Vzduch je jiný, jako kdyby tam ani nechtěl být
Paní Wahlgrenis,
je mi 14 let a bydlím na okraji Prahy, v Horních Počernicích.
Krásné místo, spousta stromů, Chvalská tvrz a kostel, Xaverovský háj... bohužel lehce zohyzděné několika panelákovými sídlišti.
Hned vedle Počernic se nachází Černý Most, část vybudovaná teprve nedávno, asi před deseti až patnácti lety, vlastně jedno velké sídliště.
Kdysi tam byly velké lány polí, příroda si tam vlastně dělala, co chtěla, já si ale Černý Most pamatuji až jako jedno velké staveniště plné jeřábů.
Teď ale k mé otázce.
Samozřejmě že v místě, kde okolo projíždí spousta aut, mezi paneláky, se sráží špína a smog, a podobně -
nemůže být nijak hezky a příjemně, ale vždy, když tam přijedu, mám pocit...
celé to místo je divné.
Vzduch je jiný, jako kdyby tam ani být nechtěl.
Je možné, aby se zbytky přírody vzbouřily a znepříjemňovaly celé bytí na tom místě?
Pokud není má otázka úplně nesmyslná, tak předem děkuji za odpověď.
Anna 10.09.2006
Milá Anno,
Tvoje otázka je jasná a srozumitelná.
Podobně jasná je i odpověď.
Všechno živé, čemu je nějak ubližováno, se brání...
Ty by ses taky bránila...
Každý by se bránil...
A příroda se v ničem od lidí neliší, jen snad neumí křičet, plakat, nebo prát se.
Ale všechno ostatní dokáže.
Brání se beze slov.
Sice jsi na tomto světě teprve krátce, ale mnohé jsi už pochopila.
Reakce přírody nejsou čitelné pro každého, Tys je ale pochopila dobře.
Je to právě ten divný vzduch, zvláštní napětí, když tam přicházíš.
Příroda se brání...
Je v ní spousta energie, chceš-li boží síla.
Není správné, že se stavějí stále nové a nové hypermarkety a supercentra, že mizí louky a lesy...
Člověk dělá věci, které by dělat neměl, proto se příroda brání.
Kolem Černého Mostu to vnímáš zvláštními pocity, ale v širším měřítku to jsou hrůzostrašné tsunami, zemětřesení, lijáky nebo sucho.
To všechno jsou projevy té přírodní energie, která byla odsunuta mimo.
Člověk se nějak zabydlel a místo aby užíval skromně to, co dostal k užívání, roztahuje se a pouze drancuje, na co nemá nárok.
Tvoje otázka vůbec není nesmyslná, to Ty ale dobře víš.
Jenomže Tvůj hlas a můj hlas je pořád strašně málo.
Dějí se další a další zásahy člověka do přírody, i když příroda už pláče docela nahlas...
Pořád ale přicházejí varování, abychom si to jako lidstvo rozmysleli a začali žít konečně jinak.
Ono to totiž nemůže trvat donekonečně...
To je to...
Pořád se ptáme, kdy bude konec světa, ale s tím, jak se chováme, by to nemuselo být až někdy v daleké budoucnosti.
Člověk žije příliš spotřebně, jen kolem sebe odhazuje tisíce tun odpadů a neptá se, co bude dál.
Po nás potopa!
To je docela dobré heslo, které říká, že vlastně o nic nejde, že nás se to netýká.
Žijeme, žijeme teď a naplno, co bude potom, to nás nezajímá.
Jenomže by nás to zajímat mělo.
Právě nás to musí zajímat, protože my ještě jakž takž žít můžeme.
Je tady rok 2006, rok, o kterém zpívala skupina Katapult už před víc než čtvrt stoletím...
Tehdy mi dnešek připadal neskutečně daleko.
1. Až se bude psát rok dva tisíce šest,
až se všichni přestěhujem do obrovských měst,
až dálnicí zeměkouli opředem
až budem pyšni na všechno co dovedem,
Ref: Pak bude možná pozdě na to chtít se ptát: Co děti? — Mají si kde hrát?
2. Až suroviny budem vozit z měsíce,
až počasí bude řídit družice,
až budem lítat na Venuši na výlet,
až za nás budou počítače přemýšlet,
Ref:
3. Až budem mít továrny i na stromy,
až umělá tráva bude před domy,
až zavládne v celém světě blahobyt,
až budem umět skoro všechno vyrobit.
Ref:
(1979 Katapult, hudba: Olda Říha, text: Ladislav Vostárek)
Jenže těch pár vteřin jsme si odžili a nic se nezměnilo, naopak mám pocit, že jsme se posunuli, kam jsme neměli.
Umělé stromy nejsou fantazií a dokonce i umělá tráva je běžná.
Pamatuji si sama sebe, jak jsem byla šokována zcela nedávno, když jsem procházela jednou pražskou pasáží.
Kavárnička uvnitř byla oddělena malý plůtkem, jehož horní část zdobila právě umělá tráva.
Musela jsem si na to zelené podivno sáhnout a úplně jsem se zježila...
Člověk možná může mít pocit, jak je všechno úžasné, jak opravdu umí už všechno vyrobit.
Je mi z toho všeho smutno.
Nemáme čas na sebe, nemluvíme spolu, jenom sledujeme ty barevné krabice s obrázky, kde se odžívají neskutečné příběhy.
Ale ono je toho víc...
Žijeme bohužel v divné době.
Wahlgrenis 10.09.2006
Milá krásná a citlivá Wahlgrenis,
zdál se mi dnes sen a dal mi smysl, až když jsem si přečetla toto dnešní povídání a poslechla písničku.
Někam jsem cestovala, blížila se k hraniční kontrole a na stejné cestě se mnou byl tlustý malý dlouhý červíček, docela roztomilý, tak podivně se soukal, také někam cestoval.
Chtělo by se mi napsat, že jsem ho zvedla ze země, poponesla ho, pomohla mu na naší stejné cestě, ale - jen jsem ho přenesla někam stranou a šla dál.
Pak jsem se dozvěděla, že se chtěl vrátit ke své rodině, cítila jsem, že jsem udělala chybu, že jsem ho vzdálila jeho cíli, upřednostila sebe před ním.
Potom jsem se ocitla na nejvyšším mrakodrapu v New Yorku (ani se mi nechce hledat, jak se přesně jmenuje), říkala jsem si, jak budou všichni koukat, až jim budu vyprávět, kde jsem byla, v jaké výšce, nebylo ani vidět na zem, kolem jen samý beton, v tom začaly na nebi kroužit helikoptéry, ze zdola byl slyšet zvuk sirén, něco se dělo.
Vrátila jsem se dovnitř toho obra - do bezpečí - opět čekat na nějaké celní odbavení.
Byl tam umělý krásný svět, betonové barevné stěny, umělé osvětlení, usměvaví hezcí lidé, byla otevřená i vyhlídka, mohla jsem tam jít, ale bála jsem se, bála jsem se toho pohledu dolu .........
Myslím, že to nebyl se o mně, ale o nás, o lidstvu.
Milá Wahlgrenis, vím, že Tebe, jako velice silně senzitivního člověka a ostatní takto vnímající lidi, uplně bolí, když slyší ten pláč přírody.
Ale nebojte se o ni, je to jako v životě, každá bolest je předstupněm dalšího vývoje.
Ty dobře víš, jak je naše "tady a ted" relativní, jak jsou naše poslední století proti stáří Vesmíru pouhým mžikem.
Jednou nebude po té naší slavné lidské civilizaci ani památky.
Možná bych to neměla psát s takhle lehkým srdcem, ale Ty "víš" a ostatní tady také, že formy našeho bytí nejsou vázány jen na tyto lidské schránky.
Moc se mi líbilo třeba povídání Marcely v "Co nám tají Afrika" (http://www.wahlgrenis.cz/aktuality1_ctete.htm), být třeba jednou - jednou z barev, to musí být nádhera........
S láskou
Anna Růže 10.09.2006
Paní Wahlgrenis,
moc děkuji za odpověď.
Někdy si říkám, proč lidé tohle všechno dělají.
Co jim to dá, že rozryjí kůru stromu, pošlapou osamělou skupinku hub, vyhladí louku,...
Jen kdyby se příroda dovedla bránit naprosto účelně sama.
Protože ta hrstka lidí na její ochranu očividně nestačí.
Anna 19.09.2006
Anna 10.09.2006
© Wahlgrenis
10.09.2006
