Dnes ke mně přišel obraz V. Kubína "Bartolomějská ulička"
Když jsem v Pardubicích, v mém tzv. atelieru, naučila jsem se chodit pravidelně na obědy. Ne vždy si vyberu ve Špaldě... Jednou jsem zašla do Evropy, což je restaurace na Perštýnském náměstí. Ze střechy tehdy za pomoci těžké techniky sundávali velké kusy ledu, objekt byl obehnán páskou, muselo se kolem chodit zvlášť opatrně.
Restaurace je to veliká, v nádherném domě. Usadili jsme se v zadní části, kde je nekuřácký salónek. Prostor mě zaujal, ale nebylo to jenom o prostoru. Stěny totiž byly také jakousi galerií, obrazy zde rozvěšené vyprávěly příběhy starých Pardubic. Ke mně promluvil obraz Vlastimila Kubína Bartolomějská ulička. Musela jsem se v jednu chvíli zvednout od stolu, abych si ho mohla důkladně prohlédnout. Byl nádherný... Fascinoval mě hned na první pohled. Bylo v něm cosi, co bylo vepsáno do těch starých domů. Tahle ulička je nejužší uličkou města. Těžko by se tady popisovalo, co všechno se mi během toho jednoho oběda odehrálo v hlavě.
Vzpomněla jsem si také na jeden výtvarný seminář - to bylo v roce 2004 - pod názvem "Za krásami Pardubic". Tehdy nás po starém městě provedl vynikající znalec pardubické historie pan Zdeněk Cinkan. Kolik ten znal zajímavých informací, pověstí a příběhů... Znala jsem ho už jako dítě, tehdy jsem byla asi ve 3. třídě, když on vedl náš vlastivědný kroužek. Provedl nás po mnoha místech, kam se běžně člověk nedostal. Na to vzpomínám moc ráda.
Už nežije.
Ale všechno se děje tak, jak má.
Ten oběd v Evropě tehdy začátkem roku byl pro mě hodně zásadní.
A dnes ráno se mi v atelieru otevřely dveře a obraz vešel dovnitř. Ne, náhody neexistují.
Prý to tak má být, slyšela jsem slova... Neptám se proč. Děkuju.
© Wahlgrenis
10.02.2010
