Předpověděla jsi mi osudové seznámení, které změnilo můj život
Ahoj, milá Wahlgrenis,
v letech 2005-2006 psala jsem Ti dost často. Moc Ti za Tvé dopisy děkují. Stale Tvé stránky sledují, i když už nemám tolik volného času, jak to bylo dřív. Byla jsem u Tebe dvakrát i na seminářích, jednou i se svojí dcerou.
A na tom druhém jsem se seznámila s Jitřenkou. Jitřenka byla tou klíčovou osobou, která mně dala vnuknuti k osudovému seznámení, které úplně změnilo můj život. Bez přehánění bych řekla, že potkala jsem pak člověka, bez nějž bych už tady nemusela být, rozpustila bych se někde v astrálu a kdo ví, jestli bych byla schopná samostatně se k sobě vrátit. Ale stalo se, že ta pomoc přišla...
Ve svém prvním dopise jsi mně napsala toto:
...Jak už jsem uvedla, ochrana, pod kterou jsi, Ti zaručí muže, který bude skutečnou láskou ve Tvém životě. Nemusíš pro to udělat sama prakticky nic, žádné násilné seznamování, ono to přijde samo. Bude to člověk, který neumí zradit, který Tě nezklame, navíc bude pro Tebe zárukou domova a jistoty, kterou hledáš.... Tento život pro Tebe představuje návrat, návrat domů. Ještě ale očekávej právě to setkání s člověkem, který s Tebou tady tehdy žil. Poznáš, že jste se v životě nemohli minout. Byla jsem jak tvrdohlavá, tak i nafoukaná, někde v hloubce mě ničil pocit výjimečnosti… Malovala jsem si divoké předpoklady, jak se to odehraje. Jenomže tam nahoře to mysleli jinak. Toho muže jsem skutečně potkala a každičkou chvíli ON byl a je pro mně můj velký učitel a já jsem pro něj, jak to říká on, taky jeho největší učitelka. To, co máme mezi sebou, není láska, spíš společná, nevíme jak dlouhá, ale moc intenzivní a zajímavá cesta poznání, hluboká vděčnost jeden druhému, že můžeme jeden druhého na své duchovní cestě podporovat. Nejde to popsat, jde to snad jen vycítit a prožit.
Klobouk dolů před Tvým vzácným darem…
Proč Ti teď píšu, milá Wahlgrenis?
Během komunikace s tímto mužem, kdy jsme probírali otázky věštění, komunikace s průvodci a různé další "pracovní věci", ťuklo mě, že je na čase, aby se i on podíval na Tvoje stránky. Je nutné říct, že s jemnohmotným světem on je zvyklý komunikovat odjakživa, je to i součásti jeho práce, součástí jeho života, tak ten svět vnímá a mnoha lidem pomohl.
Někdo se uzdravil, někdo pochopil, že nahoře ho ještě nechtějí, a tak se rozhodl se vrátit a žit jiný život, hodně duší převedl na druhý břeh a mnoho lidí od něho dostalo informaci, po jaké cestě se má vydat a jaké změny udělat.
Je jasnovidec, šaman a vizionář, je upřímný, citlivý. Dnes mi poděkoval za odkaz na Tvé stránky a sdělil pro Tebe následující:
Milá Wahlgrenis.
Mě máloco zaujme. Mrzí mě, že nemáš na seminářích až do března volná místa. Mám pocit, že se velíce dobře známe. Průvodci řekli, že je čas si vzpomnět a připustit, že i muži mají své dny, i když to může trvat staletí. Z Tebe cítím, že jsi trochu smutná, ale skvělá. Sice už ničemu nerozumím, někdy se vztekám, pak se omlouvám a nakonec přijímám, v poslední době už to jenom dělám. Jak jsi psala, všechno přichází v pravý čas. Světlo vědění ať prochází temnotou nevědomí. Už nehledám. Jenom nacházím.
Zvláštní pocity u srdce, když čtu Tvoje stránky...
S láskou a požehnáním Lued Blahopřejí Ti do Nového roku. Ať bude Tvůj život plný lásky.
Lara 02.01.2010
Milá Laro,
není to sen, není to pohádka. Ale je to možná zásadní informace:
Kopec v krajině, osamocený vrch, kam vede jedna jediná cesta, cesta vzhůru, kolem dokola je pláň, volný prostor, je vidět daleko do krajiny. Po této cestě vzhůru se vydává člověk. Je mladý, plný energie, nadšení, hopsá si, raduje se z každého svého kroku. Ovšem tato cesta není jednoduchá, už po docela krátké době to není jenom o radosti. Začínají se vkrádat i jiné myšlenky, chůze se zpomaluje. Muž oblékne kovovou přilbici se sklopitelným hledím, snad aby ho neoslňovalo prudké slunce. Jde dál. Všímá si také mnoha živočichů, kteří se jakoby chtějí vydávat s ním - hadi, broučci, šněci, motýli... Někteří mu vletí do cesty, některé musí složitě obcházet, překračovat. Najednou mu naskočí kovové pláty na nohy, s důmyslnými ohyby přes kolena. Chůze je opět složitější... Ale jde dál. Nad sebou vidí nádherné boží oko. Naději. Pokračuje v chůzi už pomaleji, je to logické. Ovšem brzy se přidá další vrstav. Už je celé tělo pokryté železným oděvem, není to už o hopsání, na to nejsou síly. Ale směr je jenom jeden. Je třeba jít pořád dál, to je tady jako hnací síla...
Přitom kopec jako by se pořád navyšoval, není to vůbec jednoduché stoupat výš. Nikde nikdo další není. Muž se tedy nevzdává, pokračuje. Ale každé našlápnutí je mnohem složitější, sil ubývá.
Když už to vypadá, že bude na samém vrcholku, na cestě se objeví černá brána. Jen jí projít dál. Zbývá už pouze pár kroků, pak by měla přijít ta dlouho očekávaná odměna. Muž chce ještě sebrat poslední zbytky sil, aby se dostal na samý vrchol, už je to tak blízko, věří, že pak bude všechno jinak. Nohy jsou těžké, ruce jsou těžké, hlava je těžká... Ve chvíli, kdy už zbývá posledních několik kroků, se najednou v té volné bráně z ničeho nic objeví zavřená černá vrata. Dál to nejde. Už ani krok. Vrchol se stává nedostupným...
© Wahlgrenis
06.01.2010
