Jak jsem byla v Jindřišské věži na premiéře... aneb Nežárli!
Když jsem se před pár lety dozvěděla, že se v
Jindřišské věži hraje divadlo, nebrala jsem to příliš vážně.
Spíš mi připadalo absurdní, že někdo může provozovat umění na tak malém prostoru...
Nedokázala jsem si představit scénu, hlediště s diváky, musela bych hodně zaměstnat fantazii...
Prostě jsem rozumovou cestou tento projekt zavrhla.
Teď už je všechno jinak, už vím.
... Věděla jsem toho vlastně obecně moc málo...
Občas jsem - to bylo ještě v dobách, kdy jsem jezdila metrem - jela s Michalem Hruškou.
Povídali jsme si spolu.
Tehdy dávno chodil ještě na devítiletku a plánoval snad konzervatoř.
Normálka...
Bylo mu to jasné, oba jeho rodiče se věnovali herectví...
Tak ani já jsem se nedivila.
Od té doby si už zahrál v nejednom filmu, stal se hvězdou reklamy na Kofolu,
konzervatoř nedávno zdárně dokončil a mezitím i stihl cosi režírovat.
Bylo toho docela dost, nestíhala jsem všechno registrovat.
S jeho maminkou jsem se občas pozdravila, ale nikdy jsem ji "naživo" neviděla.
Až teď.
Jejich malá Barunka mě pozvala a já tedy šla na premiéru.
"Nežárli" - bláznivá komedie ze sicilského Palerma.
Můj čas je přesně rozkrájen na malé dílky, dobíhala jsem na poslední chvíli.
Ale na žluté růže v celofánu, které patří k premiéře, jsem nezapomněla.
U vstupu jsem měla připravenou čestnou vstupenku, jak to na premiérách chodí.
Vyjela jsem poprvé do 9. patra Jindřišské věže.
Prostor tam byl docela malý a docela zaplněný.
Překvapilo mě to.
V hledišti, které zaplňovalo necelou polovinu protoru věže, bylo už dost lidí.
Jak jsem pochopila časem, skoro všichni byli z jedné rodiny.
Bratranci, sestřenice, tety, strýcové, babičky, prababičky...
No bylo jich dost.
Skoro všichni už měli nějaké zážitky ze generálky, ze zkoušek nebo z minulých představení.
Já ne.
Příběh je úžasný, odpočinkový.
A hlavně původní.
Neopisuje se pořád dokola klasický autor, který je jistotou diváckého úspěchu.
Tohle umí každý.
Autorkami jsou Zuzana Kožinová a Radka Stupková a je to jejich debut.
Děje se za onoho času..., ne, děje se v Palermu v 70. letech minulého století.
Scéna je výborná, zahrada nebo dvorek, na který ústí dveře čtyř bytů.
V nich žijí hrdinové příběhu, který se různě zaplétá a pak zase rozplétá.
Dřevěné trámy věže hrají také, když je mezi nimi natažena prádelní šňůra.
Všechno ostatní by rušilo...
Nemá smysl popisovat, o co jde, protože to by hra ztratila pointu.
Tady jsem poprvé viděla Kateřinu Seidlovou, tedy maminku Michala Hrušky.
Taneční kreace umírající labutě, za které by se nemuselo stydět ani Národní divadlo, to byl jen zlomek z jejího umění.
Byla jsem fascinována.
Navíc svou roli měly i barevné efekty, světlo a stín.
Nic nebylo zbytečné.
Kdybych to měla shrnout - byl to neskutečný herecký koncert.
I Michala jsem si užila, hraje skoro sám sebe.
O přestávce se většina diváků odebrala ven, asi kouřit, nevím.
V tuhle chvíli jsem se podívala z věže ven a zalitovala jsem, že nemám s sebou fotoaparát.
Normálně ho do divadla nenosím.
Ale už jsem věděla, že se sem budu muset vrátit a ty obrázky Vám nafotit.
Proto jsem se také vydala dolů, abych si tento plán probrala s nejkompetentnější osobou, paní pokladní.
Souhlasila s mým plánem docela hned, čekala jsem potíže.
Mohla jsem druhý den přijít a fotit...
Když jsem chtěla zase odjet nahoru, to byla přesně doba, kdy museli jet všichni.
Bylo by to na dlouho.
Tak jsem se vydala pěšky, po schodech.
Tam jsem se potkala s nějakými dětmi - tedy ne nějakými - to byl Zdeněk a Ondra.
Ondra je bratr Barunky a Michala, Zdeněk je jeho bratranec.
Zdenkovi se rozsypaly lentilky, tak jsem mu jednu vzala.
Ale dovolila jsem si předtím.
Byly velké - já měla oranžovou.
I druhá polovina byla skvělá...
A to jsem ještě nezmínila hudební stránku.
Ta samozřejmě ladila s italským prostředím, ale navíc tady živě hrály housle a klavír
- tedy spíše klávesy, klavír by se sem skutečně dopravoval hodně obtížně - ale Terezka Kocinová hrála úžasně.
Na housle hrála její maminka Zuzana Kožinová.
Housle jsou totiž její celoživotní zálibou, to jsem se ale dozvěděla později.
Když tzv. spadla opona, herci převzali květinové dary a diváci se začali zvedat,
pozval Libor Hruška přítomné na raut do nedaleké restaurace.
Mohlo se tam odejít, ale omlouval, že herci dorazí později, až to tady uklidí.
Tohle jsem si nemohla nechat ujít.
Uklízejí se nejen skládací židle, aby byl prostor zcela volný, ale i veškeré herecké rekvizity a kulisy.
Zatímco tady probíhal takový jakoby mravenčí cvrkot, každý něco někam přemisťoval,
všechno to pozorovala starší paní v růžové halence.
Taková matka kmene...
Byla to paní Svatava KOžinová - vlastně už prababička, která je opravdu ten nejstarší článek této společnosti.
POchází z Přerova, vyrůstala v ochotnické rodině.
Už jako malá znala divadlo ze všech jeho stran.
Její muž Zdeněk Kožina byl pianista a za nim šla do Prahy.
Měla se svým mužem, po kterém se jmenuje ten malý chlapec s lentilkami, dvě dcery.
Zuzanu Kožinovou a Lucii Žďánskou.
Už jsem zmínila, že dcera Zuzany Kožinové je Tereza Kocinová.
Ta hrála na to piano.
Když jsem se jí ptala, jestli studuje konzervatoř, když tak pěkně hraje, řekla mi, že ne, že je na gymnáziu.
A když jsem po ní chtěla, jak může s gymnáziem hrát divadlo, usadila mě: tohle je divadlo našich.
Ha!
Rodinné divadlo.
To se totiž už dneska nevidí...
Ale jdeme dál.
Lucie Žďánská má kromě malého Zdeňka ještě Nikolu.
Sestra prababičky Svatavy se jmenuje Miluše Dreiseitlová, vzala si pana Hrušku.
Tady už začínám chápat...
Měla dva syny - Libora a Zdeňka.
Ten Libor si vzal Kateřinu, to je ta, co se s ní zdravím.
Mají spolu Michala, Ondru a Barunku.
Jediná mimo tento rodinný klan je Radka Stupková.
V programu se dočtem, že divadlení společnost "Divadlo ve věži" je seskupení profesionálních herců a muzikantů.
Zajímavostí souboru je skutečnost, že členové tvoří rodinné divadlo.
Po uvedení dvou inscenací s "vážnou tématikou" - Jedna a jedna jsou tři a Až uslyšíš moře -
chtěli repertoár trochu ulehčit.
Zaměžili se na téma lásky a žárlivosti.
Nesnaží se o dílo nedozírných uměleckých hodnot, ale spíš o to, aby se všichni dobře pobavili.
Tak to opravdu vyšlo!
Děkuju.
Gieseppe Montini - Libor Hruška
Angela Montini - Kateřina Seidlová
Maria Montini - Tereza Kocinová
Vincenzo Bullici - Zdeněk Hruška
Ornela Bullici - Lucie Kožinová
Sophie Camileto - Zuzana Kožinová
Minika ultrasto - Radka Stupková
Giacomo Ultrasto - Michal Hruška
Tečku za tímto úžasným zážitkem ale udělal až další den, kdy jsem byla fotit z Jindřišské věže výhled na Prahu.
Ty pohledy jsou fascinující...
Ale pořád ještě to nebylo ono.
Seděl tam totiž člověk, co dohlíží, asi aby nikdo neskákal z okna a tak.
Pan Vilím Soukup.
Od něho jsem se dozvěděla celou historii Jindřišské věže, jak to bylo se zvony,
že ve věži je jediná unikátní interiérová zvonkohra, která umí 1152 skladeb.
Jak to bylo s rekonstrukcí věže, kde je původní zvon atd.
Vyprávěl mi také, jaký zvláštní výhled je z Tančícího domu, který končí na úrovni domů, takže vidíte spíš jen hradbu hromosvodů...
Tam jsem nebyla.
Ale vyprávěl mi také, co zažil na ochozu Mostecké věže.
Je tam úzký prostor, takže člověk se nevyhne fyzickému kontaktu, když se chce s někým vystřídat na místě.
Zažil dvě turistky z Ameriky, jak stály a dívaly se na malostranské střechy, směrem na Pražský hrad, nehnuly se.
Stály tam dlouho, dlouho, dlouho.
Tak se po nějaké chvíli odvážil přiblížit se k nim a požádat je, aby mohl projít.
V tu chvíli viděl, že oběma tečou po tvářích slzy dojetí. Úžasné...
Děkuju tedy i panu Vilímovi za tohle povídání.
Byla to taková krásná tečka...
Byl pátek 20. června a já věděla, že Praha mě ještě nějakou dobu nepustí.
© Wahlgrenis
20.06.2008
