Wahlgrenis

Jak ráda bych se pletla...

Milá Wahlgrenis,
s velikými obavami sleduji počasí a jeho předpověď.
Víš, už někdy od dubna mám takový vnitřní strach z povodní...
Uvědomila jsem si totiž tohle:
Troubky byly v roce 1997, Praha a Čechy 2002 a teď se píše 2007...
Uplynulo dalších pět let, a že by se lidi poučili, o tom iluze nemám...
Srdce mi svírá strach, co bude dál...
A v rádiu už hlásí varování...
Zrovna tento týden začala protipovodňová cvičení...
Kdyby radši lidi zapracovali na sobě, svých prioritách, přestali řeky tlačit násilím do umělých koryt a věnovali se víc než mamonu sobě, svému duchovnímu růstu a svým nejbližším, nebyla by povodňová cvičení vůbec potřeba...
Ráda používám jedno úsloví, s oblibou ho říkám lidem, kteří si na osudu něco snaží vydupat stylem "já to chci teď, hned a honeeeeeem!"
Říkám jim na to: "Netlač řeku, teče sama..."
a teď si teprve uvědomuju, jak moc se lidi snaží tlačit řeky úplně jinudy, než je jejich přirozenost.
Řeky si to dlouho nechají líbit, ale pak začnou vzdorovat.
A místo aby se lidstvo zamyslelo, co bylo špatně, tak začne zachraňovat majetek.
A na další lekci je zvesela zaděláno...
Ani nevíš, jak ráda bych se pletla...
Měj co nejhezčí dny, milá Wahlgrenis.
S láskou,
Orianna 06.09.2007

Nejmilejsi Wahl,
neda mi to, a musim reagovat na prispevek Orianny "Jak rada bych se pletla".
Ma naprostou pravdu, ale nejsou to jenom reky, kterym jsme znasilnili jejich prirozeny tok.
Je to zeme zalita betonem, obrovske plochy zabirane dalsimi a dalsimi zbytecnymi obchodnimi giganty - jak to, ze nikoho nenapadne, ze beton nemuze absorbovat vodu?
Jsou to ty lany zoranych poli, kterym jsme sebrali jejich prirozeny pokryv -
priroda nikdy nenechava zadna mista hola, a dobre, velice dobre, vi proc.
Obnazena mista bez rostlinneho porostu se v prirode vyskytuji pouze pri katastrofach - a my, takova mista vytvarime!
Chovame se k prirode jako katastrofa, a divime se, ze ona se tak chova k nam.
Ale my ji jednoduse nedavame jinou moznost, vsechno, co se s prirodou deje, ovlivnujeme my sami, kazdym svym cinem.
Proc jsou rostlinky tolik dulezite, pro vsakovani a zadrzovani vody?
Protoze svymi koreny odvadeji vodu hloubeji do pudy, umoznuji jeji uchovani a absorpci pudou.
Taky mocaly a raseliniste, obrovske zasobarny vody, jsme vysusili.
A vsechny ty plochy zeme, zbavene schopnosti vodu vstrebavat prirozenym zpusobem a tempem, maji v teplych dnech velmi vysokou teplotu, cimz urychli jeji odparovani a jen velmi malo, ji prijmou.
Nahore, v atmosfere, kde je teplota nizka, se pary snadno srazi a bum, na zemi se vali v podobe privalovych destu a povodni.
Omlouvam se za ta fakta, ktera samozrejme nejsou z me hlavy :).
Mnozi z ctenaru je nepochybne znaji...
Kazda nemoc, jak casto pises, je vykrikem duse, a ja vnimam prirodni katastrofy podobne.
Je to zoufaly vykrik prirody, prosba o pomoc...
Moc dekuji, za vsechno to nevyslovne, co pro nas vsechny delas, je to uzasne -
a stale vic a vic :)
S laskou,
Petka a Bianco 07.09.2007

A jeste s jednou prosbou ci navrhem, se na Tebe obracime :) Nase mila, uzasna dobrodejko, nejprve bych moc rada vedela, jak se mas, a z celeho srdicka doufam, ze krasne...
Uz delsi dobu se kolem mne ozyvaji hlasy s prosbou o Tvuj seminar...
a tak pokud bys mela nekdy na nas cas, chut a naladu, s nesmirnou radosti zajistim prostory.
Mame dve mozna mista, jedno u Jevicka, druhe v Krkonosich na Huculske farme.
Zatim je nas zajemcu asi 8.
Budeme se obrovsky tesit, pokud se rozhodnes, pokud ne, prihlasime se nejak postupne kamkoliv jinam :)
No a nakonec meho sahodlouheho mailu, posilam pro potechu par fotecek z lonskeho vyletu na Malou Fatru, a text, ktery tam vznikl... snad alespon malinko, potesi.
Preju jen same krasne dny plne Svetla, Harmonie a Lasky...
moc moc moc se tesime na pristi setkani, at bude kdekoliv, a take kdykoliv :).
S pohlazenim od srdicka,
Petka a Bianco

Stará Cesta a po ní bolavé stýskání…
Stýská se mi…
stýská se mi po Horách, po Vůních ve vzduchu, po Tichu, po Živé vodě
a jejím něžném cvrlikajícím Zpěvu poutníkům, po Větru, který hladil a vyprávěl,
po Čistotě, která není na popření, po Světle, které prostoupilo lidskou duši…
stýská se mi po lidech s prázdnými dlaněmi a zahřátým srdcem,
stýská se mi po borůvkách a po smíchu, který se dotkl každého, kdo prošel, nebo posečkal…
stýská se mi po opravdovosti každičké chvíle, kterou tam nahoře člověku dává druhý člověk,
bez masek, bez malovaných značek na kalhotách, bez titulů a zaměstnání, které k ničímu prospěchu není…
Mé milované hory…
tolik let, tak lehce uběhlo od chvíle, kdy jsem naposledy kráčela po Vašich hřebenech,
kdy jsem se stala součástí Země.
Tolik let, co jsem naposledy shodila všechny masky a svou prachobyčejnou lidskou duši složila Přírodě k nohám…
Hory se prý lidem zdají mrtvé, jak pomalý je jejich tep, že neslyšíme…
já ale SLYŠELA, hory jak dýchají…
a vypráví, s trpělivou a laskavou shovívavostí Matky Země, všem, kdo dokáží uslyšet…

Přemýšlela jsem, kolik z lidí, kteří chodí po vrcholech, si tam nahoře, v nahotě svojí duše stále ještě myslí, že horám, Přírodě vládneme…

06.09.2007