Stmívání...
Milá Wahlgrenis,
nedá mi to a musím Vám dnes napsat. Již jsem Vám psala mnohokrát a mnohokrát napsaný e-mail smazala, jelikož jsem během jeho psaní svou odpověď našla, ale dnes je to jiné.
Vím, že dostáváte mnoho důležitějších dopisů, přesto mám pocit, že pokud mám v tuto chvíli dostat nějakou odpověď, bude od Vás.
Na první pohled se mi zdá, že můj problém není nikterak velký, vlastně bych nic neřešila, nebýt poslední události. Ale začala bych od začátku.
Věřím, že jste slyšela někdy o knížce Stmívání a dalších třech knihách na ni navazujících. Je to kniha hodně známá. Mně se dostala do rukou čistě náhodou v době, kdy jsem netušila jaké vzbuzuje šílenství. Já takovému šílenství většinou nepropadám, přesto mě tato kniha zvláštním způsobem upoutala, občas se mi zdá že i jakoby násilně. Četla jsem první díl, který mě přitáhl, ale zároveň jakoby odpuzoval. Vyvolal ve mně zvláštní stav, kdy knihu musím dočíst a zároveň ji číst nechci. Čtu hodně a ráda, ale takový stav jsem nikdy u ničeho neměla. Celé čtyři díly jsem přečetla za čtyři dny, což by u mě nebylo nic zas tak zvláštního, zvláštní byla až situace po přečtení.
Knihy zůstaly ještě nějaký čas doma, chtěla si to přečíst i mamka. A já celou dobu prožívala zvláštní neklid. Nemohla jsem být v blízkosti těch knih. Vycítila jsem jejich blízkost, ať byly kdekoliv. Moc jsem je chtěla znovu otevřít a zároveň se toho dost obávala. Tento stav vlastně přetrvává do dnes, již déle než půl roku po té, co opustily naše zdi. Nemohu se o těch knihách ani s nikým bavit a teď, co o nich píši, mi běhá po těle šimrání. Knihy četla asi celá naše rodina, při sešlostech se o nich hodně mluvilo a já musela odcházet. Nemohla jsem u toho být a bylo jedno, jestli někdo knihu kritizoval, nebo ji chválil. Možná se mi všechna vyjádření zdála moc povrchní, jako bych v té knize podvědomě našla něco, co nikdo jiný, nebo nevím, vůbec netuším. Za měsíc na to jsem se vrátila do Prahy na kolej. Všude začaly být poutače na film druhého dílu knihy. Nepřišlo mi to zvláštní, byl to jistě pro všechny fanoušky velký trhák. Já se na plakáty nemohla ani podívat. Ještě dříve, než jsem došla k nějakému poutači jsem věděla, jestli tam ten plakát je nebo ne. Ten samý zvláštní neklid jako když jsme měli ty knihy doma. Když jsem něco hledala na internetu, dost často jsem na nějakou zmínku o těchto knihách narazila. Stačilo slovo, někdo si vypsal útržky rozhovoru..a já se rozklepala. Ale stále jsem si to omlouvala tím, že je to prostě „trhák“ který všude letí a tak je jasné, že se o něm všude mluví a píše. Už po přečtení těch knih jsem si slíbila, že film nikdy neuvidím. Obecně nemám ráda, když z knížky kterou znám udělají film, kazí mi mou vlastní představu, ale u tohoto jsem měla pocit, že bych to nemusela zvládnout.
Poslední kapka, po které již několik nocí nemohu spát, se stala tento čtvrtek. Jela jsem večerním autobusem z Prahy domů. Původně jsem myslela že jej ani nestihnu a pojedu dalším, ale nějak jsem ho stihla. Oproti mým zvyklostem jsem si nešla sednout až dozadu a posadila se na druhé sedadlo. Na sedadlo přes uličku se posadili dvě slečny. Vyndaly notebook a pustili film. Poprvé za těch pět let co jezdím trasu Praha-domov si někdo pustil film nahlas, bez sluchátek. Byl to film Stmívání a mně začalo být opět tak zvláštně.
Vlastně o nic nejde, kdybych neměla pocit, že mi to má opravdu něco sdělit, někam navést, někam odvést? Ale zároveň, z toho jaký divný pocit ve mně vyvolává, mám strach, jestli je to dobré nebo špatné. Když si to vezmu od začátku, díky té knize mě napadlo podívat se po internetu, jestli svět někdo vnímá podobných způsobem jako já a našla Vaše stránky, na kterých jsem našla mnoho potvrzení o tom, že věci fungují tak jak si myslím. To mě navádí na to, že „cesta“ s touto knihou není špatná, ale mé pocity jsou směsicí jakési naděje, ale i slz, obav a strachu, který mi podlamuje kolena.
Můj problém přijde i mně v porovnání s problémy lidí, kteří se na Vás obrací o pomoc naprosto malicherný. Přijde mi malicherný i vůči tomu, co jsem sama musela vyřešit a musím vyřešit v sobě ohledně všeho, co jsem si prožila. Udělala jsem již v životě hodně chyb a nechtěla bych kvůli nepochopení udělat další. Ale pravda je, že když netuším já, kam to má všechno směřovat, jak byste to mohla vědět Vy, nebo kdokoliv jiný. Snad jen, že by někdo mohl mít více zkušeností. Možná, že věci jen zveličuji a nic zvláštního se neděje. Na tomto světě je všechno možné.
Děkuji, že tento dopis i jen přijmete.
Hany 06.02.2010
Wahgrenis..
to je jak s tím autem.
Ještě že je sobota a můžeme to brát jako tip na film, u kterého se dá bez výčitek svědomí usnout:o))
Hoplea 07.02.2010
Zdravim navstevnikov webu,
neda mi nevyjadrit svoj nazor na tetralogiu Stmivani. Rada citam a knihy v svojom zivote beriem tak, ze neprisli ku mne nahodou, moja rodina sa mi smeje, ze "zneuzivam" svoju gramotnost na citanie vsetkeho, co mi "nahodou" pride pod ruku. V tomto pripade, to bolo tak, ze som videla film, ktory ma zaujal, nepochopila som iste veci a tak som siahla po knihe.
K filmu by som chcela dodat, ze nie som schopna ho pozerat nadabovany, pozeratelny je pre mna v originale s titulkami. Knihy som si nasla na internete a vsetky precitala. Jednym dychom - co dodat.
Precitala som ich v cestine a v cestine som si ich aj objednala (slovensky preklad sa mi nezdal az taky dobry) a odvtedy precitala x-krat. To, ze sa tomu robi propagacia, ze ide o upirov a vlkodlakov, no musim sa usmievat, nie je to prave najstastnejsie zvolene, ale autor to tak citil a je pochopitelne, ze sa toho novinar, ktory knihy necital chyti. Mohlo by to byt o inych kulturach a to uz by asi pre nas bolo stravitelnejsie :-)
Pre mna je kniha o inakosti, o tom, ze niekto, koho by sme mohli kvoli predsudkom lahko odsudit, moze byt iny ako si myslime, ze je to len clovek, ktory citi, je zranitelny, ma svoje tuzby. Tak ako my vsetci. A niekedy musime byt trpezlivy a velmi dlho cakat, kym sa nam naplnia.
Mozno ma to za srdce chytilo preto, ze pri citani sa mi vynarali kusky z mojho zivota a emocie ktore vo mne vyvolali iste situacie sa mi vratili. Pocit aj toto som zazila, aj toto som citila a presne viem, o com sa tu pise. A nebolo to len pri romantickych scenach :-)
Zazila som nieco podobne, ako ked Wahlgrenis nasla body svojho zivota v snoch niekoho ineho.
Pre mna toto dielko zobrazuje lasku bezvyhradnu, v jej najcistejsej podobe, lasku partnersku, lasku priatelsku, lasku rodicovsku a aj lasku k detom. A vzdy ked si niektoru z kniziek, alebo vsetky precitam, prenesie ma to inam, mam pocit, ze sa mi v hrudi nieco otvorilo, citim vacsiu spolupatricnost a lasku k ludom, nieco zo mna
opadne, nieco si uvedomim ... velmi tazko sa to popisuje :-)
Ked uz som sa tak rozpisala, tak mam este jednu srdcovku, ktoru mozem odporucit pocas dlhej PNky.
Romain Rolland - Očarená duša.
Ustrednou postavou je zena, jej myslienky a nazory na zivot, svet a lasku od mladosti po starobu. Je to clovek priamy, otvoreny, hrdy a svojim zivotom prenika k zivotnej pravde, meni seba aj svet. Toto dielo tiez patri ku mne a dakujem cloveku, ktory mi ho odporucil, aj ked uz fyzicky nie je medzi nami.
S laskou
Zuzana (od Laca) 19.02.2010
