Prý se musíme otevírat světu...?
Drahá Wahl,
jsem na tvých stránkách každý den a čerpám z nich poučení.
Tvá moudrá slova, energie, vitalita, zájem o lidi, schopnost žít a těšit se z každého okamžiku mne fascinují a dodávají sílu při řešení těžkostí a překonávání deprese a pesimizmu, které se mne čas od času zmocňují.
Poslední dobou jsem velmi citlivá na hluk.
Mám pocit, že kamkoli se vrtnu, narážím na nadměrný hluk, který mi nedovoluje v klidu pracovat a v noci spát.
Možná je to můj trest.
Kdo ví.
Před pár lety jsme se s vidinou klidného prostředí přestěhovali do malé vesničky za Prahou, kde bylo krásně slyšet ticho a práce na zahrádce mne léčila ze všech stresů.
Tahle idyla je už ale nenávratně pryč.
Dnes nad naším domečkem celý den i v noci létá spousta letadel a já z toho začínám šílet.
Ani hermeticky uzavřené dveře a okna nepomáhají.
Navíc se v Ruzyni chystá výstavba další ranveje, která má být nasměrována do naší oblasti, takže se hluk ještě několikanásobně zvýší.
Že nás už teď hluk velmi obtěžuje, nikoho nezajímá.
Prý se musíme otevírat světu, zvyšovat prosperitu a prestýž hlavního města.
Ale za jakou cenu.
Nadměrným hlukem trpí už teď mnoho lidí a situace se bude nadále zhoršovat.
Nevidím žádné východisko.
Chci se tě, milá Wahl, proto zeptat, zda existuje nějaká možnost, účinný způsob, jak se proti hluku bránit, jak ho společnými sílami eliminovat.
Lze vytvořit ochranný obal, bublinu, energetické pole prostě cokoliv, co hluk zadrží a umožní nám zase normálně žít a spát v klidu?
Jsem si vědoma toho, že se u tebe hromadí mnohé prosby o pomoc při řešení široké škály problémů.
Nezlob se, ale já ti také musela napsat.
Tisíceré díky za tvoji trpělivost, s kterou se nám věnuješ, za tvoje čisté láskyplné srdce, jež se nám otevírá a ukazuje cestu.
Přeji krásný podzim, hodně sluníčka, lásky a pevné zdraví.
S láskou
Maricarmen 02.10.2008
Milá Maricarmen,
moc dobře vím, jak Ti asi je.
Nejhorší ze všeho je totiž bezmoc...
Úplně to vidím, jak jste se těšili na klid za Prahou, a teď - po několika letech - je všechno jinak.
Žádný klid, relax, odpočinek...
Je snad víc než jasné, že nikoho nezajímáš.
Ani Ty, ani já, je pouze nějaký vyšší zájem, kterému ale nikdo z nás nerozumí.
Ještě nedávno jsem bydlela v části Prahy, kde se mi celkem líbilo.
Bylo tam blízko do přírody, město, ale současně taky trochu venkov.
Ideální... mohla jsi potkat kozy, koně nebo dokonce ovečky, když jsi šla kousek dál.
Tam, kde ještě nedávno byla volná pláň a pouze čas od času se tady rozbalil cirkus, dnes stojí tři vysoké moderní budovy.
Sklo a železo a smutno.
Místo, odkud byl nádherný výhled do kraje, teď hyzdí trojrozměrný billboard, snad se má i otáčet.
Silnice se rozšiřují, aby se sem vešlo víc aut.
A tam, kde stála před pár lety obyčejná sámoška, teď bagry hrabou základy pro další panelák.
Nikdo se nepozastaví nad tím, že si budou lidé navzájem koukat do kuchyně.
Jsem moc ráda, že jsem tuto část opustila a bydlím teď tzv. na jiném kontinentě.
Když vidím, co se tady děje, nechápu.
Nechápu z pohledu obyčejného člověka, že někdo musel rozhodnout, že to bude právě tak.
Ale musel to rozhodnout od stolu.
Lidé, kdyby se jich náhodou ptal, by s tímhle nikdy nesouhlasili.
Těch se ale nikdo neptal.
Proto mizí tráva, mizí obyčejné cesty, proto mizí broučkové a berušky, proto mizí vrabci a srnky.
Ani člověk už není to, co býval.
Ano, mám pocit, že jsme stále více zavíráni do klecí - betonových, odkud není úniku.
V těch klecích nám vylepili reklamu, abychom se měli na co dívat, hlavně ale abychom náhodou něco podivného nevymysleli, a pouštějí nám zvuky, abychom vůbec neměli čas na žádné vlastní myšlenky.
Jsme krutě znásilněni a nemůžeme se vůbec bránit.
Nemá smysl utíkat, všude nás najdou.
Přitom zase už jezdí ty obličeje nalepené na tramvajích a autobusech, smějí se na nás z laviček a sloupů.
Slibují hory doly, snad i modré z nebe.
Slíbit se dá totiž úplně všechno a nic to nestojí.
Ale na mě ani na Tebe přitom nemyslí.
Vlastně ani nevím, na koho myslí...
(Možná by měla otázka znít jinak - jestli vůbec myslí..., ale tu bych se neodvážila položit.)
Všechno kolem nás se děje nějak divně, ale je to jakoby odněkud domluvené, schválené, jinak to prostě být nemá.
Musíme to tak přijmout, odkývat, poslechnout a obdivovat.
Snad by se na konci mělo i zatleskat.
Ale to já s dovolením nebudu.
Ale abych se vrátila k Tvé otázce.
Vím dobře, jak je ticho důležité, také jsem na něm závislá.
Nedovedu si představit, že bych měla usínat u letištní plochy.
Dá se vydržet jedno letadlo, ale když nad hlavami létají desítky a stovky denně, to je k nevydržení.
Zkus si představit, co udělá třeba lev v kleci, kdybys ho neustále dráždila, je jedno, jaký způsob si zvolíš.
Ale trápení hlukem je hrozné.
Takové zvíře se bude zpočátku bránit, nic jiného neumí.
Bude se obracet proti zdroji hluku, jestli to půjde.
Nepůjde.
Je to totiž stav, s kterým se nikdo nedokáže vyrovnat, nedá se na něj zvyknout.
Naruší se buňky v mozku, nakonec lev umírá...
Je to moc těžká otázka, opravdu Ty ani já nikoho nezajímáme, bránit se také nemá smysl.
Ochranné obaly fungují trochu jinak.
Utéct už není kam.
Je to smutné, nevím, opravdu Ti pomoci nedokážu.
Bylo by dobré obrátit se jinam, jenže tamti mají jiné starosti.
Blíží se volby, proto se možná učí předvolební řeč...
Žijeme v podivné době, pravá podstata mizí, nikdo nechápe, ale člověk je někde mezi tím vším ztracený.
Je mi to moc líto, ale tohle, kde teď jsme, není vůbec šťastné místo k životu.
Vítězí právě jen ten vyšší zájem, máme se otevírat světu.
Tak se tedy otevíráme, ale nechápeme, co všechno se přitom ale zavírá.
Nechápeme, co všechno se v nás zavírá.
Navždycky.
W. 02.10.2008
Maricarmen 02.10.2008
© Wahlgrenis
02.10.2008
