Znásilněná životem! Další, která si přisvojila vešteckou mapu bicaii.blog.cz/0604
Dobrý den,
objevila jsem další stránku, která si vypůjčila Vaši věšteckou mapu, včetně Vašeho komentáře.
Zde je
odkaz .
Působí to mírně absurdně - vzhledem k tomu, jak je výše zmiňovaný web veden.
Zdravím,
Hannah 22.7.2008
Wahlgrenis 22.07.2008
Ahoj milovaná Wahlgrenis,
takže teď Ti někdo ukradl i Tvou vlastnoručně vyrobenou věšteckou mapu.
Zrovna včera jsem se jí zabývala, když jsem hledala řešení nějakého problému
a taky jsem o Tobě dost uvažovala, jak pořád pracuješ pro druhé a sama máš vlastní skoro až existenční problémy.
I když Tě skoro neznám, velmi Ti fandím a přeji Ti všechno dobré.
A večer jsem se koukla na Tvé stránky a našla jsem tam další hnus.
Ta osoba si opravdu neuvědomuje, s čím si zahrává.
Už jen ten hrozný obrázek "znásilněná životem" - jde z něho takový děs - já se ho fakt hrozně bojím.
Není to jen pitomost té dotyčné, je tam mnohem víc.
Něco ji používá, ovlivňuje, přestává to být pouhá hloupost...
PROSÍM, PROSÍM, neukazuj nám ten obrázek.
Vždyť musíš cítit tu hrůzu a zoufalství sama!
Dávej na sebe pozor.
Máš velký dar rozlišovat dobré od špatného, jsem si jistá, že to zvládneš!
Zdraví Tě
Marie 23.07.2008
Milá Wahl,
vítám Tě zpět z dovolené do reálného světa a doufám, že jsi se vrátla odpočinutá a plná elánu.
Obzvlášť když vidím na Tvých stránkách další krádež.
Tentokrát mi to už nedá a musím zareagovat na tvou, v pořadí třetí, objevenou krádež věštecké mapy.
Ve všech případech krádeží jsem se mrkla na stránky dotyčné.
U prvních dvou jsem jen musela znechuceně poznamenat, že je to prostě neskutečná drzost a egocentrismus,
být za každou cenu obdivován...
Neskutečné sebevědomí a pocit beztrestnosti, při krádeži, která se děje na tvých stránkách.
U této třetí to bylo trochu jinak.
Je to krádež, to je bez diskuze, ovšem úvodní obrázek na blogu dotyčné mladé dámy, mě doslova přikoval na židli.
Tolik zla z něj vystupuje a přitom někde v pozadí je volání o pomoc...
Jako by se tu dělo něco víc... ukryto mezi řádky.
Neměla jsem sílu pročíst všechno, co 16letá slečna uvádí na svém blogu,
ale i tak se mi stihlo udělat zle z některých článků a hlavně z jejich komentářů...
Jako by slečna poznala jemnohmotný svět, ale dala se špatným směrem.
Soudě podle fotky, která ukazuje její podobu z února 2008, je to obyčejná mladá holka, která by si měla hledat místo na výsluní a ona se raději schovává do temného sklepa.
Na jejím blogu bydlí zlo.
A daří se mu tam celkem dobře.
Snad jen z komentářů se dá vyčíst, že za temnou sebejistotou, že nic nemá smysl a nejlepší je nebýt,
že je to vlastně volání o pomoc.
Fotografie o sebepoškozování mluví samy za sebe, (pořezané ruce s nápisem "lásku prosím" a jiné) a komentář jedné čitatelky, který příkládám:
"Každý má způsob jak řeší své problémy! Někdo se nažere čokolády někdo se řízne.
Ty snad víš jakej je pocit se říznout, jakej je to skvělej pocit?
je to jako když prchneš z těla pomalu ze sebe unikáš a víš že tě nikdo nezastaví.
Jde do tebe slabost ale chtěná slabost!
Je to moc pěkný jako když si u vás "normálních lidí" koupíte něco co vám udělá radost!
Ale to ty a ostatní "normální lidi" nechápete..a realita?
Proč nám teda vy "skvělí, milující, chytrý, normální, soucitný" lidi nepomůžete?
Proč? proč nám nepodáte pomocnou ruku?
Proč nás odsuzujete??"
To všechno navozuje otázku, kde je její rodina, co jí měla ukazovat krásu a lásku světa?
Takové malé kuřátko prožívá věci, které neprožije většina lidí za celý život.
Anebo je to opravdu rozmazlený parchant, který neví, co by roupama??
Přesto všechno z toho slyším volání našich dětí, abychom si jich více všímali,
abychom jim naslouchali a dávali jim své srdce.
Je to naše zrcadlo.
Milá Wahl,
chtěla jsem Tě poprosit o pomoc, co dělat, aby takovéto blogy ani webové stránky vůbec nevznikaly.
Jak jim vysvětlit, že jdou špatnou cestou?
Proč vznikají společenství typu EMO, které jako jednu ze zásad mají pokusit se aspoň jednou v životě o sebevraždu?
Ale jako bych už slyšela Tvoji odpověď, nemůžeme nikomu otvírat oči násilím.
Můžeme pouze s lásku objímat jejich bolavé srdce.
Pokud budeš mít chuť říct pár slov na tohle téma budu ráda.
Pokud ne, chápu.
Přeju krásný den a posílám úsměv do srdíčka.
Rudbekie 24.07.2008
Milá Rudbekie,
tyhle děti - a nemyslím jen naše malé "kuřátko" - jsou hrozně nešťastné.
Není před nimi nic pozitivního, co by na ně čekalo, nic, co otevírá náruč.
Svět kolem nás je příliš zlý, agresilný, nekoncepční, dějí se podivné věci, kterým nerozumí.
Proto utíkají do svých světů, do svých rozměrů, do svého oblečení, do svých účesů.
Jen tam se cítí chvilku správně.
Ovšem stejně časem dojde ko konfrontaci - na škole, v práci, v obchodech...
Všude tam vidí, jak je současná doba pro ně nepřijatelná.
Jak se narodily, ale jakoby tady pro ně nebylo místo.
Těžko nacházejí pracovní uplatnění, těžko se osamostatňují, když byty jsou nedostupné.
Rodiče před nimi často zavírají dveře, když nadělají dluhy a rodině hrozí exekuce.
Pak končí na ulicích, pod mosty, v kanálech...
Tohle je mládež dneška.
Co mohou čekat?
Kdo je pohladí?
Kdo je pochválí?
Dostali jsme se příliš daleko.
Napravovat tyhle chyby bude složitější, než si dokážeme představit.
Tihle mladí by také jednou měli být rodiči a zkusme se zeptat, jaké budou jejich děti...
Do toho se samozřejmě ještě vpletou drogy, násilná trestná činnost, všechno je všech a nikoho nic.
Přestože to zatím vypadá tak, že nás se tohle netýká, je to velký celospolečenský problém.
Tito lidé sice čekají na pomocnou ruku, ale současně se jí trochu bojí.
Svět dospělých je už mockrát zklamal.
Tak proč by měli důvěřovat?
Tento rok je v mnohém zlomový.
Osmička v letopočtu představuje posun jinam, posun výš.
V lidech to už začíná vřít.
Už se o tom dokonce mluví...
Mnoho lidí už pochopilo, že dál se musí jít jinudy.
Je třeba dát našim krokům jiný směr, tohle, kudy jdeme, vypadá jako procházka na kraj propasti.
A dál je už jenom hluboká díra...
Člověk by se neměl bát ve vlastní zemi,
člověk by měl věřit slovům, která slyší,
člověk by měl aspoň trochu chápat logiku vývoje,
člověk by se neměl pozastavovat nad titulky v denním tisku.
Před pár lety se cinkalo na náměstích klíči, teď se bude situace opakovat, ale způsoby budou jiné.
Děti nám opravdu v mnoha věcech otevírají oči.
Násilí, které s námi tady žije, má příliš velký prostor.
Děti se stávají hybnou silou této doby, narodily se, aby nám, dospělým ukázali, co děláme špatně.
Měly bychom je více poslouchat, pochopit jejich rozzářené oči ve chvíli, kdy ještě září.
Pak je v nich totiž pouze nenávist, zlo, hrozba a násilí.
Děti musíme zase dostat k sobě, vrátit je k nám, aby nebyly samy, aby se nebály v tomto světě.
To je ale úkol zatím hodně těžký...
Uvidíme.
W. 26.07.2008
Wahlgrenis,
nemohu jinak, nadzvedl mě článek/téma "Znásilněná životem!"
Přiznávám, že nemám absolutně žádné pochopení pro tyhle "ubohé hledající se děti", které se řežou, neboť "nemají dostatek lásky" atd.
To, co předvádějí, je pouze móda a póza, nic víc.
Ono je to tak úžasně dojemné, in a arogantní, zvláště přitažlivé ve věku, kdy člověk hledá sám sebe, svou identitu atd.
"Temné období" si aspoň náznakem či v myšlence (někomu to trvalo pár let) prošli, pokud vím, všichni.
Tyhle "děti", a já mám chuť napsat "rozmazlení spratci", ví sakra dobře, které oblečení musí jako "Emo kids" nosit a pohybují se dobře na internetu, jejich rodiče je nebijí, nemučí, jsou dobře zabezpečeny materiálně.
Žijí v civilizované západním světě - světě mnoha dostupných možností.
A říkám jedno: čím delší je trať, tím MÉNĚ JE DŮLEŽITÝ START.
Doporučuji, pro objektivitu tohoto tématu, pročíst si aktuální článek na REFLEXU včetně DISKUSE k němu.
Nikdy bych to neformulovala tak, že tyhle "děti" "Svět dospělých je už mockrát zklamal" - žiji ve světě, do kterého se buď zařadí, nebo ne.
Tímhle si musí projít každý.
CITUJI Z PŘÍSPĚVKU WAHL:
"Utíkají do svých světů, do svých rozměrů, do svého oblečení, do svých účesů."
Tohle je normální a zákonité, projde si tím každý.
Ta slabošská póza s černými kruhy, bledým makeupem, upířími hadry, naivními telecími názory a veškerou tou sladkobolnou tragikou ááách já... prostě jen taková výraznější forma - ale je to jen forma.
Kde je nějaký obsah?
Póza není obsah - je jednak dokonale k ničemu, nic neřeší, a hlavně si žádný soucit nezaslouží.
Leda pár výchovných lekcí, o čem život je.
AŽ SE POSTAVÍ NA VLASTNÍ NOHY, ONO JE TO PŘEJDE.
Nebojte.
Tohle NENÍ nemoc a není to ani DŮLEŽITÉ TÉMA.
Hoplea 28.07.2008
Milá Wahl,
děkuji za odpověď,
opravdu si cením toho, že jsi našla místo a čas, pro můj mejlík.
Myslím, že přesně vystihuje moje myšlenky.
I osmička v roku mi dává docela zabrat, téměř všechny moje vztahy jsou jiné,
objevují se moji známí, které jsem léta neviděla a naopak moji někteří nejbližší se vzdalují.
Snad jen děti mi zůstávají a jako by se ke mě přimkly ještě víc, asi nikdy jsem tak intenzvině necítila jejich potřebu lásky.
Možná je to psáno nadneseně, ale já to tak nějak vnímám.
Že se ke mě tulí sedmileté holky, je asi normální, patří to k věku, ale že si dojde pro pusu na dobrou noc i moje nejstarší dcera, která bude letos v září plnoletá, je pro mě spíš pocta.
Vážím si toho.
Proto je mi fakt líto těch "rozmazlených spratků" (jak píše Hoplea, kterou tímto zdravím a moc děkuju za její názor i za odkazy, které jsem pročetla), protože snad nepoznali obyčejnou lásku v životě.
Je mi naprosto jasné a klidně dám ruku do ohně, že slečna z blogu, která ukradla věšteckou mapu, má luxusně zařízený pokojíček, internet zná jako svoje boty, chodí oblíkaná ve stylu Emo kids, dokonce i ve škole může mít slušný prospěch a má oba rodiče, kteří ji milují.
Milují - určitě by to řekli a věří tomu, ožná dokonce, kdybych je znala a ukázala jim co za blog vede jejich dcera na netu, byli by zděšení a rozhodně by odmítali věřit, že tohle píše jejich zlatíčko.
Ke všemu tomu luxusu a přepychu a žádným povinnostem naší slečny totiž na druhou stranu patří i noci trávené o samotě, (v šestnácti je určitě přivítáme, ale v osmi je nám prostě smutno) "malicherné problémy", že se nám něco ve škole nepovedlo,
že něčemu nerozumíme, někdo se nám posmívá, že není komu ukázat náš úspěch, kluka co se nám líbí....a není se komu svěřit, ke komu přitulit.
Protože rodiče prostě nemají čas.
Kariéra je přednější než pochvala za první namalovaný obrázek vlastním dítětem.
Nutnost mít všechno bez chyby materiálně zajištěné...
Jinak by přece dceruška trpěla posměchem ostatních.
A rodičům vůbec nedochází, že za všechny ty super šminky by možná dcera chtěla prostě jen tak trávit večer u "člověče nezlob se".
Pokud se jí nedostane obyčejné lásky a naslouchání, přestane ji po čas vyžadovat a začne hledat náhradu něčeho, co vlastně samo ani nezná a neví...
Stačí, aby v tomto stádiu potkala někoho, kdo jí bude naslouchat a bude podávat pomocnou ruku.
Většinou to bývají pochybné partičky, alkohol, drogy....
Ona zatím takhle blbne na blogu.
"Nevděčný parchantík", který neví coby roupama.
Ale ona opravdu neví..
Nebylo nikoho, kdo by jí to ukázal.
Vždy se nám dospívá líp, když máme oporu v někom, v něčem...
Pokud nás doprovází někdo se srdcem plným lásky je to snadnější.
Pokud bude hledat sama, nebude vědět, co vlastně hledá.
Souhlasím s tím, co říká Hoplea, život je naučí, vyrostou z toho.
Určitě je naučí a určitě vyrostou.
Ale to, že ne všichni pochopí, o čem život je, svědčí neustále plné baby boxy, dětské domovy, bezdomovci na ulicích......
Děti těch, kteří vyrostli a dospěli i přes nezájem okolí a snažili se...
Založili rodinu, ale nevěděli, co sami ze sebou, natož co s partnerem a co s dítětem... rozvést se, děti odložit..... nikdo je neučil nic řešit..... začarovaný kruh.
Milovat někoho, v tomhle případě myslím děti, neznamená milovat je tím, že jim odstraním z cesty každou překážku a koupím, na co ukážou.
Překážky musí odstraňovat samy a musí padat na zadek i na pusu, ale povinností rodiče je stát vedle s pomocnou rukou.
Naučit rozlišovat mezi tím, chtěl bych - potřebuju - obejdu se bez toho.
Je toho hodně.
Je to těžké.
Ale jde to zvládnout.
Věřím.
/řeju vám všem úsměv na srdíčku.
Rudbekie 28.07.2008
Zdravím Tě, Wahlgrenis,
ještě posílám pozdrav pro Rudbekie k článku "Znásilněná životem!.."
Souhlasím a moc děkuji za to, jak to napsala, hlavně ty závěrečné řádky -
"Překážky musí odstraňovat samy a musí padat na zadek i na pusu, ale povinností rodiče je stát vedle s pomocnou rukou."
Dodávám, že někdy stačí, jen aby tam stáli a dívali se, ani tu pomocnou ruku většinou dávat nemusí.
Někteří z nás to museli zvládnout dokonce bez obojího, ale taky to zvládli..
Ne každý.
Pak už záleží na mnoha dalších okolnostech, nejsem psycholog, a právě ti by mohli vyprávět....
Děti jsou *sice mladí, ale taky lidi*.
Nejsou to panenky, abychom je měli k obrazu svému jen na hraní, a nejsou to zvířátka, kterým stačí dát nažrat.
Nejsou to ani partneři, protože na nás testují své možnosti, limity a chyby.
A hlavně - jak jednou řekl Goethe, že *poučení je sice důležité, ale povzbuzení je to hlavní* - stačí *málo*, ale musí *to* být na správném místě, přijít ve správnou chvíli.
Hlavně tam vůbec musí být.
Mně samotné chybělo tohle *Ano, dokážeš to*, a navíc mi všichni mí "rodiče" jen házeli klacky pod nohy (matka se mě pokoušela zabít, ostatní jen dělali běžné chyby, dnes už to můžu říct naplno).
Boží mlýny ale melou a pro mě tu vždy byla ochrana - někde výš.
Proto ještě jednou děkuji Rudbekii, zdravím ji a všechny ostatní taky:o)
Hoplea 29.07.2008
© Wahlgrenis
22.07.2008
