Bylo nebylo...
Byla jsem venčit pejska na lesní cestě u potoka.
Najednou vidím scházet kopcem postavu, probleskovalo na ni slunce – muže "staršího“ a vypadal jak z pohádky, "v ruce držel vysokou hůl“ či berli v silné rukavici, ve druhé nesl celý velký pugét fialových květin.
Z dálky pomalu scházel z kopce opíraje se o hůl, pejsek k němu poodběhnul, a stále vrtěl ocáskem.
Napadlo mě – hle, dědeček z pohádky (pejsek jinak na každého štěká).
Přišel blíž, pozdravila jsem, on odpověděl a dal se se mnou do řeči.
"Dobrý den, jakpak se jmenuje tento potůček ?“
Řekla jsem, že nevím, jestli má nějaké jméno, že je nedaleko pramen, druhý pramen nad Novou Vsí a kousek dál se ztrácí do země.
"Tak asi Novoveský."
Dědeček se na mne koukal z pod obočí pronikavě modrýma očima s úplně čistým bělmem.
Ty oči mi jaksi neladily k jeho vrásčité tváři, byly pronikavé a čistě jiskřivé.
Dědeček nesl pugét fialových pivoněk.
To se mi taky nezdálo, říkala jsem si, kde asi kvetou fialové pivoňky, teď, když jsou už měsíc odkvetlé a ta nádherná barva, i červené, bílé, růžové, těch je hodně, ale takovou fialovou barvu, to jsem ještě neviděla, blesklo mi hlavou.
Dědeček pokračoval v konverzaci: "Máte to tu pěkné.“
Já říkám: "Ano, je tu hezky,“ chtěla jsem říct, až na ty odpadky, co sem lidé hází, ale to jsem prostě neřekla, než jsem to stačila jen nakousnout, tak mi dal další otázku, jako kdyby tohle nechtěl: "A kampak vede ta cesta ouvozem vlevo?“
Chvíli mi trvalo, než jsme se dohodli na "vpravo a vlevo“ a pak jsem mu řekla, že na pole nad Kojeticemi.
Stále se na mne koukal s lehce zdviženým obočím.
Přišlo mi, že je v jeho pohledu nějaká otázka, jako když se dívá rodič na dítě, o němž ví, že něco udělalo špatně a čeká, až to dojde i dítěti.
Pak mi poděkoval a rozloučili jsme se.
Pokračovala jsem v cestě do kopce a dědeček opačným směrem, v jedné ruce stále třímal berli a ve druhé kytici s nezvyklou barvou.
Napadlo mě, teď se otočím, a nebude tam.
Pak jsem si v duchu řekla: "Neblbni, už to přeháníš“ a u dělala jsem pár kroků, ale nedalo mi to, a otočila jsem se.
A dědeček – nebyl tam.
Říkám si, je za stromem, neblbni, ale už jsem se otočila a zrychlila krok za dědečkem, nebyl ani za stromem, ani za dalším a ani když jsem vyšla na volné prostranství točny autobusu, ani tam nebyl.
Zpátky jsem už ubíhala, protože jsem si říkala, chci mít „jistotu“, že tu opravdu není.
A – nebyl.
Musela jsem na to pořád myslet, pejsek na něj neštěkal, naopak vrtěl ocáskem, ta berle byla jak z pohádky – dědeček Hříbeček – a nesl místo klobouku pivoňky – no a ty pivoňky, kde je v tuhle dobu vzal, když už jsou přes měsíc odkvetlé.
A ty oči.
Večer jsem zavolala svému příteli.
Ten mi potvrdil, že opravdu zmizel, a řekl mi, že to byl psycholog z 5. dimenze s nějakým posláním.
Vím, s jakým, ale to zveřejňovat nebudu.
Bylo to opravdu neobvyklé setkání a věřím, že ta bytost nepocházela z tohoto světa.
Věřím, že zhmotnění a odhmotnění je možné a že naše dávní předkové to uměli.
Doufám, že nastane doba, kdy člověk se stane zase svobodnou laskavou a láskyplnou bytostí, která nebude svázaná tím, že něco musí pro své přežití.
Věřím, že život pro člověka by měl být a bude možností poznání fyzického rozměru z jeho lepší stránky, nikoliv bojem o přežití.
Dáša, Ústí nas Labem
Dáša 27.09.2008
© Wahlgrenis
27.09.2008
