Pozdrav ze zasněžené Kanady
Milá Wahlgrenis,
Zdravim do Prahy, tady od rana chumeli jak cert!
Prece jen bude zima?
Preji prijemny vecer
Ahoj Wahl, tak jsem v poradku.
Nemam prvni a jiny dojem, jako bych tu uz byla...
Pokud Te zajimaji podrobnosti, tak v priloze.
Ty tam vyctes mnohe, a urcite vic nez ja, protoze kdo stoji v kruhu nikdy nezna jeho polomer.
Mej se krasne, vim ze se mas...
Elleanor
6.1.2007
První kdo u gate C14 seděl byl nějaký Kanaďan.
Visačka na batohu ho prozradila.
Moje dobrá nálada způsobila, že se vábivě usmíval.
Jestli máme sedadla poblíž, konverzace mě nemine.
Později se ukáže, že sedí v druhé části letadla a zároveň…
Rodiče už jsou na cestě domů.
Loučení proběhlo poměrně v klidu.
Maminka jen statečně pofňukávala.
Aby se dlouho netrápila, oznámil otec: „Prosím tě běž, nebo se máma počůrá.“
Myslím, že zas tak na nervy nebyla.
Na letiště jsme přijeli za tmy, jako správné komadno.
Teď, po sedmé hodině ranní, těžká mračna ustupují.
Nebe se otevírá.
Pomalu, aby ostré paprsky neublížily ničemu, co se probouzí.
Známky života začíná jevit i letiště – první hosté v kavárně, první lidé na ranní charterové lety.
Je právě 08:08, lezeme chobotem do železného ptáka a pokud se nic nestane, za 40 minut se vzneseme.
Teroristi nás vynechali z jídelníčku.
Letíme.
Vydařil se první trapas.
Všude se mluví česky s anglickým překladem.
Když i jedna letuška pozdravila česky, předznamenala nadcházející ostudu.
Ukazuji na úložný prostor.
„Můžu to dát sem?“
„No, here please.“
Posádka neumí česky, tamto byla náhoda!
S úsměvem jsem, již anglicky, podotkla, že mám pořád ještě brzké ráno.
Letušku ta poznámka upřímně pobavila.
K dovršení všeho se ukazuje, že jsou to Rakušané.
Nad mraky vysvitlo slunce.
Oslnivá zář paprsků zabarvila chomáče mraků do bílo-žluta.
Když člověk přimhouří oči, může si myslet, že stojí na zasněžené louce, nad kterou není nic jiného, než blankytně modré nebe.
V jednu chvíli jsem zahlédla dvě skotačící děti.
Průhledně bílé.
Házely po sobě kuličkami z mraků, dělaly kotrmelce, jezdily po břiše, prostě provozovaly přesně to, čemu moje maminka říká koncentrovaná radost.
O kousek dál stály ještě nějaké postavy.
Patřily dospělým lidem.
Mraky vesměs vnímaly jako měkké místo k zalehnutí.
Občas se někdo postavil a popošel, ale jen proto, aby ulehl o kousek vedle.
Áres, můj ochránce!
Seděl naprosto nevzrušeně obkročmo na křídle, ruce před sebou a jako paša se rozhlížel po okolí.
Usmíval se.
8:40, Vídeň.
Při dosednutí na zem se netleská!
Tenhle zvláštní projev radosti nad zachovaným životem se mi vždycky líbil.
Patrně pouze česká specialita.
Musela jsem potvrdit letenku a vyměnit palubní lístek, což se naštěstí, i přes velké množství lidí, obešlo bez komplikací.
Při odbavení mi tradičně hvízdaly boty.
S poctivostí německých národů naleštěná podlaha v kombinaci s ponožkami tak akorát na rozbití čenichu.
A jako bonus, brána našla zalíbení v pískání – patrně se í ho zas tak často nedostává – a trvalo hodnou chvíli, než ji ostraha utišila.
Na podruhé už byl klid.
Naposledy vyměnit palubenku (chybělo číslo sedadla) a druhé letadlo čeká.
Poučena z ranního trapasu, mluvím směsí němčiny a angličtiny.
A docela plynule J .
Sedím za první třídou, v prostřední řadě, z každé strany obklíčena mužem.
Jeden je Kanaďan africký – ovšem, ze severu, s bílou tlamou – a druhý Kanaďan turecký.
Obzvláště ten první má neodkladnou nutkavou potřebu rozhovoru.
Kupodivu se i domlouváme.
Po klasické, společenské rozpravě – ve které nezapomněl zmínit, že seženu chlapa a zůstanu (protože neexistuje člověk, který by se takto nezmínil usuzuji, že se jedná o nějaký druh reflexu) – nám vyprávěl o kamarádovi, inženýrovi, pracujícím na letišti.
Poučoval nás, jak je obtížné zvedat čumák letadla při startu.
Nejtěžší moment.
Přistání je o poznání jednodušší.
Kapitánem letu je Mario Shiva. Moje ex-doktorka je Marie Shiva, no co je tohle za náhodu?
6911Km do Toronta, venkovní teplota (spíš zima) je 28°F.
Rozdali nám zobací směs.
Přiznávám, že jsem ji těm dvema prachsprostě sežrala.
Jeden dělal, že to nechce, ale moje nadšení z obsahu (spojená preclíková srdíčka, písmenka, mini medvídci…z blbostí mám vždycky velkou radost) ho vyprovokovalo k myšlence nafasovat a podarovat mě.
Druhý to promptně zopakoval.
Na svou obhajobu bych ráda uvedla, že u oběda nebo co to bylo, jsem zas něco podstrčila já jim.
Královské dělení, ne?
V podobném duchu jsme pokračovali celou cestu.
Kanaďan turecký neměl tužku.
Dostal ji ode mě a hned se zajímal, zda zdolám formulář.
Nakonec jsme se všichni shodli, že úředník jednu spornou kolonku vyplní nejlépe sám.
Někde nad Atlantikem našemu rozhovoru ti dva narazili korunu.
A pořádnou!
Nějak ne a ne pochopit, co tam chci studovat.
Angličtinu nebrali.
Bavili jsme se o politice, komunismu, náboženství, kulturních rozdílech, povoláních, lékařství… no co, cesta je dlouhá.
Na základě toho pořád někde větřili skutečný důvod mé návštěvy.
Kdo neumí anglicky podle nich asi vypadá jinak.
„Vy nejste Kanaďanka? Teda sorry, že se vám do toho motám.“
Přisadil si někdo cizí.
„Dyť mluvím jak masabob!“
„No to bych si všimnul a pochválil. Máme to ve zvyku.“
Nechal se slyšet Kanaďan africký.
„Hele, lidi co tam bydlí i pět let často mluví hůř.“
Přidal se Kanaďan turecký.
„Vy dva tak strašně kecáte!“
„Neřekl bych. Kdes sebrala ten přízvuk? Ten za to může.“
Rozluštil hádanku neznámý.
Připustila jsem, že z filmů.
Naštěstí mě nakonec usvědčila omezená slovní zásoba, jinak by jim to vrtalo hlavou ještě teď.
Doteď netuším, jestli si dělali srandu nebo ne.
Téměř v zápětí se mi podařil čistě anglický žert: sledujeme film.
Hluboká noc, ve městě se povaluje mlha, ulicí kráčí člověk v černé kápi, přes rameno mu jako zajíc visí kosa.
„To vypadá na komedii.“ Utrousila jsem jako by se nechumelilo…
Zmínila jsem sedadlo v prostřední řadě?
Každopádně, nevidíme ven.
Tedy, ne stabilně.
Ale ani na zdravotních procházkách se nekoná nic podobného tomu nad Evropou.
Nicméně, má-li něco být, tak to bude i kdyby podmínky nebyly.
Důkazem budiž skutečnost, že jsem klimbla.
Já, která v letadlech trpím abnormální hyperaktivitou.
Nikdo to nechápe, přece je nesmysl abych cítila změnu gravitace!
Ve středu to ve stakehouse U buldoka někdo nadhodil, ale řešení nepřišlo.
Maminka situaci uzavřela slovy: „Jsou věci mezi nebem a zemí…“
Kdyby nebyly, těžko bych nad Atlantikem viděla Árese jak semnou v náručí kráčí po mracích.
Dolétáme po třetí hodině místního času, po deváté Evropského.
Mám v těle patrně nějaký switch, protože mám Torontský čas, bez známky únavy.
Autobus nás odvezl k východu č. 22.
Zase ty dvojky…
V imigrační zóně jsem zamířila k přepážce 3, s muži se mi jedná lépe.
Všechny dokumenty jsou v pořádku, komunikuji přiměřenou angličtinou, což budí zájem.
Skutečnost, že cizince chválí se opět neprojevuje.
Naopak, ten člověk na mě mluví normálně a evidentně i svým běžným tempem.
Zajímal se co vezu.
Přiznala jsem půl litru tradiční české kořalky.
Úředník mlsně polkl.
Pak zahlédl mé vzdělání a zamlžila se mu skla.
Na to konto mi do pasu přilepil důležitý papír ohledně práce.
Jen tam mám jako pohlaví MALE.
Odkdy mají chlapi takové nepřehlédnutelné hrudní nářadí?
To patrně ty zamlžené brýle…
Vybíhám k východu, kde čeká dáma ze školy.
Jenže!
V cestě televizí štáb.
Patrně režisér mi s klidem pokynul,
takže jsem ve své zářivě oranžové bundě, zapřažena za kufr, proběhla záběrem těsně za člověkem, který něco důležitého vysvětloval.
Čert ví, zda to vystřihnou, protože se jim ta komičnost situace nadmíru líbila.
Vyzvedla si mě příslušná dáma a zapředly jsme tradiční rozhovor o počasí.
Pochválila mi zvolenou délku pobytu, prý se hodně naučím a už teď prý komunikuji hodně použitelně.
To nebyl kompliment, ale konstatování.
Míříme městem k domovu.
Už se stmívá.
CN Tower bliká.
V jeden moment se ztrácí z dohledu a odbočujeme do krásné, typicky anglické čtvrti.
Cihlové domečky, příroda.
Auto zastavilo.
Řidič mi pomohl s kufrem a Debie přibíhá naproti.
Typická Australanka, radostná, upřímná.
Vítá mě jak ztracenou dceru a děkuje za přání k Vánocům, moc se jim prý líbilo.
To mě těší, byl to účel.
Danica je celá maminka a pes, nalezenec, jako ten náš, je pomenší bílá chundelatá koule neurčité rasy s příměsí pudla slyšící na jméno Spyke. Náš Sam je jen o facku větší. Po zbytek dne se ode mě odmítá hnout.
Michael a Kieran jsou pryč a vrátí se zítra.
Dům je větší než zvenčí vypadal.
Při zařizování interiéru se Debie držela anglického základu.
Však uvidíte z fotek.
Ale už vím, že Debie sbírá kuchařky a tradiční recepty.
Slíbila jsem nějaké opatřit a patrně i na mé umění dojde.
Ještě že jsem taky chemik.
Na všem se v pohodě domlouváme, nic není problém.
Vypadá to, že jsme si padly do oka.
7.1.2007
Venku je asi jako u vás.
Kočičky vykvetly i přes arktické proudění.
Prostě globální blázinec.
Byly jsme s Debie ve městě.
Znám cestu ke škole, co kde přibližně je a není.
Mám tip na kavárnu kde se dobře sedí u kafe s přáteli a kavárnu kam chodí Brad Pitt a jemu podobní živočichové.
Město orientací připomíná Prahu s příměsí Amerického velkoměsta.
Spyke při pomyšlení na procházku skáče jak když křeček uzří hada.
Přitom se bojí všeho, co je pes nebo větší než on.
Pokud je to obojí zároveň, panikaří.
Kočky ho nechávají ledově klidným.
Na toto konto jsem vyprávěla, jak se ten náš osel s každým kamarádí jak ožralej, bez ohledu na velikost a potenciální kousnutí případně sežrání.
A ke kočkám se staví jak se na psa sluší a patří.
Spyke se mě vytrvale drží jako klíště a díky tomu už ovládá pár slov česky.
Čekala jsem nejhorší a přitom… město se mi zdá být pohodlné na orientaci, s lidmi se až na výjimky domlouvám…
V souvislosti s metrem jsem utrousila: a zastávka Chester je tam na druhou stranu.
Debie se divila jak to vím.
„Ále, jeden Kanaďan má psa stejného jména.“
„Ty tu máš kamaráda? To je super!“
„Není to kamarád, ale asi herec…četla jsem to o něm.“
„Jmenuje se…?“
Uvedla jsem jméno, Debie zalovila v paměti.
Prý jí je to povědomé.
Není tak známý aby ho znali všichni gramotní.
To se asi hodí.
Nakonec dodala, že se poptá kolegyně v práci.
Jméno po mně nechtěj, skleróza je mocná čarodějka.
Unikal mi ovšem smysl.
Dorazili kluci.
Kieran je jako Danica – normální, přiměřený svému věku.
Fandí nějakému hokejovému týmu.
Rodiče s ním v říjnu jeli na zápas.
Michael je ovšem kousek.
Představil se mi slovy: „Já jsem strašnej blázen a už mi to asi zůstane.“
V zápětí svá slova dokázal.
Vyprávěl si s příručkou od ovladače (no tak co mi řeknete hezkého…tak to bych bez tebe fakt nepochopil…teď si mě zachránila!), duchaplně promlouval k nádobí… že mluví za psa styl dabing je vzhledem k předchozímu výčtu samozřejmost.
Byli s Debie na nákupu a ona na něj: „Michaeli, běž si umýt ruce.“
Směrem ke mně dodala, že jak sahali na madlo vozíku, podivně jim smrdí ruce.
Jako by ten vozík před nimi používal někdo, nemocný.
„Já si nepotřebuju mýt ruce, já jsem blbec, na toho bacily nejdou.“
Opáčil otec.
„Budeš nemocnej blbec!“
Nedala se Deb.
Prostě taková normální rodinka.
A vůbec, řekli byste tohle do právníka?
Asi tu vládnou jiné poměry, protože nejen že nepotvrzuje české pravidlo o bystrosti průměrného právníka, ale zná české sportovce (nejen Jágra a Haška).
Zajímal se o historii Čech, o výslovnost českých jmen, o to jaký je rozdíl mezi Czech Republic a Bohemia… jednoduše: plošně o sobě prohlašuje že je blbec ale jak to tak chodí, říkat by to měli jiní.
Mám za úkol zjistit, jak to, že v Česku tolik dobrých umělců.
Podle Michaela to nějak souvisí s historií.
Tak tohle fakt nějak běží mimo mě.
No a jak jsme štelovali ovladač (ve finále Michael: „Jsi technik, dělej něco, jsi technik!“), přišly k řeči kanály.
Sice jich mají požehnaně přes 60, ale v nich… no víš co.
Přiznala jsem znalost CBC.
Načež zareagoval: „Tam pracuje Debie. Vyřizuje maily.“
Hrklo ve mně jak ve starých hodinách.
Kolečka poskočila a zapadla. PROTO se Deb zeptá kolegyně!
On tam totiž jeden velmi konkrétní Kanaďan představuje externího zaměstnance…
Kdyby to chtělo prasknout… no a s přihlédnutím k tomu jak Debie obdivovala ty moje korálkové nesmysly…
Oba rodiče vyslovili myšlenku, že bych tam možná i pracovat mohla.
Můj obor je široký, techniků zde málo.
Otázka práce je houpačka.
Někdo tvrdí že ano, někdo že ano ale pro Kanaďany… asi je tady víc než jiné potřeba to příslovečné štěstí.
8.1.2007
1:14 a.m. => Tak tohle bylo luxusní!
Na Bloor street je obrovský barák. Obchody, škola, banka, kavárny a…
Stojím u stánku a kontroluji kulturu v novinách.
Vtom mi za zády zazní velice kultivovaná čeština. Dva muži v oblecích.
Na pozice nehledě, přiskočila jsem k nim.
„Přeji dobré odpoledne, pánové.“ I oni pozdravili.
Nepřekvapila jsem je ani z poloviny tak, jako oni mě.
On je totiž ve 14. patře český konzulát.
Kdybych prý něco potřebovala… tomu říkám být přepadena informací.
Česká Jarka mi tolik připomíná moji kamarádku Veroniku.
Samozřejmě před tím, než se ocitla na jiné cestě.
Ostatně, poté jsme se už nepotkaly.
Jarka tvrdila, že na studijní vízum se pracovat nedá (baba z konzulátu říkala že ano, ale je to na dohodě).
Patrně i tady platí, že pokud na danou práci neseženou stejně dobrého nebo lepšího Kanaďana, smí tě přijmout a na úřadu požádat o povolení.
Jarka to uzavřela slovy: „Kdo chce, tak i ne-Kanaďan občas najde.“
Hmm…
Zachvátila mě Slovenka, žijící v Praze. Stavební inženýrka.
Je zajímavé, že můj příjezd se očekával a ona byla překvapením.
Nicméně, moc se neužijeme, protože je v jiné výkonnostní třídě (já to chytla vysoko – jednu příčku pod top v základním rozřazování. Což je podle mě dobrý nástřel.).
Včera jsem mezi tou hromadou kanálů marně hledala CBC.
Dnes jsem se uklepla u čísla hudebního kanálu a bylo CBC na světě.
Přitom bych přísahala, že číslo sedí… samozřejmě.
Sny jsem měla dva, ale pamatuji si jen ten první.
Týkal se muže, ženy a jejich nevyřešeného sporu.
Byli na sebe dost vostrý, až to sem tam vypadalo, jak by řekl Švejk, na přesdržku.
Já o sporu věděla, ale nebylo v mé moci zasáhnout.
17:31 => Před chvílí se mihnul ve zprávách na CBC.
V rámci nějakého digitálního modelu vysílání byl několikavteřinový spot a ve střihu i kousek z filmu H2O.
Pochlastával tam vodu jestli je to důležité (ten film není o vodě J alebrž o politice).
Asi to něco znamená…
9.1.2007
Byla jsem probuzena asi 2h před zvoněním budíku.
Tou známou silou, která mi na druhé straně Atlantiku tak často tlačila na hrudník.
Zmateně jsem se rozhlédla. Všude tma.
Oproti svému zvyku jsem už neusnula a před očima mi běžel film v podivně přeházených sestřizích.
Na všech nenacházel Paul (ten Kanaďan).
Předbíháme událostem? Zatím o mě přece neví…
No a taky je třeba počkat, až mi angličtina přeskočí na samozřejmou úroveň.
Si počkáme…
Jenifer, kterou mám na gramatiku a „tvůrčí psaní“ se na mě dlouze zadívala.
Prý vypadám tak nějak anglicky a prý jsem moc podobná jejich Jarce.
Už jsem zpozorovala – obě máme tmavé vlasy, světlé oči, bledou pleť.
A shodný, jemný akcent. Slovenka i Rusové mluví o poznání tvrději.
Možná proto si mě okamžitě všichni zapamatovali. Snad první Nadja.
Jméno trochu mate, její původní jazyk opravdu je angličtina, pochází z jižní Afriky.
Ano, umí výtečně po africku. Krom němčiny a španělštiny.
Afriku nemá tolik zapsanou v obličeji, jako v temperamentu.
Když vysvětluje slovíčka – což je její hlavní úkol – vynakládá neuvěřitelné herecké umění.
Osobně bych jí za některé výkony udělila cenu Thálie.
Představ si takovou pomenší kulatější tmavovlasou dámu, která permanentně poskakuje po místnosti.
Když jsem u popisů, zmínila jsem Jenifer. Té říkám Peruan Doll.
Má trochu cizokrajnou tlamu, oči velké a hnědé jako srneček.
Postavou by se do mě vešla i s batohem.
Panenka, dyť to říkám.
Hned první den jsme potkali kompletní osazenstvo školy.
Obzvláště mě zaujala jedna. No ani se nemusela představovat. Brigit jako malovaná!
Co se ti vybaví při vyslovení tohoto jména?
Německy vypadající, víc do šířky než do výšky, modrooká blondýna s téměř průhlednou pletí?
Tak to je přesně ona! Má na starosti umisťování do rodin.
Znáš řiditelku z Harryho Pottera?
No tu, jak předváděla přísnou babu a po očku se usmívala?
Té naší do ní chybí jen sova a klobouk.
Zbytek snad ani není zajímavý.
Ve škole zacláníme od devíti (to je můj čas!
Na takovou hodinu jsem schopná v pohodě vstávat a přijímat informace, české vražené ráno mě ničí!)
a končíme ve čtvrt na jednu nebo v úterý a ve čtvrtek, ve dvě.
Navlíkali jsme Kierana do hokejové výzbroje.
Kristova noho to byla operace! Snad jen on chápal, co kam patří.
Nicméně, po značném úsilí se zadařilo a vypadal jako malej Jágr.
10.1.2007
Kdo ví co mě zavedlo na Lansdowne.
Fakt blbá doba na výlet, udeřila zima a je poctivě pod nulou.
Hodinu mě „to“ honilo hore dole, ale to, co tam mělo být jako by nebylo.
Přitom podle mapy jsem šla správně… V řadě domů mě zaujal ten s číslem 1212.
Doma jsem zjistila, že jsem inkriminované místo skutečně minula a zpětně se mi vybavilo, jak mě ten pocit navigoval.
I teď se to ozývá. Hodně. Ale copak tam nemají ani cedulku?
Neměli. Nebo jsem slepá.
Nahazovala jsem síť.
V jednu chvíli se podařilo, leč radost trvala půl hodiny.
Pak to z neznámých důvodů nejde. Připojení je pořád aktivní… má to snad znamenat, že TO bude, jen ne teď?
Byli jsme na večeři u sousedů. Společnost čítala 9 dospělých, 5 dětí a 2 psi.
Ba i společenská konverzace se mi dařila.
11.1.2007
5:55
Měla jsem potřebu něčeho oranžového a tak jsem si v obchodě s korálky vyzvedla tři kamínky
– oranžové, broušené, s puzetami (takové malé plošky).
Dva jsou stejné, za účelem náušnic.
A taky jednu vinutku, kterou jsem prostě musela mít.
Zvláštně fialový kosočtverec…
Po včerejším výletu se mi nikde nechtělo běhat, ale ukázalo se, že jedno velké nákupní centrum je zatraceně blízko Lansdowne.
Patrně se oba proháníme po jednom place.
A síť je nahozena.
Celkem fofr. Ještě ta zvukovka…
Změna: Whizbang films už není na Lansdowne, ale na Ontario street.
No dobrý, takže se naše cesty nekříží, ale dotýkají.
Jen se protnout… (Proč jsem tam tedy musela? Abych se přesvědčila? Možná.)
Jak to vím? Ony jim totiž náhle začaly fungovat stránky, které byly v neprovozu… no rok určitě.
Čistě teoreticky tam od nás jede 505 a 506.
Možná půjdu na výzvědy.
Rodina mě honí za kamarády a po okolí, po výstavách, koncertech, klubech… herdek, to je péče!
Včera se po večeři strhla menší domácí rvačka.
Debie vztáhla kostky čokolády, každou v extra balení, a rozdala každému.
Jedna zbyla.
V předtuše bitky ji tedy i se sáčkem držela v ruce.
Zatímco Danica dojídala, Kieran jí její příděl štípnul.
Ona si to pochopitelně nechtěla dát líbit a pošťuchování začalo.
Debie jim to sebrala. A to byla ta chyba.
Z jedné strany se sápal Michael, lačný obsahu pytlíku,
z druhé strany natahovaly ruce děti aby se mohly dál přetahovat o Danicin příděl.
Netrvalo dlouho a maminku společnými silami převrhli.
A v tom přišla Spikeho chvíle! Tak tak že Debie nesežral i s pytlíkem…
12.1.2007
Nechcete mi někdo ale fofrem rozmluvit ty výzvědy?
Jen jsem se chtěla podívat… kolem směrovacího čísla 100 nebo 120 se ulice ztratila.
Jako by někdo utnul kus ulice a 53 nebyla.
Podle mapy jsem byla příliš nízko, přesto čísla neseděla.
A ještě jsem si v jednom úseku zaškytala. Provokace jak barák.
No nic, tak jsem zmokla a bolí mě z toho tvrdého chodníku záda.
Se sestrou Slovenkou jsme ještě před tím dvě hodiny běhaly po Young st.
Až budu mít nedostatek pohybu, zase si něco najdu v mapě.
Je zajímavé, že všechno ostatní – a tady i ulici – vždycky najdu napoprvé a bez potíží.
Vím, že si nejde dupnout, ale copak pohled na dům spouští lavinu?
Jen jsem se z toho blázince vrátila, notebookové hodiny ukázaly 22:22.
Už druhou noc se mi zdá sen se stejným motivem, jen okolnosti jsou jiné.
Poprvé šlo o fotografování.
Mně se dařilo, ale dívka vedle stojící nemohla scénu správně zachytit.
Měla fotoaparát bez korekce EV a to byl ten problém.
Podruhé šlo o Lorda.
Příšerně se vztekal nad něčím, co nemohl ovlivnit a já ano.
Vadilo mu obojí – že on nemůže i to, že já mohu.
S Jenifer jsme řešili sportovce a sport obecně.
Máme sice mít gramatiku, ale pokud vysvětlované rychle přejde do našich mozků, je ze zbytku hodiny diskusní fórum.
Chápeme rychle, protože se s ní dobře povídá.
Překvapilo ji, kolik je v ČR dobrých sportovců a zároveň to lidem myslí.
Dobré sportovní výsledky jsou mimo jiné dány i tím, že v Čechách je sport zaměstnání.
Tady ne.
S výjimkou hokeje.
No a dosahujte něčeho, když stojíte 8h za pásem.
Oficiálním sportem je tu lakros, ale většina Kanaďanů ho nikdy nehrála.
Hokej je hokej hlavně proto, že se dá pohodlně provozovat z kanape a je součástí OH.
A stejně jako v Čechách, je každý trenérem národního mužstva.
Minimálně!
Opět večeře u sousedů (chtěla jsem vidět Paulův film, inu snad příště).
Tohle se mi líbí.
Největší jídlo dne je večer, posedí se, poklábosí… jen jedna věc: To jejich víno bylo nepitelné.
Naprosto.
Skutečný odborník by se asi neudržel a ublinknul by na stůl.
Chutnalo to jako cinzano, takové to co se dává do číny aby chytla koření.
Dlužno dodat, že bílá vína kolovala dvě a jedno jako druhé.
Statečně jsem pozřela tři skleničky a tím byl můj příděl sebeovládání vyčerpán.
Měla jsem co dělat abych neopírala oči o strop a na otázku „jaký to je?“ nevyhrkla něco nepatřičného.
Erika prohlásila, že jsem s angličtinou určitě ve skupině někde v horním levelu.
Asi je to znát, snažím se dobře vyslovovat, abych nevypadala jak indián.
A i přes to víno se v celku daří.
Elleanor
Elleanor 15.01.2007
© Wahlgrenis
15.01.2007
