Narodili jsme se sem jako lidé a ne jako bozi
Drahá Wahlgrenis,
Ač nečekám odpověď, budu nejspíš psát v otázkách, postačí mi, že si to přečtete.
Asi před rokem jsem se dostala k jedné paní na meditaci.
Chodilo tam asi tak 10 lidí.
Pomalu se kolektiv zmenšoval, až nezbyl nikdo.
Je to paní, která je duchovně tak daleko, že dokáže navázat kontakt i s mimozmešťany a nevím, jestli měla v plánu "končit".
V tomhle případě mi ale připadá, že se od ní lidé odvrátili sami.
Další pán, s kterým jsem se nikdy nesetkala a asi už nesetkám, je asi nějvětší "mág" našeho kraje.
Má na všechno odpověď.
A nemůžu přesně napsat, čím vším se zabývá, protože mám pocit, že se vyzná ve všem, z duchovního hlediska.
Nyní se k němu už nemůže nikdo objednat, i kdyby to byl někdo z okruhu jeho známých.
Dnes jsem po delší době navštívila stránky Auapé, kde jsem se dozvěděla, že končí.
Dovoluji si tvrdit, že i vy procházíte nějakou změnou.
A já sama v době, kdy jsem pobývala v zahraničí, musela od duchovních záležitostí strašně moc opustit.
Teď už nejsem tak daleko, jak jsem byla a nevím, jestli se tam dostanu nebo chci dostat znovu.
Ptám se, čím to je?
Co se to děje?
Já to nikomu nezazlívám, narodili jsme se sem na tu zemi jako lidé a ne jako bozi a každý má právo na jakoukoliv změnu.
Taky je pravda, že tu máme povinnost k prostoru a času a proto se nedá stále žít "v oblacích" a také neustále někomu pomáhat.
Jsme tu každý sám za sebe a pomoct je jen naše dobrá vůle.
I když to asi vyzní sobecky.
Nejspíš jsem si odpověděla sama.
Napadá mě ještě jedna alternativa.
Jednou jsem se bavila se svým známým, který mi řekl, že důvod, proč mají lidé v dnešní době oproti dobám dřívějším více vztahů, je ten, že máme méně času.
Proto musíme cosi dořešit s více lidmi.
Takže možná je to dáno časem.
Musíme teď hlavně řešit to, co je okolo nás.
Nicméně by mě zajímal váš názor na tuto věc.
S pozdravem a přáním krásných dní
Slečna Jenny 23.09.2008
Dobrý den Wahlgrenis,
nejspíš Vás pokládám za nadčlověka, že Vám stále píšu...
Už ale nevím, jak dál.
Mám pocit, že si něco udělám.
Už mě to nebaví.
Zlobím se na Všechno.
Protestuju.
Odmítám žít v tomto hnusným světě.
Strašně nerada se lituju, ale už mám OPRAVDU pocit, že je všechno proti mně.
Ráda bych to už ukončila.
Už na to nemám.
Už od doby co jsem se narodila, šlapu z jednoho h... do druhýho a nic už pro mě nemá smysl.
Narodila jsem se jiná.
Mám tmavou pleť.
Což je jedinej znak, který mě spojuje s "nimi".
Neznám kulturu, jazyk a ani nejsem temperamentní osoba.
Rodiče v tom rovněž nejsou vychováváni a ani nejsou tmavý.... ale zřejmě nějaký předek.
Pro mě to handicap rozhodně není, ale pro okolí ano.
Už jako dítě předškolního věku jsem za to byla skopaná od dvou patnáctiletých kluků.
Nebyla jsem dítě, který si vesele hraje s ostatními ve školce,
ale seděla jsem na lavičce a pozorovajíce mraky jsem hodiny čekala příchod rodičů.
Stále odstrkovaná, pokládána za ošklivou a přehlížená.
Ve škole samozřejmě k tomu přibyl předsudek, že musím být zákonitě i hloupá.
Pokud jsem náhodou napsala dobře písemku, musela být zákonitě opsaná.
I v případě, že byla nejlepší ze třídy, tak byla opsaná!
I když bylo dost nelogický, že pokud je nejlepší, můžu jí opsat od někoho, kdo ji má horší
anebo v druhým případě opsaná od nejchytřejšího kluka ve třídě, který seděl na druhým konci třídy, což by bylo stejně nerálný.
Od učitelů jsem byla zesměšňovaná mnohdy víc než od spolužáků a to bylo horší.
Do kolektivu jsem zapadla až v osmý třídě.
Střední škola nebyla taky žádný med.
Ale už jsem byla odolnější a stát se kosmetičkou byl můj sen, který mi pomáhal to všechno vydržet, ale zdá se, že k ničemu.
Svoje první zaměstnání jsem získala telefonicky.
Takže mě zaměstnavatelka neviděla.
Dělala jsem ho s láskou.
Zákazníci byli především Němci a já jsem byla jediná ze tří kosmetiček, která se s nima domluvila.
Těšila jsem se na každý nový den, kdy půjdu do práce.
Byla jsem jediná, která se staral o to, aby byl salon v dokonalé čistotě
a dokupovala jsem jako jediná chybějící materiál.
Na své směně jsem měla nejvíc zákazníků.
Zákaznci se ke mně hlásili i potom, co mě potkávali mimo.
Zaměstnavatelka mě ale denně uváděla do trapných situací před ostatním personálem,
nadávala mi za vzhled a křičela na mě za věci, které mi předtím nařídila nebo za chyby ostatních.
Svoji práci jsem ale natolik milovala, že jsem to vydržela a po dvanáctihodinové směně jsem si chodila večer co večer zaběhat, abych si pročistila hlavu.
Paní A. bohužel neměla nic, pro co by mě vyhodila, a tak mi změnila pracovní dobu, aniž by mě o tom informovala.
Tak se stalo, že jsem přišla pozdě a tudíž už nebyla zaměstnancem.
Následoval nejtěžší půlrok mého života.
Odmítání na pohovorech, anorexie, bulimie a šílená sebelítost.
Za to, že jsem se na střední školu nedostala na první pokus, neodmaturovala na první pokus,
přestože jsem byla ve třídě na předmět nejlepší.
Beze mě by zbytek děvčat ze třídy ani nenapsal čárku do písemky.
Nikdy nepřeložily celou větu, když jsme měly číst a učitelce to nepřišlo divné a ještě je známkovala líp než mě.
Dál jsem se litovala za to, že jsem viděla zemřít svou kamarádku,
že jsem šla v 18-ti na přerušení, abych se zavděčila své matce, sama jsem to nechtěla,
za svou ošklivost, nedocenění.
Zneužívání v dětství.
Nadávky otce.
Do toho jsem začala pít alkohol a ne málo.
Skočilo to tak, že jsem se už pokusila o sebevraždu, ale nevzala jsem si dost prášků.
Rodiče mi nijak nepomohli.
Jako zázrakem přijela teta ze zahraničí a vzala si mě s sebou.
Opět jsem po měsíci pracovala.
Zažívala znovuzrození.
Prodavačky za mnou v obchodě nechodily jako ocásek, aby se přesvědčily o tom, jestli nekradu, když jsem tmavá.
Zdravili mě i neznámí lidé a pociťovala jsem i zájem mužů.
Můj exotický vzhled byl pro mě z hlediska seznamování výhodou.
Bohužel jsem ale žádný kontakt navázat nemohla.
Nesměla jsem nikam sama a doteď pořádně nevím, proč se ta pohádka, v které jsem na pár okamžiků žila, změnila v noční můru.
Začala na mě žárlit teta i sestřenice.
Jinak si to vysvětlit nedokážu.
Denně na mě řvaly.
Probouzela jsem se s křikem plným výčitek a s ním jsem šla i spát.
Všechno jsem dělala špatně.
Když byl ve dřezu špatně narovnaný hadr, křičelo se na mě, i když jsem nebyla viníkem a bylo mi to výčítáno denně.
Nic nebylo dobře.
Jednou jsem nedala kýbl tam a když jsem ho tam dala, měl být zas tam...
Špatně jsem se líčila, špatně oblíkala.
Cokoliv jsem řekla, bylo špatně.
Měla jsem i zakázáno mluvit.
Dokonce i moje chůze byla špatná.
Teta mě za ní i uhodila a šla se mi radostně vysmát k sestřenici, jako když udělala hrdinský čin.
Byla jsem líná, přestože byly dny, kdy jsem se s uklízením nezastavila a sestřenice nemusela dělat přitom nic.
Někdy bylo špatně, že nedělám něco navíc k tomu, co mám určeno
a když jsem dělala navíc, tak jsem se zase předváděla.
S čímkoliv jsem se svěřila sestřenici, bylo použito proti mně.
Když mě osahával přítel mé sestřenice, byla to zase moje chyba.
Udájně jsem ho vyprovokovala a sváděla.
Nedokázala jsem jí to říct, vždycky jen napůl tetě.
Bylo to moc těžký.
Nebylo to poprvé, co na mě někdo takhle sahal a můj první strach z toho, co bude následovat.
Nechtěla jsem jí ublížit.
On byl ve vyšší funkci.
Už spolu i bydleli, myslela jsem, že se má moc dobře a navíc ten muž působil moc seriozně a bála jsem se, že mi nikdo neuvěří.
Všechno se to ve mně bouřilo.
Pořádně jsem ji ani neznala a nevěděla, jak jí to říct.
Čekala jsem na vhodnou příležitost a v práci mi to moc vhodný nepřišlo, ani po telefonu a chtěla jsem to říct rovnou jí, ne tetě.
Představila jsem si, jaký by mi bylo, kdyby šel někdo s takovou situací za mou matkou a ne za mnou.
Řekla jsem tetě, že už jí to musím říct, že to nevydržím a ona - ať s tím počkám, až jí spraví auto
a že to nechce vědět, že by jí to lákalo, jí to říct a že mám počkat, jak se bude její přítel chovat...
Třeba, že si jí teď bude víc všímat a vážit.
Nakonec se sestřenice s přítelem pohádala a přijela zpátky k matce.
V tu chvíli mi řekla, že to musím říct teď.
Byla jsem jako loutka, udělej to a to a to nedělej.
Když jsem požádala tetu, aby šla na chvíli vedle, že to řeknu, že si myslím, že by to bylo vhodnější,
tak mi to bylo později taky vyčítáno.
Že jsem ji poslala pryč, že by to měla matka vědět, i když jí to bylo řečeno hned minutu potom.
Nevěděla jsem, že nejsou tolik citlivý a že se o tom dokážou bavit i druhý den v práci,
že mě ošahával její přítel.
Bez ohledu na to, jak se cítím já.
Já jsem se v týhle situaci neměla cítit nijak.
Vlastně celou dobu.
Když na mě řvaly (denně), tak jsem se taky neměla nijak cítit a nebyla to nikdy jejich vina, že na mě řvou, ale moje.
Sestřenice měla problém s alkoholem a aby ho zastínila, když jí matka vytýkala, že pije, vymyslela si, že já jsem alkoholička.
Vytrhla větu z kontextu, kterou jsem řekla.
Zavedla mě do obchodu a chtěla koupit alkohol, řekla jsem jí, že jsem měla hovor s její matkou
a že si nepřeje, aby jsme doma pily, že bude zle.
Smála se tomu, že bude průser.
Nakonec jsme flašku koupily a já jí zaplatila.
Myslela jsem, že nás to o trochu sblíží.
Cestou jsme se domluvily, že to necháme v autě a třeba až půjdem někam na návštěvu, tak to darujem
nebo se tam půjdem při procházce napít, nakonec ale řekla, že to dá k sobě do skříně.
Byl to její nápad.
Z flašky nalívala jen ona.
Já ani nevěděla, kde je a říkala mi, že nesmím říct, že jsem flašku koupila,
že bych byla vyhozená, že prej za žádných okolností.
A jako správná loutka jsem poslouchala.
Když to prasklo, udělala, ze mě alkoholičku a všechno svalila na mě.
Že jsem ji přemluvila údajně v obchodě, abych to mohla koupit a donutila, ať to schová do skříně a že jen kvůli mně pije.
O deset let starší žena, která pracovala na diskotékách a barech...
hrávala s kapelama a jezdila po koncertech, na kterých se určitě pilo.
A já - o 10 let mladší - jsem ji naučila pít...
Kupodivu jí to matka uvěřila, ale když jí řekla, že mě má okamžitě vyhodit, říkala, že tam budu do září, že mi jen zkrátí.
Nakonec jsem jela do týdne.
Asi to tak mělo být.
Ale nechápu, co jsem dělala špatně.
Byla to další práce s obtížemi.
Vrátila jsem se v srpnu.
Od tý doby opět nemám práci.
Chodím na pohovory a opět mě nikde neberou.
Nemám z čeho platit rodičům za to, že tu bydlím a stravuju se
a ani na to, abych si za tu dobu, co jsem byla v zahraničí zaplatila zdravotní.
Takže nemůžu ani na ÚP.
Prostě to teď nějak všechno zase nezvládám.
Astroložka mi předpověděla, že pojedu v dubnu do zahraničí, od května budu mít práci a v srpnu se setkám s tím pravým mužem.
Všechno to vyšlo, až na to poslední.
Známost mám, skutečně od srpna.
Od konce.
K bratrovi přijel na návštěvu jeho bývalý spolužák z vš a byla jsem pozvaná i já.
Znala jsem ho už 3 roky předtím, ale nelíbila jsem se mu.
Vídáme se málo.
To je ta pravá láska?
Druhý den po tom, co se se mnou vyspí, pospíchá domů.
Mám ho ale asi ráda, že si to nechávám líbit.
Psalas mi, že se musím potkat s tím pravým mužem a potom, že se budu mít jako v pohádce a vrátí se ke mně dušička mýho miminka.
On ale přeci není ten pravý nebo ano?
Já už tý pohádce přestávám věřit.
Jsem tam, kde jsem byla.
Takhle se přeci nedá žít.
Já ani nemám na základní podmínky k životu, což je jídlo, voda a teplo.
Kdy skončím na ulici, je jen otázka času.
Blíží se Vánoce a já nemám ani peníze na dárek pro svýho "přítele" a rodinu.
Tohle je smysl života?
Tato mám žít?
Už mě to nebaví a stále víc začínám znovu zvažovat, že předčastně odejdu ze života.
Alespoň budu se svojí holčičkou, co se nemohla narodit, a nebudou mi naskakovat dluhy na zdravotním a nebudu viset na rodičích.
Už na to nemám.
Já už nechci.
Je to dopis plný sbelítosti. Od začátku až do konce a stydím se za to.
Mně samotný to nejde přečíst znovu,
tak pokud najdete nějakou chybu, omlouvám se, že jsem si to nezkontrolovala.
Děkuji
Slečna Jenny 19.11.2008
Milá Jenny,
život je občas k nepřežití...
Těch cest, jak z něho odejít a "konečně mít od všeho klid", je hodně.
Už jsem se dostala k číslu 14.
Ale to není řešení.
Velice brzy bys POTOM pochopila, že se to stát nemělo.
Ovšem zpětná klávesa tady neexistuje.
Už se nevrátíš a jako sebevrah si budeš muset prožít ještě mnohé, než se dostaneš zase na svou cestu.
Nejsi jediná, kdo tímto směrem uvažuje...
Navíc se blíží Vánoce, kdy tíže života dopadá na každého mnohem víc než jindy.
Lidé si neuvědomují, že tímto rozhodutím se nic nemění.
Sice to může vypadat lákavě - nebudou žádné dluhy, krize s blízkými...
Nic se neděje jen tak, nic není náhoda.
Máte si nejspíš sáhnout na úplné dno, abyste se o to silnější pak odrazila.
Já vím, teď si říkáte... to se jí to radí...
Ale ve Vás je dost síly, abyste zase našla důvod, proč žít.
Přítel, o kterém píšete, by měl být pro Vás oporou.
Zkuste se zamyslet nad společnou budoucností.
Třeba se objeví směr, o kterém jste dosud vůbec neuvažovala.
Zase i pro Vás vyjde slunce.
W. 19.11.2008
Jenny 23.09.2008
© Wahlgrenis
23.09.2008
