Dnes byl asi den tatínků...
Také jste někdy potkali tolik samotných tatínků s kočárky? Naučila jsem se žít tady a teď, všímám si, co se děje, dívám se druhým lidem do očí... Tak mi nemohli tihle tatínkové uniknout.
Hned dopoledne jsem potkala tři. Maminky asi zůstaly doma a vařily. Odpoledne dalších pět tatínků, dokonce jeden vezl dvojčátka...
A všichni s takovým tím spokojeným pohledem: "Jsem tady. Já, jistota, bezpečí, se mnou se nemusíš bát..." Dojímá mě tahle láska v přímém přenosu.
Ženy to mají také tak, ano, ale je to nějak samozřejmé, nepozastavujeme se nad tím. Tatínkové, to je docela něco jiného.
Moc Vám, pardubičtí tatínkové, které jsem dnes potkala s kočárkem, děkuji. Děkuji za tenhle jiný rozměr lásky. Byla taková maximální, všeobjímající, nádherná.
A do toho všeho vonělo jaro a nebe bylo blankytné (to bylo asi nezbytné)...
© Wahlgrenis
21.02.2010
