každý pohnul světem sám u sebe o pitomý milimetr, tak celkově by se mohlo podařit něco velkého... Vždyť moře se taky skládá ze samých kapiček vody....
Krásné sobotní ráno
Orianna 28.03.2010
