Praha není jenom Kampa, docela krásná je i jinde
Tyto dny jsou hodně dramatické, každý to nějak vnímáme.
Pořád se něco děje.
I mě se tyto změny dotýkají, něco končí, něco ale také začíná.
Ráda bych poděkovala mým milým cestujícím v metru, že mě tam vůbec takovou dobu snášeli...
Často to se mnou nebylo jednoduché, například když jsem vyměňovala místa a pořadí, kdo má sedět, kdo stát...
Už to neudělám.
Nemusíte se bát, že zase nastoupím a právě vás donutím vstát a pustit budoucí maminku.
Teď mi možná bude nějakou dobu trvat, než se mi pod kůži dostanou všechny ty nové stanice, kterými se teď budu přemisťovat.
Také se mi nějak musí spojit název stanice s okolní realitou.
Tohle není vůbec jednoduché.
Ale metro je pro tuto chvíli pro mě minulostí.
Docela jsem ráda.
Není to úplně ideální, ale nestěžuju si.
Neříkám, že jsem pokaždé musela vystoupit dřív než tam, kam jsem původně chtěla jet.
To se mi stalo opravdu jen párkrát.
Někdy jste mi byli docela sympatičtí, i když - když jsem měla tu volbu - volila jsem prázdnou soupravu.
Ne že byste mi vadili... ale na můj vkus vás se mnou jezdilo v těch soupravách metra docela dost.
Častokrát jsem se ptala, kam musíte všichni právě v tuhle dobu cestovat...
Budete mít o trošku víc místa, já tam totiž nebudu.
Občas do metra sestoupím, čas od času, abych se přesvědčila, jak to tam vypadá.
Jen jako test...
Chtěla bych poděkovat také tomu příjemnému člověku, co pro mě měl vždycky výtisk 24 hodin, i když se už ostatním lidem nerozdávalo.
Neznali jsme se, jen věděl, že mi tím udělá radost...
A dělal mi ji, pravidelně, každý den.
Přicházela jsem pravidelně pozdě, ale pravidelně jsem ho měla.
Neznám jeho jméno, on nezná mé.
Přesto mu děkuju.
Naopak tomu člověku, který mi vnucoval deník Metro, přestože jsem ho opakovaně nechtěla, bych chtěla říct, že to není jeho vina, že ty noviny nečtu.
Nečtu je ani nikde jinde a od nikoho jiného.
Metro pro mě neexistuje, oni moc dobře vědí proč.
Někdy je dobré mít pro život jistá pravidla.
Proto bych ještě chtěla veřejně slíbit, že už nebudu v městské hromadné dopravě nikoho obtěžovat, nikoho napomínat, usazovat nebo nějak jinak přemisťovat.
Budu se snažit být hodně nenápadná.
Tohle bude možná pro mě ze všeho nejtěžší.
Ale pokusím se o to.
Měním mantinely, v kterých se budu pohybovat po Praze.
Stačí nasadit masku, myslet jen na sebe, nedívat se lidem do očí, tehle program od vás moc dobře znám.
Pokusím se nevystupovat z šedi anonymity.
Pokusím se být stejná jako vy, snad splynu, nebudete mě poznávat, nebudu mluvit, nebudu zářit.
Už to tak nechci.
Uvidím, jestli to je správný závazek...
Ahojky milá Wahgrenis,
mrzí mě Tvoje stěhování a Tvoje rozloučení s metrem.
Nevím proč se tak stalo, ale je to smutné, když lidi dokážou vykousat z míst člověka jako jsi Ty.
Snad musí být člověk docela hluchý a slepý, aby dokázal nevidět a neslyšet Tvoji zář a Tvoje moudra...
Je mi to líto.
Moc.
Připadá mi, že Tebe musí mít rád každý...
Máš svoji pravdu, nikomu ji nevnucuješ, nikoho neomezuješ...
Tak proč??? Pravda bolí?
Myslela jsem na Tebe tak intenzivně, že jsi mi nakonec vstoupila i do snu.
Jela jsem k Tobě na nějaké zasvěcování do něčeho...
Nevím, asi do nějakých vyšších zájmů, ale nejdřív jsem ještě musela projít zkouškou.
Měla jsem s sebou hordu malých dětí, moje vlastní, známé i cizí...
Všechny šly spát, jen moje sedmiletá dcera chtěla zůstat se mnou u zkoušky.
Dovolila jsi to.
Byla jsi drobná, štíhlá dívka, dlouhé hnědé vlasy, samý úsměv a vyzařoval z Tebe klid a pokora, ale byla jsi stále plně zaměstnána.
Ukázala jsi mi obrázky na zdi, na kterých byly ošklivé staré ženy, jako nějaké ježibaby.
Řekla jsi, že si mě necháš vyzkoušet a pak se budem pomalu proměňovat v tyhle zlé baby
a tím, že budem stejné jako ony, získáme přehled jak nad nimi zvítězit.
Pak jsi seděla v porotě, byla jsi už napůl nějak proměněná, Tvoje vlasy byly krátké a černé..., byla jsi baculatější.
Já jsem stála před porotou a za každou ruku mě držel nějaký zkoušející.
Pravou ruku mi držel, někdo, kdo mi viděl až na dno duše a znal všechny moje myšlenky, činy i fyzickou stránku.
Za levou mě držel někdo, kdo se asi teprve učil, protože ten o mě mluvil spíš v dohadech a nechal se od toho druhého netrpělivě poučovat.
Nakonec se naštval a prohlásil, že je opilý a jako opilý nemá takový cit pro věc a odešel...
Zůstal pouze ten po pravé ruce, stále mě klidně držel, ale v místnosti nastal chaos... a moje zkouška byla přerušena...
Já jsem si mezi tím stihla všimnout, že se nacházíme sice u Tebe v bytě, ale že je zařízený úplně stejně jako byl zařízený obývák u nás doma, když jsem ještě byla malá holka.
Naprosto stejný nábytek, lavice, křesla, přehozy i koberec.
Vzor toho koberce jsem neviděla snad 25 let a myslela jsem, že si už ani nepamatuju jak vypadal, běžně bych si nedokázala už vzor představit... ale tady mi vyvstal ve všech podrobnostech, které si pamatuje jen dítě, které si na něm denně hrálo...
Chtěla jsem se zeptat, co to znamená?
Jak to, že máš zařízený byt jako moji rodiče před 25 lety?
Ale v ten moment jsem okamžitě poznala, že vlastně jsem sice na návštěvě u Tebe, ale přitom doma...
Že sem patřím, jen jsem nějak zapomněla...
Vzbudila jsem se, jako se mi běžně stává, kolem půl čtvrté ráno a měla jsem tak intenzivní pocit stesku po něčem, co není...
Moji rodiče nežijí a jejich dům už patří někomu jinému.
V ten okamžitk se probudila i moje dcera, ta, která chtěla být se mnou u té zkoušky ve snu a šla spát za mnou.
Prý se jí zdálo něco moc hezkého a teď chce být se mnou...
Až mě zamrazilo...
Je ten můj sen jen splácaný myšlenkový pochod a já si dávám do souvislostí věci, které nemají hlavu a patu...
Nebo to opravdu něco znamená???
Omlouvám se, že Ti zabírám čas čtením mých mejlů,
ale vidíš, že jsi moc důležitý člověk, snad anděl, kterého moc ráda potkám i ve snu, když v metru mi to už bohužel nebude dovoleno.
Je smutné, že se lidi dneska nebojí ničeho, ani boha ani čerta... ani svých myšlenek a nelitují svých špatných skutků...
Je smutné, že nutí lidi jako jsi Ty, zapírat svoji vlastní identitu, že jediné, před čím se ještě klaní, jsou peníze...
Jenže jak z toho ven?
Mám si stoupnout na kopec a hlásat dobro???....
Nevím...
Poradí někdo jak z toho ven???
Posílám všem úsměv do srdíčka.
Rudbekie 18.09.2007
Zdravím Tě z Kroměříže milá Wahl!
Přečetla jsem si nějaké nové články na tvých stránkách a nemůžu se ubránit pocitu, že jsi smutná.
Ať je to jakkoliv, posílám Ti pro potěšení alespoň toto roztomilé štěňátko a koš růží.
Vypadá na tom pohledu, že také možná něco řeší.
Ovšem to asi my všichni.
Měj se lépe než když Ti do smíchu nebylo a rozjasni své krásné, moudré oči.
Jsi světlo a pomoc pro mnoho lidí, ale i Ty potřebuješ jistě dobíjet baterky a cítit radost z běžných dnů.
Snad jsem Ti vyloudila na rtu alespoň malinký úsměv.
Papapa Jana 20.09.2007
Milovaná Wahlgrenis,
moc se omlouvám, ale bohužel okolnosti mi brání zúčastnit se semináře v Českém Krumlově.
Je mi to líto, moc jsem se těšila na osobní setkání s Vámi, tak doufám, že vyjde někdy příště...
A ještě bych chtěla reagovat na Váš článek Praha...
Podobně jako ostatní lidičky mě Vaše slova rozesmutnila, bylo z nich cítit trápení...
Prosím, neměňte se, máte úžasný dar, který má málokdo z nás!
Dovedete lidem otvírat srdíčka a oči, jste pro nás hledající moc důležitá, i když věřím, že Vás to stojí hodně sil...
Ale vydržte to, prosím, jste tím nejdůležitějším střípkem celé mozaiky...
Bez Vás bych nebyla tím, čím jsem, a moc Vám za to všechno ze srdce děkuji!
Přeji Vám dny plné sluníčka a lásky
S pozdravem
Alena 21.09.2007
Milá Wahl,
Tobě musí plakat srdíčko...
Tobě musel někdo ublížit... milá ,drobounká a přitom tak silná Wahl.....
Vím, jsi také jen člověk... zranitelný, sice plný lásky, ale také lásky potřebný...
Wahlgrenis, myslíš, že můžeš zakázat sluníčku, aby svítilo?
Kytičce, aby voněla?
Ptáčkovi, aby zpíval???
Je spousta dalších přirovnání, která bych mohla použít ve vztahu k Tobě.
Nevím, co způsobilo, že nechceš zářit do prostoru,
hlavně nevím, jestli se Ti podaří svoji zář ztlumit, upřímně...
Doufám, že nepodaří.
Věřím, že dlouho nevydržíš skrývat a klopit svoje moudré, nepozemsky zářící oči.
Věřím, že zpracuješ TO, co Ti ublížilo, a že budeš zase taková jako PŘEDTÍM.
Vzpomínám s úsměvem na rtech a teplem v srdíčku na Tvoje vyprávění o cestování metrem (na semináři v Kunraticích).
Bylo to úžasné.
Je moc velká škoda, že někdo způsobil, že se chceš změnit... Wahlgrenis
Přeju Ti hodně sluníčka v duši, pohodu a jen to nej, nej, nej...
Mám Tě moc ráda, Wahl.
heřmánek 24.09.2007
Milá Wahlgrenis, sluníčko,
chci Ti poděkovat za to, že jsi.
Chci Ti poděkovat za zveřejnění knihy Poselství od protinožců, nemůžu už najít ten text na Tvých stránkách, asi nastal čas ho vymazat, ale přesto moc děkuju za tak působivé a pravdivé čtení.
Moc mi pomohlo a dokonce se mi podařilo sehnat i druhý díl, který mě oslovil ještě víc.
Děkuju Ti moc moc.
Podařilo se mi seskládat zase část mozaiky a snad konečně správným směrem jdu i mým manželstvím.
Někdy v září jsem Ti psala, že se mi o Tobě zdálo, bylo to v době, kdy jsi se stěhovala z Kampy někam jinam.
Psala jsem Ti, že se mnou v tom snu, byla i moje dcera, sedmileté dvojče, která potřebovala být se mnou, když jsem podstupovala jakousi zkoušku...
Možná to není vůbec důležité, ale pár dnů na to, za mnou v noci přišla, ne ve snu, ale ve skutečnosti...
Moje malá dcera za mnou přišla, že nemůže spát, protože když zavře oči, tak slyší zpívat andílka.
Krásným vysokým hláskem.
V kuchyni (ve vedlejší místnosti) přesně věděla v kterých místech, ukazovala mi tam, ale sama nic neviděla..
Já taky ne...
Nejdřív se bála, chtěla světlo...
pak se zklidnila, když jsem se jí pokusila vysvětlit, že je to hodný andílek a zpívá jí, protože ji má rád...
Pak ho slyšela, i když měla oči otevřené...
Nechali jsme teda svítit malé světlo a dala jsem jí ruku, aby se pokusila usnout.
Wahl, v okamžiku, kdy se naše ruce dotkly, proudilo našimi dlaněmi tolik, ale tolik energie, až to bylo neskutečné.
Když jsem přivřela oči, viděla jsem obrovskou žlutou zář - kolem našich dlaní.
Mrkla jsem na dceru, abych se přesvědčila, zda to cítí taky...
cítila a byla udivená... ale podle mého úsměvu usoudila, že všechno je v pořádku a pomalu jsme obě usnuly.
Ráno si i moje dcera všechno pamatovala, brala to jako hotovou věc, že prostě za ní přišel v noci andílek a že cítila proudit energii.
Wahl, já jsem dokázala zachovat klidnou hlavu jen díky Tvým stránkám, jen díky nim jsem věřila, že všechno, co se dělo, je opravdové a nic z toho si nenamlouvám ani já, ani moje dcera.
Nevím, co to mělo znamenat... netuším...
Komunikace s kyvadlem se mi moc nedaří...
Nevím, kde dělám chybu....
Bojím se, že se napojím na něco špatného... jak poznám, že komunikuju se svými ochránci???
Připadám si jako telátko, nevím co a jak a jen nevěřícně zírám...
Co s tím??
Milá Wahl, jsi naše sluníčko, snad ani nevíš, jak nám všem moc pomáháš se zorientovat ve všem tom neznámém...
Děkuju za všechny a přeju Ti spoustu energie a spokojenosti v celém Tvém žití...
Rudbekie 22.10.2007
Ahojky Wahl,
ted jsem si precetla tvuj prispevek.
O metru a o lidech, ktere jsi tam potkavala.
Ale jsi proste, jaka jsi, mame te vsichni radi.
Jsi pro nas SLUNIKO, ktere sviti, jen se na nej clovek podiva, je z tebe citit uprimnost, laska...
At jsi nenapadna nebo proste "delas zasedaci poradek" v metru.
Preju ti, aby se ti ted i v budoucnu vsechno darilo k tvoji spokojenosti.
Mej se hezky papa
Maruska 23.10.2007
Milá Wahl,
nedávno jsem narazila na Tvých stránkách na Tvou zpověď schovanou pod názvem Praha není jenom Kampa...
a bylo mi z toho hodně smutno.
Jsem maličko v obraze, myslím, žes to psala v jistém emocionálním neladu,
nebo možná spíš v situaci, kdy něco končí a něco nového a neznámého začíná.
Cítím z toho určitou rezignaci.
A musím Ti říct, že nic depresivnějšího jsem od Tebe zatím nečetla.
Normálně jsem brečela a bylo mi to hrozně líto a bylo mi za Tebe strašně smutno.
Možná jsou moje pocity úplně vedle, ale přijde mi, jako by krásný motýl najednou vybledl, složil křídla a ... já nemám slova.
Mně když není vyloženě hej, znějí v hlavě slova "musíš svítit holčičko!" a tak se snažím rozsvítit a všechno je pak nějak snazší.
Rozsviť se sama pro sebe, jestli můžeš,
nabízím Ti kousek svého světla, vezmi si ho, kolik potřebuješ, dám Ti ho moc ráda a z celého srdce.
Jsi sluncem pro spoustu duší, a sama taky potřebuješ, abys pro všechny ty potřebné lidičky mohla zářit dál.
Nevím, proč se Tvůj život ubral takovými křivolakými cestičkami, na to umíš odpovídat Ty...
Přeju Ti hodně síly, hodně optimismu a hodně světla, jsi, co jsi, a z toho neslevuj.
Olga 23.10.2007
© Wahlgrenis
15.09.2007
