Jsme popelnice Evropy
Zkusili jste si dát na dovolené v Itálii salát caprese? Že byla ta mozzarella nějaká mozzarelovitější, rajče chutnější a bazalka voňavější? Bohužel za to nemohly jen chuťové buňky nabuzené letní pohodou. Kvalita toho, co jíme, se ani dvacet let po revoluci nemůže měřit se západem. A můžeme si za to sami.
„Ceny, které budete milovat. - Nyní ještě levněji. - S námi ušetříte," hlásají supermarkety a snaží se nám tak vsugerovat, že nabízejí stejnou kvalitu za stále méně peněz. Ve skutečnosti se ale v jejich regálech přehrabujeme shnilými rajčaty a hledáme nějaké alespoň poloshnilé, snídáme jogurty plné škrobu, barviv a „éček" a místo masa se plníme namletou masokostní moučkou.
Dle odhadů Potravinářské komory je asi třetina českých spotřebitelů ochotna si za kvalitu připlatit. Jenže není kde... Zatímco v jiných odvětvích si vyberou náročnější konzumenti i ti, co mají hlouběji do kapsy, v oblasti potravin je nabídka obchodů na kvalitativně podobné úrovni - špatné. Mezi supermarkety vítězí od roku 2006 diskonty, které se specializují v lepším případě na zboží druhé kategorie, v tom horším nabízejí za pár korun výrobky, které se dají potravinou nazvat jen s velkou nadsázkou.
Supermarkety u nás posledních dvacet let rostly jako houby po dešti. Některé už z trhu zase zmizely - Julius Meinl, Delvita, Carrefour, Plus... Ale stále jich zbývá dost na tvrdý konkurenční boj. Řetězce se hojí ždímáním dodavatelů, těm potom nezbývá, než sáhnout na náklady. Na straně poražených kvalita.
Smetanový nanuk bez smetany Taky máte rádi Magnum? Tak poslyšte historku, kterou mi pod podmínkou přísného utajení identity vyprávěl manažer jedné potravinářské firmy. „Kdysi dávno uvedl Unilever svou vlajkovou loď na český trh v původní receptuře - poctivé a smetanové. Pak zkusili nanuk ošidit - mléčné tuky nahradili rostlinnými - a při zkušebních ochutnávkách s překvapením zjistili, že Češi nic nepoznali. Kokosový olej samozřejmě není nic škodlivého, ale ve smetanové zmrzlině bychom ho asi nečekali. Celou recepturu to přitom významně zlevní."
Podobným praktikám se elegantně říká „optimalizace receptury" a právě ony jsou důvodem, proč nám v zahraničí leckdy chutná víc než doma. V potravinářské branži přitom neexistuje nic běžnějšího, než zahušťovat jogurt škrobem, nahradit kakao ztuženým tukem, česnekové stroužky pastou a namísto pekanových ořechů přidat do produktu ty levnější, vlašské. „Venku by si to zákazník nenechal líbit, u nás to naopak nepřímo vyžaduje. Chce ty nejlevnější potraviny a těžko může čekat, že si za pět korun koupí uherák," říká mluvčí Potravinářské komory Dana Večeřová a přidává historku, kterou jí vyprávěl známý uzenář. „Šunky, která by se ani šunka jmenovat neměla, protože obsahuje jen 40 % masa, prý prodají stovky tun, kdežto tu opravdovou by téměř nemuseli vyrábět."
Salámová metoda Dalším pojmem, který by měl každý zákazník znát, je „salámová metoda" postupné změny. „Optimalizuje se většinou ve více krocích. Tak například čtvrtý krok by spotřebitel vůči standardu poznal, ale vůči kroku tři už ho nepozná," popisuje David Perutka, marketingový ředitel Povltavských mlékáren, které vyrábí sýry Lučina nebo Sedlčanský. Zdůrazňuje přitom, že jeho firmy se to netýká. „My se naopak snažíme lidem vysvětlovat, že stojí za to připlatit si za kvalitu." Že spotřebitele většina firem šidí, je podle něj naše chyba. „Dokud tam není zpětná vazba, výrobci jdou dál a dál a hledají ten bod, za který už nemůžou zajít. Stačilo by přitom, aby ošizený produkt při zkušební ochutnávce nebo přímo v prodeji, odmítlo pouhých pět procent zákazníků, a management by se hezky rychle vrátil k původní receptuře. Jenže rozpoznávací schopnost českého konzumenta je po těch letech topinek, lančmítu a glutamanu sodného výrazně horší," míní Perutka.
Jak daleko zašlo ošizení nanuku Magnum, těžko říct, historka o výměně smetany za olej je stará už šest let. „Zmrzliny jsou co do složení v Evropě harmonizované," napsala INSTINKTu česká mluvčí firmy Unilever Andrea Jandová a slíbila podrobnější vyjádření. To ale až do uzávěrky přes několik urgencí nedorazilo. Že například Španělé jedí jiné Magnum než Češi, je přitom patrné už z pohledu na nutriční hodnoty dostupné na webu algida.com - španělské Magnum Classic je bohatší o 1000 kilojoulů, 3 gramy tuku a půl gramu vlákniny.
Dojídáme zbytky po Evropě Čeští zemědělci si už od vstupu do Evropské unie stěžují, že se k nám dováží příliš zboží ze zahraničí. Bohužel ani to není dobrá zpráva pro české zákazníky. „Kvalitní věci se k nám vůbec nevozí. Dodavatelé vědí, že by to tady nikdo nekoupil. Někde se třeba vypěstuje dobré hroznové víno. Velké trsy jdou na bohatý anglický, ruský nebo skandinávský trh a k nám se dostane jen to, co z trsů opadá," popisuje další oblast, ve které jsou Češi „ti vzadu" vyhlášený pražský prodejce ovoce a zeleniny Jan Soukup. V roce 1991 začínal v Kunraticích s prodejem jahod, které se přímo na místě pěstují. Když se rozhodl rozšířit sortiment, musel přemýšlet, kde nakupovat. „Jezdil jsem nejdřív do velkoobchodů na Žižkově a v Lipencích a kupoval tam vždycky to nejdražší. Pak jsem se jednou ocitl v Paříži a uvědomil si, že i to nejdražší zboží, které se dá sehnat u nás, má pořád hodně daleko do světové kvality."
Posledních asi osm let tedy vozí špičkové ovoce a zeleninu z velkoobchodu v Drážďanech. „Je to úmorné, jezdím tam osobně dvakrát týdně, rodina mě moc nevidí, ale jinak to nejde." Z jeho zkušeností vyplývá, že bez nadsázky dojídáme zbytky po Evropě. „Supermarkety musí platit za odpad. Když tedy vidí, že něčeho vzali moc a už se jim to kazí, raději to odvezou zpátky do skladu. Ten to potom prodává za cenu odpadu a kdo to tam skupuje? Čeští obchodníci."
Když začínal, prodával provozovatel Kunratické stodoly borůvky ze Šumavy nebo meruňky z Moravy. Od domácích pěstitelů by rád bral i nyní, ale jejich výrobky neodpovídají požadované kvalitě. „Všechno se dnes šlechtí tak, aby to dobře vypadalo, aby se to nekazilo, čili z toho byly co největší výnosy, ale úplně se zapomíná na chuť," říká.
Dobré ven, špatné sem Když už se u nás něco povede, v českých žaludcích to stejně neskončí. „Tak například u Mělníka se pěstuje chřest světové kvality, jenže 99 % odchází do Holandska. To samé český česnek, který je mnohem lepší než ten běžně prodávaný čínský. Nebo maso: pasou se tu nádherná plemena býků - angus, charolais... - ale na talíř se nám nedostanou, odcházejí do Německa nebo Rakouska, protože tam jsou ochotni za ně dát víc peněz. My místo toho chroupeme tuhé krávy," říká velký kritik české gastronomie, Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu.
I on tvrdí, že si za to, že jsme odpadkový koš Evropy, můžeme sami. „Teď jsme dělali test marinovaných mas na gril. Samozřejmě, že do toho ty supermarkety schovaly největší hnus, řada mas smrděla, byla v tom listerie, salmonela. Nebo na obal napsali ´4 steaky´, navrchu ležely dva a aby dojeli gramáž, pod tím byly nudličky. Normálně si z nás dělaj´ prdel, protože vědí, že jim to nikdo na hlavu nehodí," zlobí se Vaněk na příliš splachovací české zákazníky.
Přispějte nám k narozeninám Prdel si obchodní řetězce dělají i ze svých dodavatelů. Legendy o tom, co vše musí výrobce udělat, aby se dostal do regálu supermarketu, by vydaly na knihu. „Každý rok je nové jednání o obchodních podmínkách. A každý rok něco ztratíme. Dáte jim například množstevní slevu 30 %. Další rok už chtějí 31, pak 32, 33... Když jim to nedáte, vypadnete třeba ze třetiny trhu, a to si nikdo nemůže dovolit," popisuje současnou praxi zástupce jedné mezinárodní potravinářské firmy. Naplno to ale říct nechce. Ať jsou praktiky řetězců jakkoli mafiánské, dodavatelům nezbývá, než jim vyjít vstříc. A mlčet. Poplatky za „zalistování", za uvedení v letáku, zpětné bonusy, regálovné... způsobů, jak vyždímat dodavatele, je nespočet. „Jeden z řetězců dokonce zavedl institut garantované marže - chce po dodavateli, aby mu zaručil marži třeba 35 %, ať se děje cokoli. I za předpokladu, že prodává zboží ve slevě. Prostě divoký východ," říká mluvčí Potravinářské komory, která na neomezenou moc řetězců upozorňuje dlouhodobě. Vrchol drzosti podle ní loni předvedl Kaufland, když obeslal dodavatele s dopisem, že by mu měli přispět u příležitosti deseti let na českém trhu.
Samotné řetězce přitom ztěžují výrobcům situaci ještě tím, že vedle jejich zboží prodávají výrobky takzvané privátní značky, které jsou třeba o 30 procent levnější. „Že se jedná o stejnou kvalitu za nižší cenu, je jen dojem, který se řetězce snaží vytvořit. Zadání při výrobě je přitom jasné: udělejte to co nejlevnější. A jelikož jsou potraviny už tak levné, umíte si představit, z čeho se vyrábějí ty privátní," upozorňuje Dana Večeřová. Především v kvalitě privátních značek je rozdíl mezi Českem a západem doslova propastný. „Ve Francii jsou kvalitní potraviny tak drahé, že když si potom koupíte sýr feta Carrefour, tak je to opravdu pravá feta z ovčího mléka a ne šizená z kravského," popisuje David Perutka. Zastoupení privátních značek se přitom u nás rok od roku zvyšuje a loňská studie agentury GfK Praha ukázala, že český spotřebitel je preferuje čím dál tím víc.
Mocný zákazník Pokusů obrovskou moc řetězců omezit byla spousta. Podle mnohých odborníků je ale jakákoli regulace kontraproduktivní. „Ve Francii mají takzvaný Galandův zákon, dle kterého nesmí dodavatel jít pod doporučenou cenu, to znamená stejnou cenu pro Lidl i pro malého obchodníka. Dopadlo to tak, že řetězce dostávají marži formou zpětných bonusů. Doporučená cena je třeba deset eur, ale dodavatelé jim zpátky posílají čtyři. Stát tak vlastně řetězcům garantuje 40% marži," popisuje Perutka, který francouzský trh dobře zná.
Jak už bylo řečeno, větší moc než stát mají ve svých rukou spotřebitelé, Tedy podle manažerské terminologie „většinový zákazník": jeho přáními se totiž řídí všichni výrobci i obchodníci. „Pořádáme ochutnávky, focus groups, vyhodnocujeme podněty ze spotřebitelských linek. Sortiment i třeba chuťové profily jsou odrazem toho, co si lidé přejí," shrnuje například mluvčí české pobočky největší potravinářské firmy světa Nestlé Martin Walter. Až podle tohoto pravidla přestane „většinovému zákazníkovi" stačit shnilá zelenina, ošizené uzeniny, mléčné výrobky plné éček, a začne požadovat větší šíři sortimentu, výrobci i prodejci se prostě budou muset zlepšit. Tak si na to vzpomeňte třeba hned na příštím nákupu.
Není Kaufland jako Kaufland „Bohatá nabídka od vlastních značek přes produkty regionálních výrobců až po značkové výrobky. Denně absolutně čerstvé zboží a kvalita za skvělé ceny," hlásá nabídka českého Kauflandu - mezi Čechy nejoblíbenějšího řetězce. Rozhodli jsme se ji prověřit.
Aby bylo s čím srovnávat, vypravili jsme se nejdřív do prvního Kauflandu, na který člověk narazí za západními hranicemi - v bavorském Weidenu. Tamní supermarket je o trochu větší než ten, který navštívíme o den později v pražské Michli. Předem tedy počítáme s tím, že bude mít širší sortiment. I tak na nás čeká mnoho překvapení.
První - i když tohle bylo celkem očekávatelné - přichází v oddělení ovoce a zeleniny. Pět druhů melounů, deset druhů salátů, devět druhů rajčat od obyčejných za 0,99 eur za kilo až po temně rudé keříkové krasavce za 2,95. Čtyři druhy česneku - nejlevnější čínský, který kraluje nabídce českých obchodů, ale také lepší španělský a luxusní argentinský za bezmála šest eur za kilo. Několik druhů brambor včetně speciálních velkých, určených na grilování. Vše je k dostání také v bio kvalitě, zboží je čisté, čerstvé, z některých regálů se dokonce line vůně. Hezkou službou zákazníkům jsou ananasy nebo melouny naporcované na menší části. Koneckonců, v Kauflandu nenakupují jen velké rodiny.
Jako Alenka v říši divů si připadáme i u regálu s čerstvými těstovinami - tam, kde u nás leží jen tortelliny nevalné kvality, mohou Němci vybírat z desítek druhů: různé typy italských těstovin plněných vším možným, ale také několik druhů knedlíčků do polévky nebo skvěle vypadající tašky plněné zeleninou a zelné či bylinkové špecle, o jejichž existenci v potravinovém univerzu jsme do toho dne neměli tušení. Podobná situace nastává později v oddělení rýže, těstovin, instantních pokrmů, ale třeba i ingrediencí na pečení nebo alkoholu - je libo portské, francouzský pernod, balkánskou rakiji nebo italský koktejl Bellini a anýzovou sambucu?
Česko: špekáčky bez masa, shnilé papriky Naprostá většina potravin je v Německu k dispozici ve více variantách - levný, a logicky tedy méně kvalitní výrobek privátní, vlastní značky, plus dražší a lepší zboží značkové. Tak například - sháníte-li mozzarellu, můžete si vybrat z několika druhů v rozpětí mezi Valgrande za 0,55 eur a italskou Galbani za 1,99. To samé sýr mascarpone - domácí privátní značka za 1,39, lepší italské Galbani za 2,69.
Není ale privátní značka jako privátní značka. I ty nejlevnější výrobky si v Německu drží určitou kvalitu. Tak například klobásy, párky a špekáčky. I to nejlacinější balení za pouhých 1,45 euro obsahuje 70 procent masa, u dražších to nejde pod 90 procent. Zkušenost z Česka? Nejlevnější špekáčky, které stojí 61,50, tedy zhruba tolik jako v Německu, mají pouhých 27 procent masa! Jako špatný vtip vypadá také etiketa „libových párků" se 43 procenty masa.
Krom téměř bezmasých špekáčků jsme si v českém Kauflandu mohli pořídit ještě shnilé kapie, nahnilé brambory a mrkev se zvadlou natí (a to jsme v Praze nakupovali hned po ránu, kdežto ve Weidenu až odpoledne). V biokvalitě je v Česku k dostání jen mrkev, paprika, brambory a cibule. Skutečně srovnatelné se nám zdálo snad jen oddělení pečiva - i v českém Kauflandu je stejně jako v Německu k dostání několik druhů čerstvého chleba, baget a preclíků. U západních sousedů má však každé pečivo uvedené i podrobné složení a důmyslnější je také systém prodeje: pečivo je schované za plexisklem, zákazník si musí každý kus vylovit vidlicí podobnou té z automatu na hračky. Má tak jistotu, že před ním na zboží sahal maximálně pekař.
V Německu bez „éček"
Po nákupu přišlo na řadu chuťové srovnání. To jsme nemohli provést v takové míře, jak jsme plánovali, protože sortiment českého a německého Kauflandu se shoduje ještě méně, než jsme čekali. Řetězec sice staví do velké míry na vlastních - takzvaných privátních - značkách, jenže výrobky určené pro německý trh si vyrábějí Němci sami, kdežto u nás se prodává diskontní zboží převážně polské provenience. Každá z výrobních zemí přitom evidentně „jede" podle jiných receptů.
Nejlevnější čokoláda: Katy vyráběná pro Kaufland v Polsku za 8,90 Kč versus Alpia za 0,33 euro. Alpia chutná jako čokoláda, kdežto Katy je prostě jen sladká hmota, po které zůstává v ústech podivná pachuť. Rozdíl je patrný i při pohledu na složení: Katy obsahuje rostlinný tuk místo máselného a navíc ještě emulgátor E 476. Obě levné čokolády obsahují méně než 30 procent kakaa. Pro srovnání: luxusnější pochoutka švýcarské firmy Lindt je sice šestkrát dražší (v německém Kauflandu jsme ji koupili za 1,89 eur), ale také deklaruje téměř dvakrát tolik kakaa a žádná „éčka" ani rostlinné tuky.
Nejlevnější camembert:sýr značky Vian vyráběný pro český Kaufland v Polsku(17,90 kč) měl plíseň mdlé chuti, a naopak příliš zralý a rozteklý vnitřek. Německý k-classic (rovněž privátní značka vyráběná pro Kaufland - 0,65 eur) byl chutnější a měl lepší konzistenci. Liší se i složení: „český" camembert obsahuje víc tuku a sacharidů, německý má víc bílkovin.
Převzato z týdeníku Instinkt, s laskavým svolením autorky Lucie Jánské.
Zdroj: http://instinkt.tyden.cz/rubriky/tema/popelnice-evropy_24549.html
© Wahlgrenis
07.01.2010
Milá Wahlgrenis,
předem mailíku zdravím z Plzně a článku Jsme popelnice Evropy tleskám, tleskám, tleskám, tleskám, tleskám.
Trefněji to nešlo napsat, je to to, co si již 20 let doma myslíme.
Přitom já bych si tu českou kvalitu ráda dopřála i za vyšší ceny, protože u nás v rodině jedeme na kvalitu a nikoli kvantitu.
Rodiče jedou jednou za měsíc do Německa nakupovat. Já 2x za rok. Takže mohu potvrdit, že to, co autorka napsala, je pouhým střípkem. Ono se to totiž týká i jiných oblastí ve stejném rozsahu ........ oblečení, obuv, atd.
Několik let se ptám, divím, nechápu, nerozumím - proč toto trpíme za srovnatelné ceny a někdy i v Německu či Itálii levnější !!!
Přitom, pokud někdo vyjedete za hranice o svátcích do Německa, Německo je české ........... takže ti lidé to musí vidět i vědět ......
Jednou se rodičům zlomil klíček od auta nebo něco takového a pomáhal jim tam jeden starší Němec a říkal, tohle všechno, co je tu nově postavené, na to jste nám vydělali vy Češi ........... obchody, bazén.
Arieska 09.01.2010
Milá Wahl,
tento článek ve mě ihned oživil vzpomínku na povídku, kterou už mám dlouho, dá se říct několik let uschovanou a částečně zpracovanou ve scénáři pro loutkové vystoupení. Bohužel nikoho z mých kolegů neoslovila, proto zůstala ležet ladem, já myslím, že je to velká škoda. Proto jsem se nad tím dnes znovu zamyslela a rozhodla jsem se, že bych se znovu pokusila o loutkové zpracování.
Proč ti ale píšu?
Hlavně z důvodu, že neznám autorku, pouze vím, že je to Katka a tento článek vložila na web 29. 7. 2004, na stránky cituj.cz.
(Pokud bys tuto povídku zveřejnila, možná by se ve svých slovech poznala a já bych měla možnost požádat ji o zapůjčení autorských práv.)
Předem se omlouvám, že po Tobě chci takové věci, prostě mi přišlo, že by to mohlo vyjít. Neskutečně vystihuje přesně to, co je v článku z Instinktu. Já tedy bohužel nemám souhlas ke zveřejnění, ale vzhledem k tomu, že tahle povídka je na netu už více jak čtyři roky, možná by se majitelka nezlobila. Uvidíme... Rozhodně děkuji.
s láskou Rudbekie
Rozklad... Kdesi na místě, které není podobné žádnému, které známe, si povídají dva cizí lidé, kterí nejsou podobní nikomu, koho známe, o věcech, které se nikdy nemohly stát.
Dědečku, jak je možné, že je naše rodina tak bohatá?
Protože jsme chytřejší než ostatní, Edwarde.
Chytřejší?
Ano. Dokážeme toho prodat daleko méně, než všichni ostatní.
Ale dědečku, my jsme se v ekonomii učili, že nejlépe na tom jsou ti, kteří toho dokáží prodat nejvíce a...
Víš, Edwarde, až budeš starší, pochopíš, že je rozdíl mezi poučkami, které jsou určené veřejnosti a které nefungují, a mezi těmi, které tvoří naše rodinné bohatství a štestí.
Dědecku, myslím, že už jsem dospělý. Prozradíš mi to tajemství?
Ano, myslím že ano. Chvilku tady počkej.
O 5 minut později...
Podívej, Edwarde.
Dědečku, ty máš žáby? Na co žáby?
Žáby jsou základem naší filozofie.
To ony nám dokázaly vydělat veškeré jmění.
Ale nesmíš toto tajemství nikdy a nikomu sdělit.
Přísahej!
Přísahám.
Vezmi kotlík a naber do něho vodu.
Ano, dědecku.
Starý pán vhodil jednu žábu do hrnce s vodou.
Druhou vložil do sklenice, kterou postavil na zem.
Pod hrncem zapálil malinký, sotva viditelný plamínek a vložil do něho teploměr.
Teplota ukazovala 24 stupňů.
Naše rodina měla od nepaměti továrnu na automobily.
Když bylo jednomu z mých pradědů asi jako tobě, zavolal si ho k sobě jeho otec a předal mu rodinné tajemství, které dnes předám já tobě.
Teploměr ukazoval 30 stupňů...
Starý pán posunul hrnec s vodou trošku mimo ohnište, aby plamínek nádobu jen tak tak olizoval.
Žába uvnitř udělala několik temp a posadila se na dno.
Automobil bylo velmi, ale velmi složité zařízení z mnoha šroubků, kol a jiných součástí.
Když přišel zájemce, naše firma mu ho postavila přesně podle jeho přání.
Nerozumím tomu.
No, automobil dříve nevypadal tak jako dnes.
Nakreslím ti ho.
Rtuť se pomaličku převezla přes číslo 34.
Hm, takhle? Co je tohle?
To jsou kola.
Sloužila k tomu, aby se automobil mohl pohybovat.
Tudy se lezlo dovnitř.
Dovnitř? Člověk byl uvnitř auta? Ne jako dnes, obráceně?
Tenkrát bylo všechno jiné.
Člověk vlezl do auta, tam si sedl a řídil točením tohohle kola a auto podle toho zamířilo správným směrem.
Prý.
A jak člověk šlapal?
Nešlapal.
Auto jelo samo.
Jenom se do neho nalila pohonná hmota, a auto jezdilo samo.
Vypadá to zvláštně, kde jsi se to dozvěděl?
Povídám ti, od svého otce.
Stejně, jako jsi se to teď dozvěděl ty.
A proč už dnes nevyrábíme auta?
To se ti právě chystám vysvětlit - řeknu ti všechno, co vím.
Vyrobit takové auto bylo poměrně dost drahé.
A první věc, kterou lidi vždycky zajímalo, bylo, jak co nejvíce ušetřit. Hlavním problémem výroby byla nutnost zaměstnávat odborníky, kteří rozuměli autu do posledního šroubku.
Takových lidí bylo málo a byli drazí.
Můj pra... praděd si spočítal, že když místo drahých a nenahraditelných všeumelů zaměstná spoustu rychle vyměnitelných lidí z ulice, kteří zvládnou alespoň základní úkony, a každý z nich bude dělat jen jednu jedinou součástku, dokáže z nákladu na jednoho člověka uživit deset dalších dělníků a ješte ušetří.
Navíc si dělník nemohl moc vyskakovat, protože kdyby to udělal, okamžitě mu práci sebral a zaměstnal místo něho jiného dělníka.
Ten se jeho práci naučil za jeden až dva dny a vykonával ji stejně dobře.
A neremcal. Pokud ano, cyklus se zopakoval.
Takže výroba se vlastně zlevnila!
Ano, dramaticky.
Náš praděd udělal správný krok.
Dokázal prodat méně práce než ostatní a tím ušetřil.
A ten, kdo je levnější, je na tom vždycky v očích zákazníků lépe.
Teploměr ukazoval 37 stupňů...
Žába nevzrušeně seděla v hrnci a občas zatáhla oči dovnitř hlavy.
A co bylo pak? S autem?
S autem už nic, firma se prodala a investovali jsme do továrny na těstoviny.
Myslíš takové ty čtverečky, co se vyrábějí ze slámy?
Ano, jenže tenkrát se vyráběly z mouky a vajec.
To bylo ale hrozně nezdravé!
Tenkrát ne.
Jenže vejce byla drahá a tvořila zhruba polovinu ceny balíčku těstovin.
A můj praděd, moudrý muž si spočítal, že když investuje peníze do reklamy, kde lidi přesvědčí o tom, že vejce vlastně škodí zdraví, dokáže vyrobit těstoviny za polovinu ceny než ostatní, a hodně na tom vydělá.
A lidi budou rádi, že žijí zdravěji a vůbec jim nebude vadit, že těstoviny už nechutnají tak jako dříve.
Byly přece zdravější.
Rtuť teploměru byla těsně pod hodnotou 42.
A co ostatní výrobci?
Vždyť si mohli ti, co tomu neuvěřili, kupovat u ostatních!
Ano. Zpočátku ano.
Jenomže lidi se vždy rozhodují podle ceny.
Nakonec těstoviny bez vajec kupovala většina, takže na výrobce nezdravých těstovin už nezbylo místo na trhu.
Takže to nebyla pravda? Že to bylo nezdravé?
Edwarde, v ekonomii je pravda pouze to, čemu věří zákazník.
A protože jsme toho dokázali prodat zákazníkům méně než ostatní, vydělali jsme více peněz.
Teploměr ukazoval 46 stupňů..
A co bylo s těstovinami dál?
Nic. Firma se prodala a investovali jsme do výroby salámu.
Myslíš takové ty soudky lisované strouhanky?
Ano. Jenže tenkrát se vyrábely z masa.
Z masa? To bylo ale taky nezdravé! Nebo ne?
To už nikdo neví.
Pravda je to, že mého praděda napadlo, že když začne do masa postupne přidávat sóju, dokáže vyrobit dvojnásobné množství za poloviční cenu.
A protože se to nedalo jíst, použil opět tu stejnou fintu, jako u těstovin. A snížil cenu.
Teploměr ukazoval 51. Žába opět několikrát mrkla.
Takže opět dokázal prodat zákazníkům méně masa než ostatní a na tom vydělal!
Ano.
Po dvaceti letech už si totiž nikdo nepamatuje, jak chutná sója, a jak chutná šunka.
Když se lidem vysvětlí, že sója je zdravá a chutná jako šunka, skutečně jim bude chutnat.
A vždycky, vždycky rozhoduje nakonec cena.
Ostatní parametry jsou sekundární.
Rtuť postoupila k pětapadesátce.
A co bylo dál?
Už tenkrát jsme byli dost bohatí.
Předkové investovali do pekařství a přestali vyrábět rohlíky z mouky a droždí.
Místo toho se používala taková foukaná pasta.
Vydělali balík.
Pak přišlo na řadu zemědělství.
Rychlili jsme rajčata a pomocí levných hnojiv jich dokázali vyrobit tuny.
Vydělal se další balík.
A dnes máme mlékárnu.
Teploměr nepozorovaně překročil 60 a žába se prošla po dně.
Víš, dědečku, jak je možné, že si toho celou tu dobu nikdo nevšiml?
Starý pán vstal, vyndal ze sklenice druhou žábu a hodil ji do kotlíku. Žába začala v šoku a krečích drápat po stěnách nádoby.
Snažila se vyskočit, ale teplotní šok byl příliš silný.
Po několika vteřinách plavala mrtvá těsně pod hladinou.
Žába sedící na dně tomu nevěnovala pozornost a opět znuděně zatáhla oči dovnitř hlavy.
Vidíš, musí se pomalu.
A to je základ naší rodinné filozofie.
A našeho bohatství.
A teď si vezmi auto, a utíkej domů.
Maminka tě už bude hledat.
Chlapec vyndal z kapsy krabičku s nápisem Sportovní automobil pro zdravé nohy a vyndal jednu tabletku.
Spolkl ji a běžel směrem od dědovy jeskyně po svých domů.
Zastavil se (značně udýchán) až před ohořelým stromem, kde rodina bydlela.
Stál a přemýšlel.
Cítil, jak je na dědu pyšný.
Jenom díky chytrosti jeho předků mohli bydlet takhle zdravě.
A platit za to relativně nízký nájem.
A mohl běhat autem.
A pít mléko.
To dobré a zdravé, krištálově průhledné mléko.
To jediné mu totiž dle přírodního léčitele mohlo zahnat ty ošklivé, mokvavé vředy, které se nejen jemu, ale většine lidí z neznámých příčin tvořily po celém těle a bolely mnohem víc, než řídké kosti, které když se zlomily, odmítaly srůst.
Věřil, že ho to ochrání i před tou divnou chudokrevností, na kterou zemřel jeho bratříček, kterého měl moc rád i přesto, že se narodil celý znetvořený.
Maminka na něho kývla a odhrnula si z čela svůj poslední pramínek vlasů.
Byl příjemný večer a všechno, ale úplně všechno bylo v pořádku.
V kotlíku plavaly dvě uvařené žáby.
Rudbékie 09.01.2010
