Dolní Podluží
Wahlgrenis 9.8.2008
Wahl.
Dneska jsem otevřela tvoje stránky a zaujal mě název Dolní Podluží.
Škoda, že jsem o Tvé návštěvě v mém kraji nevěděla dopředu,
ráda bych tě tady provedla, sice nepocházím z tohoto kraje, ale žiji tady třicet let, tak si říkám, že jsem tu doma.
Je to opomíjený kout naší vlasti a přitom je tu hodně nádherných míst jako třeba Křížová cesta v Jiřetíně, kterou jsi navštívila.
Nebo nedaleko je malá hospůdka U Zvonečku kde mají tisíce zvonečků.
Doufám, že jsi si omyla oči na Křížové Hoře, říká se, že pramen ze studny je léčivý.
Když mám problém z očima, vždy si tam zajdu pro vodu a oči si tím oplachuji.
Mám časté záněty očí.
Kdyby jsi někdy opět chtěla zase navštívit náš kraj ráda tě provedu.
Sejdeme se spolu brzo.
Přeji ti krásný letní podvečer
Cilinka 10.8.2008
Vzácná paní,
přeji vám krásný den i současnou chvíli.
Děkuji Vám za vše, co mi dáváte..
Na Vašich stránkách jsem našla několik pěkných fotografií z mojí milované vesničky na úpatí Lužických hor.
Před časem jsem nafotila Podluží v zimě.
Zimu mám moc ráda a tady u nás bývá romantická,
i když už to není takové, když jsem byla malé děvčátko.
Tenkrát v chaloupce, ve které jsem vyrůstala, nebylo přes navátý či nahrnutý sníh vidět z přízemních oken.
Mám velkou radost, že oboje snímky jsou z téměř stejných míst.
Proto ty své Vám posílám pro potěšení.
S úctou a obdivem
Eva z Dolního Podluží 11.9.2008
Dobrý den!
Připravuju se na důležité nepříjemné jednání na jednom ministerstvu
a "odskočila jsem" si do Tvé rubriky, milá Wahl.
A co nevidím - Dolní Podluží!
Zůstala jsem chvíli nevěřícně zírat.
Horní Podluží, Jiřetín, Dolní Podluží - to bylo před desítkami let moje dětství o prázdninách.
Každý rok jsme tam jezdívali, ať už s rodiči nebo babičkou.
Když se jede z Prahy přes Nový Bor a Svor, projíždí se silnicí, lemovanou lesy -
bývával tam hotel Stožec, a teď mě zcela vypadlo, jak se tam tomu Podlesí říkalo - V zátiší nebo nějak jinak, nevím, ..
po pravé straně silnice pak vyřezávané městečko, kterému se obdivovalo mnoho turistů.
Pak se silnice křižovala se silnicí, vedoucí do Jiřetína a vpravo vedoucí přes Dolní Podluží do Varnsdorfu.
A pak pokračovala dál ke křižovatce mezi Horním a Dolním Podluží.
Tam vlevo stával zájezdní hostinec, který měly tehdy ve správě státního podniku Pražské pekárny a mlýny.
Ještě dnes si vzpomínám na drážní zvoneček a jeho klinkající zvuk, na zvuk pneumatik při přejezdu kolejí,
na zvonění kostelů z Horního Podluží a Jiřetína.
V domově sociální péče pod lesem bývaly nemocné děti a krajinu zaplavovaly bílé čepce jeptišek, kterých tam tehdy bylo velmi mnoho.
Když v továrně Preciosa na výrobu bižuterie skončila směna, byly na cestě do Jiřetína davy žen v pestrých šatech a do toho se mísily úbory sester několika řádů.
Ten kraj, křížová cesta, Tolštejn, dýchaly pro mne neznámou ezoterickou silou.
Na hřbitově pod lesem jsem se docela bávala, bylo to tam takové zvláštní, ponuré
a naopak na druhé straně - nad Horním Podluží bývával větrný mlýn a kolem něho takové zvláštní louky, porostlé travinami, křovisky, snad se tam v meandrech točil i nějaký potok...
Jako malá jsem chodívala po procházkách s babičkou a rodiči,
jako velká jsem ráno nebo večer po večeří chodívala sama.
Babička tam pak jezdila se mnou sama, až do svých 87 let a mých asi 20 let.
Naši později naopak to místo přestali navštěvovat.
Nebyla také náhoda, že babička se mně po smrti vždy zjevovala v souvislosti s tímto krajem.
A asi nebyla náhoda, že poslední rodinná dovolená s mým bývalým mužem byla po letech v Jiřetíně.
To se ale psal květen - rok 1998 a když jsme tam přijeli, všechno bylo jinak.
Moje nadšení z těch míst mrazil muž pohrdavými poznámkami,
rekreační zařízení, kam jsme jezdili, bylo omšelé a zchrátralé,
některé chaloupky byly zbourané a na místo nich vybudované zcela jiné - moderní, nové,
Dům sociální péče byl osiřelý, květiny před ním nikdo nezalíval a všude bylo ticho.
Bydleli jsme tehdy v hotelu Setuza, zcela jinde, jinak, ...
Křížová cesta byla úžasně opravená, ale ten pel tajemnosti, který se ukrýval v korunách rozlehlých stromů,
to ticho, kde jsem mívala až strach a kde jsem s úlevou jako dítě hovořila se sestrami, které se tam modlívaly...
Obdobně tak Tolštejn.
Byli jsme tam, ale měli jsme plné ruce práce, abychom uhlídali HOnzíka, tehdy 6letého a plného energie a klukoviny,
a tehdy našeho bystrého psího kamaráda - foxteriéra Redyka, aby někam nespadl a atmosféra byla zcela jiná...
Od té doby se mi babička přestala zjevovat a přestala jsem na ni i myslet.
Jednou mi ve snu řekla, že už musí odejít a abych to mamince /její dceři/ neříkala, že by to nepochopila.
Když dnes na to vzpomínám, obraz tehdejší mojí životní situace,
předzvěst budoucích utrpení a hojivá síla těchhle míst z mládí se tenkrát podivně smísila a přeházela, jako později celý můj život.
Myslím, že kromě Prahy a místa, kde jsem se narodila, resp. vyrůstala, není na světě jiné, ke kterému bych cítila tuhle intenzivní lásku
- ale i bázeň - dnes už je to zcela jinak a jinde.
Za to zveřejnění a přinucení mě se zastavit a zavzpomínat moc děkuji.
Za chvíli budu muset být silná, připravená a důsledná v boji s administrativním aparátem při tvorbě jednoho zákona, který ovlivní miliony lidí, teď ale tiše pláču do klávesnice.
Zdraví
Olga 24.09.2008
© Wahlgrenis
09.08.2008
