Nehoda v Chorvatsku
Milá Wahl,
hezký večer.
Je takové vedro, a přesto jsou věci, události, kterým je to jedno.
Nezlob se, že píšu, ale když něco musí ven a nemáš komu...
Býváš možná často také prostředníkem sdělení lidí mezi sebou, aby ostatní věděli, že také druzí mají starosti, radosti...
A to je dobře, asi proto Ti dal Bůh ten dar, proto vzniknul tvůj web.
Také myslím na českou rodinu, co dnes zahynula v Chorvatsku, rodiče, jejich syn s životem před sebou a zbyl starší, taky na začátku a i když dospělý, přesto tu zůstal sám.
Jak to strašně bolí, i když je vůbec neznám...
Já jsem taky chtěla už 4 roky vzít 17letého syna spolu s manželem zase k moři.
Ale prostě to nešlo a nejde ani letos, proč, to není v této situaci důležité.
Spousta lidí závidí těm, co vyjeli za sluncem, že oni ne, že sedí doma, u počítačů, na zahrádkách a tak.
Zaplaťpánbůh, protože oni vyjeli, jejich děti se těšily a v jejich věku se jim možná s rodiči moc nechtělo, ale moře?
Ano.
Ptám se, proč umírají stále častěji děti?
Vím, rodiče 48 a 46 taky měli ještě kus života před sebou, ale ty děti celý.
Cítím strašnou bezmoc, touhu nějak pomoci, ale jak?
Pořád se posílají nějaké dms, ale co ten 21letý kluk?
Určitě studuje, přišel o všechno, jak mu dát vědět, že půl národa je v duchu s ním.
Bože, je to tak strašné, život se mu musí zdát bezpředmětný, nemluvě o mladším bráškovi, který v nemocnici v cizí zemi umřel.
Promiň, Wahl, ale chci vykřičet do světa, že lidi by měli být zodpovědnější, hlídat svůj život s větší pokorou a své děti střežit , určitě i ty "velké" aspoň pod skrytým dohledem zpoza rohu.
Netýrat je, ani myšlenkou nebo zlým slovem, oni to všechno vnímají a i když nic neříkají, nesou si to sebou do života.
No nic, snad to tak mělo být, ale děti ať nás tady On nechává déle a jejich rodiče taky, protože navzájem jsou si sobě jediným, co doopravdy mají.
Děkuju za Tvé uši i oči a možnost, kterou lidem dáváš, aby se svěřili.
Ač nejsem vůbec věřící, Bůh buď milostivý k jejich synovi, co zůstal, dej mu sílu a k duším těch, které už se do Hodonína nevrátí.
Krásný zbytek léta bez nehod všem
Vám přeje
Rozárka 01.08.2008
Milá Rozárko,
o téhle nehodě věděl snad každý.
Všichni jsme v Chorvatsku tento týden někoho blízkého měli.
Jen třeba z těch, které znáte stejně jako já, tam byla Jitřenka a Síria - každá jinde...
Přesto ve mně zatrnulo.
Co kdyby...?
První informace, která ke mně dorazila, byla podobná té Tvé.
Proč jezdit daleko k moři, kdžy u nás je toho tolik krásného k vidění?
Ovšem každá smrt má svůj význam, je dokončen další příběh...
Potkáváme se proto, abychom lépe řešili krize z minulých životů, to, co jsme tehdy nezvládli.
Proto se už vlastním rodičům rodíme s jistým plánem, nic není náhoda.
Nebudu se dívat do minulosti, tito lidé jsou příliš snadno dohledatelní, byly to příliš důvěrné informace...
Pravděpodobné ale je, že už někdy dříve došlo k násilnému ukončení příběhu.
Byla to hlavně žárlivost, která tahala za podivné nitky...
Nesmíme hodnotit, jestli je Bůh milostivý, když někdo zemře.
Smrt je vždy v pořádku, i když tohle může znít hodně cynicky.
Mladý muž ve věku 21 let svoji další životní pouť bude muset zvládnout.
Je to hodně složitá situace, snad ale má kolem sebe někoho, komu se může vyplakat na rameno.
Rodiče a brášku mu už ale bohužel nikdo nevrátí.
Je to současně i příběh nás všech, mohli to být naši rodiče, naše děti, pořád někdo umírá.
Není možné si vybrat místo ani čas, kde se se smrtí nepotkáte.
Důležité je každému vždy říkat hned všechno, co říct chceme, nikdy nevíte, jestli to není naposledy, co ho vidíte.
V otázce smrti nemůžeme sledovat žádnou spravedlnost.
Není žádný stanovený věk života, není to odžitý počet dní nebo roků, smrt může přijít ke každému prakticky kdykoli.
Nikdy si nemůžeme být jisti, že se nic nestane...
O to víc si musíme vážit každé vteřiny, kterou prožijete s blízkými.
Wahlgrenis 03.08.2008
Ahojky Wahl,
tak jsem zpátky z dálky.
Ano z dálky.
I Chorvatsko je pro mne velmi daleko a to nejen kilometrově, ale i celkově.
Je to pro mne země vzdálená :-)) vším.
Tolik jsem se těšila k moři - nikdy jsem tam nebyla a pořád jsem měla pocit, že mi ta zkušenost chybí.
Chyběla, protože jsem právě tam zjistila, že i bez moře dokážu žít a mnohem lépe právě tady.
Moře je krásné, má svůj rytmus, své kouzlo, svůj život........., ale já tam nepatřím.
Chyběla mi vůně lesa, stromů, mechu, hub, zpěv ptáků a ranní rosa na pavučinkách.
Byla jsem tam jen týden a v neděli jsem byla šťastná, že odjíždím domů.
Jsem ráda za tu zkušenost a netvrdím, že se k moři již nikdy nepodívám, to ne,
ale vím, že šťastná jsem doma v Čechách (a to už mám něco nacestováno :-)) )
Přivezla jsem ti kamínek s dírama:-)) a moc se na tebe těším.
pa
Jitřenka 04.08.2008
Milá Jitřenko,
mám to podobně, byla jsem sice u moře už třikrát - dvakrát ve Španělsku a jednou v Chorvatsku, ale pokaždé to bylo rpoti mé vůli, prakticky za trest.
Taky patřím sem, ale to je snad jasné i z jiných věcí....
Nechci to opakovat pořád dokola.
Vítám Tě zpět, tady.
W. 05.08.2008
Rozárka 01.08.2008
© Wahlgrenis
01.08.2008
