Představte si, že by nastala pohroma...
Milá Wahlgrenis,
prosím najdi si tentokrát malinko svého času, vím, že ho nemáš dostatek.
Ale mám pocit, že opět nabýváš sil, nebo aktivity.
Obracím se k Tobě, protože jsi starší a zkušenější a hlavně máš odstup, který mi v mé situaci chybí.
Prosím Tě o radu, z pláství nebo co bude vhodné...
Snažím se něco chránit, ale ono nechce asi být chráněno, cuká se jako raněné zvíře, úplně slepé, možná v šoku, možná jen v nesouladu s řádem přirozených věcí, to spíš.
Chutná to celé skrz na skrz jako zrada a tak nevím, co s tím, jak to přecedit, nebo co přidat.
Nechce se mi nechat to být, bylo o to přece pečováno, krom toho od nehotového se neutíká.. jenže beze mě to nikdo nedodělá.
Nebo ano?
Mám pocit, že jsem poslední, kdo se stará.
Omlouvat špatné věci dokáže každý, ale řezat do nich NENÍ VŽDY POPULÁRNÍ.
To víš.
Zrovna včera jsem slyšela takovou věc, na Tvůj web se tohle docela hodí, asi v tomhle smyslu:
* Představte si, že nastala pohroma, doba ledová nebo válka nebo tak něco, a vy musíte vzít svou ženu (muže) děti, prostě vaše blízné a už nic víc, žádné auto nebo peníze, prostě vzít své nejbližší a jít.
JÍT.
Ukáže vám to všechny zbytečnosti, se kterými se taháte.
Je to jedno z těch nepříjemných buď a nebo, před tím se tak rádo utíká!!
Všechny ty úžasné věci, které máme, to, jak si myslíme, že jsme skvělí v něčem a v tamtom a jak je to STRAŠNĚ důležité a všichni se kvůli tomu z nás mohou *něco* - promiň, ono to sem ale sedí - naše marnivost a marnění, přes které však nejede vlak.
Ale to všechno ve skutečnosti může vzít velice rychle za své.
Tak si představte, že to všechno by odpadlo...
Mávnutím proutku.
A co vám zbude?
Prostě dobrá otázka.
Koho vezmete za ruku? *
A mě docela smutně napadlo, že bych musela jít sama, případně se svým dítětem
nebo se svými sourozenci nebo blízkými přáteli, což je nakonec ta nejlepší rodina.
Ale můj druh bude v hospodě, nebo mu vůbec nedojde, že se něco stalo a bude naprosto překvapen v poslední vteřině.
Nebudu mít možnost ho chránit.
Nedá mi šanci varovat ho.
Je to skutečně tak?
Jenže slepé nikde nenecháváme, ne?
Tak.
Ale ty zprávy jsou ve skutečnosti DOBRÉ.
Žádná katastrofa.
Naopak.
Nebe se otevřelo.
Vypadá to ale, že ten, kdo by měl slyšet dobré zprávy - výborné zprávy!! - nevidí, neslyší, kouše kolem sebe.
Vypadá to, jako by byl zahnán do kouta, kde se krčil, sám v podivné pýše nebo hněvu, ale okna i dveře byly přitom přece otevřené a nikdo jej tam nedržel.
Jako by odešel od plného stolu, nic si nevzal, zalezl do díry v zemi a "neměl hlad".
Napadá mě jediný výraz - naschvál - ale netuším, proč by si někdo sám sobě naschvály měl dělat.
Já vím Wahlgrenis, "dávat a ještě se prosit".
Mně to nedochází.
Kde je logika?
Kde to má trhlinu??
Co dělám špatně???
Možná to celé chápu úplně špatně.
JENŽE JÁ TO VÍM.
A něco ve mě se směje a raduje, občas to chce svítit ven, dotýkat se.. ale nesmí to být vidět.
Není to jen jedna věc.
Prostě najednou jich mám TOLIK.
Tolik dobrých podmínek.
Někdo je nechce sdílet, vyžadovalo by to totiž práci.
PRÁCE.
On přece na sobě pracovat nemusí, to všichni kolem zavinili, že dělá, co dělá..
Něco uvnitř mi říká, pozor, co když "není všechno tak, jak to vypadá"?
Nemůžu zatím přijmout rozhodnutí a obávám se nechat si poradit, leda by někdo měl dostatek vhledu.
A ty jej máš.
Ano, řešení je velice, velice jednoduché, já vím.
Ale je to to správné řešení?
Jako by někdo utrhl nožičku stolu, který chystám.
Budu moc šťastná, když si najdeš chvilinku.
Děkuju
Hoplea 11.12.2007
Milá Wahlgrenis,
všimla jsem si, že jsi přidala mou otázku k sobě na web, děkuju.
Opravdu mi pomůžeš, kdybys pro mě našla odpověď.
Sama to nerozlousknu.
Nechci ublížit!!!
Ale musím jednat.
Bez moudré rady vidím jediné řešení a sice to jednoduché.
Prosím najdi si čas..
Hoplea 12.12.2007
Milá Hopleo,
někdy není snadné reagovat ani později.
Někdy jsou jiné povinnosti, teď právě několik dní jsem řešila problém, který se tvářil jako neodkladný.
Proto také několik odpovědí zůstalo na webu jen tak napůl.
Jako bych se měla za chvíli vrátit, ale ta chvíle byla delší, než jsem předpokládala.
Ano, kdyby nastal skutečně okamžik a Tys měla vzít své nejdražší a jít...
Šla bys nakonec úplně sama.
Ve všech těžkých chvílích je člověk sám - úplně sám - nejvíc, jak si to lze představit.
Nikdy nevidíš do srdce toho druhého člověka.
Sama to píšeš - přítel si sedí v hospodě a neví, že se vůbec něco děje...
Že by se mělo něco řešit, něco, co se ho přímo týká...
Čím dřív si uvědomíš, že nesmíš nikoho tahat s sebou násilím, tím lépe.
Všechny tragédie si člověk musí prožít sám, na svou vlastní kůži, sám se musí dotknout toho nejhlubšího dna...
Tohle za něho nikdo neudělá.
Nespoléhej se, že někde je někdo jiný, kdo by Tě snad v takovou chvíli vzal za ruku a vyvedl do bezpečí.
Všechno je to jenom a jenom na Tobě.
Záleží, jak hodně jsi rozhodnutá zbavit se všech těch pout, která Tě zatím drží tady.
Ale až se k tomu osudovému kroku skutečně rozhodneš, až pochopíš, že už není ani vteřina na rozmyšlení, vydáš se sama.
Každý se může vydat jenom sám.
Nejen majetek je pouto, které Tě svazuje, ale i další lidi, s nimiž třeba ve všem nesouhlasíš, ale žiješ s nimi.
Nebude možné jim na poslení chvíli vysvětlovat, co se děje a proč a že by měli něco udělat...
Protože ONI BY NEMĚLI.
Jich se to totiž týkat nebude.
Tohle je moc těžké, vůbec je ale nejtěžší to pojmenovat a ukázat: ano, takhle nějak to bude.
Každý je sám.
Je-li teď zrovna někdo vedle Vás, poděkujte za tu chvíli, nepotrvá věčně.
Nesmíš o tom, Hopleo, moc uvažovat, tohle všechno proběhne během několika vteřin.
Jediná síla, o které bezpečně víš, je ta, která je v Tobě.
W. 13.12.2007
Hoplea 11.12.2007
© Wahlgrenis
11.12.2007
