Mám přeci pochopit, že v tuto dobu jezdí studenti do škol...?
Všechno se mění, už nereaguji tak často na aktuální situace v dopravních prostředcích. Ale dnes jsem neměla jinou volbu. Nastoupila jsem krátce po půl osmé do pardubického autobusu číslo 6. Vím, že doba asi nebyla zvolena správně (nebo možná byla zvolena úplně nejlépe), mám to pochopit, že v tuto dobu jezdí přeci studenti do škol nebo mládež do učňáků. Ostatní mají být doma... Asi.
Nenechala jsem se odradit tím, že autobus byl plnější, a nastoupila jsem. Místa k sezení byla obsazená a u tyče přede mnou stál starý pán. Na nejbližších sedadlech byli chlapci - možná šestnácti- nebo sedmnáctiletí.
Znám dobře reakci některých starších lidí, kterým se nabídne místo k sezení - připadají si ještě ve formě a sedět nechtějí. Nevěděla jsem, jestli náhodou tato varianta nenastala, tak jsem se nejblíže sedící dvojice mladíků zeptala, jestli toho pána pouštěli sednout. Podívali se na mě, jako že nechápou, na co se je ptám... Jako že proč by měli někoho pouštět sednout.
Mezitím už tento muž pochopil, že tady něco řeším, něco, co se ho týká a vysvětlil mi, že tohle je normální situace a že mu je teprve 89 let. Ano, ten pán byl ročník 1921. To mě dostalo! Ale ani na to chlapci nereagovali a nezvedli se. Dál seděli a tvářili se, že se jich to netýká...
Zmínila jsem mé "přesazování" v pražské dopravě, kde pokud takového něco nastane, mladí pouští starší osoby sednout. Možná je to i vlivem ostatních cestujících. Tady ale nikdo další nereagoval.
Teprve u Zelené brány, kde chlapci vystoupili a muž si mohl sednout, se ozvala jedna paní, že tohle je zcela normální a že se mi vůbec diví, že tohle řeším.
Ano, řeším to.
Tohle je třeba řešit.
Nemůžeme zavírat oči před tím, co se nás netýká. Protože i tohle se nás - a víc, než si myslíme, týká.
Chybí tady úcta ke stáří nebo vůbec nějaká úcta...
Něco, co tady má být a má to být jisté, neotřesitelné.
Na co si hrajeme?
Kde jsou jistoty, které by tady měly být?
Nemůžeme se ptát, jestli je to vinou rodiny nebo školy nebo koho asi?
Je to vina nás všech, kteří se neumíme ve správný okamžik postavit na správnou stranu, kteří dovolujeme, že se tohle všechno děje.
Nesmíme zavírat oči před tím, co se nám nelíbí.
Nesmíme se s tím, co je tady divně, ztotožňovat.
Je toho moc, co nás trápí tady a teď, co se nás týká, ale určitě každý zvládneme aspoň kousíček, aby se něco změnilo.
Aspoň něco, jen trošku, jen maličko.
Jsem v zásadě optimista, věřím v to lepší, které je v každém z nás.
Ale je mi jasné, že nikdo se nesmí k ničemu nutit...
Je to volba každého, pro co se rozhodne, co bude dělat, co bude říkat...
Přeji Vám hezký den.
© Wahlgrenis
02.03.2010
Milá Wahlgrenis,
bylo mi smutno, moc smutno, když jsem četla tvůj postřeh z cestování Pardubicemi. Že jsou puberťáci nevychovaní, je vina rodičů, ale ne teď. To měli podchytit, když byly děti malé, teď už s tím těžko něco udělají.
Spíš jsem trochu nechápala reakci té paní "proč to vůbec řešíte paní"... Tohle se přece musí řešit...
A věř, že i když jsem občas dostala vynadáno jako "jak si mě troufáš pouštět, když mně je teprve 80", tak mě to stejně neodradí a zvedat se budu (no teď v 7. měsíci ne, ale normálně ano...) a věř, že když někde pojedem pak s dětma a uvidím, že se nebudou ochotné zvednout, klidně je za ten flígr zvednu sama. Mají mladší nohy, tak budou stát, nebo maximálně sedět mně na klíně.
Říká se tomu tuším úcta ke stáří, ale je pravda, že to se dneska moc nenosí... Stáří už je neperspektivní, už "nemá co nabídnout," doba je sežvýkala, co mohla dostat už dostala, tak proč se o ně starat.
Že by právě proto?
Uvědomuju si, jaká zodpovědnost leží na mně a mých vrstevnících - rodičích budoucí generace. Zodpovědnost za to, že budoucí generaci nebude činit problém pomoct starším, těm, kteří se snažili připravit svět právě pro ně. Že se to ne vždy podařilo, je věc druhá a přirozená, ale proto si právě tu úctu a respekt zasluhují. Když to tady píšu, najednou mi začala v hlavě znít písnička Svěráka s Uhlířem
"neopouštěj staré věci pro nové, i když barva šediví a prýská, byly kdysi lesklé, byly chromové, a teď se jim na smetišti stýská..." A ono se to dá s klidem použít nejen na věci ale i lidi, že....
S láskou a vírou že se to musí zlomit
Orianna 03.03.2010
