Nakoukněte, kam se normálně nepodíváte...
Moje milí,
je to všechno moc těžké, ale musím to zvládnout.
Zase bude dobře.
První včerejší návštěva za Romanem byla nás dvou - já s Marií.
Den před tím jsem mu volala, že přijedeme, ale jako pokaždé, když je v léčebně, je arogantní, sprostý a nechce se mnou moc mluvit, pokud ho prý okamžitě neodvezu domů.
Tento stav je pokaždé stejný.
Měl strašně velké rohovky , asi z injekcí, které do něho napíchali.
První dojem byl hrozný.
Vůbec nám nechtěl podat ruku, nemluvil.
Chtěl, abych sehnala papír a tužku.
Pak nám napsal:
"Prostě když nic neřeknu, nebudou tady mít koho dát, máš jen dvě možnosti- vem mě domů, nebo mě zabij! Vyber si sama.
Nemám nic, všechno mi ukradli, i hlas."
Nakonec se rozmluvil.
Byl to rozhovor zmatený...
Neodporovala jsem mu.
Vzala jsem mu jeho mobil a měl dva hovory - svého kamaráda Petra, se kterým mluvil úplně normálně a otce.
S ním také zcela normálně mluvil.
Byl rád, že tam má Marii, stále jí plakal na rameno a prosil, aby jeli domů a mohl být s ní.
Byl v pyžamu, neměl na sobě věci, které jsem mu dala.
V šatně měl všechno rozházené, cigarety, které jsem mu nakoupila, mu někdo ukradl.
Neměl zhola nic.
Minerálku mu prý nechtějí dát, že má prý vodu a čaj.
Cukroví mu pobrali.
Ručník nepoužitý, toaletní potřeby nemá, někdo mu je ukradl.
Když jsem se ptala bachaře, jak je to možné, tak jen krčil rameny a říkal, že není možné uhlídat 41 pacientů v jedné místnosti, kde polehávají na zemi, klimbají u stolu, protože oddělení je pouze pro 40 pacientů a né všichni mají židli.
Skříňky mají prakticky otevřené, aby se neporanili klíči od zámků.
Pokud sám není schopen požádat o něco bachaře, což vím, že Roman není, myslí si svoje, tak se ho nikdo nezeptá, zda něco nepotřebuje.
Hrozně nedůstojné podmínky pro člověka, což nejen ve mně vyvolává hnus, jak zacházejí s takovými pacienty, ale hlavně si dokážu představit co to v Romanovi vyvolává, takové jednání.
Nikdo si nikoho během dne nevšimne.
Jsou všude kamerování i na WC a sociálních zařízeních.
Denně jim probírají oblečení, zvláště po návštěvách, aby náhodou neměli nějaký ostrý předmět v kapsách a přitom se jim všechno ztrácí.
S tím jsem již smířená...
Opravdu nedůstojné podmínky.
Takto je pozorují celé dny, občas si je vezme na pohovor doktor.
Ovšem dokud se nezklidní léky, tak se s nimi nikdo nepáře.
Na tomto uzavřeném pavilonu, kde se všechno zamyká - i záchod, jsou mimo jiné i sebevrazi, vrazi, drogově závislí, psychopati, deprese, maniaci, schizofrenici a všechny možné poruchy.
Po nějakém čase - asi za měsíc - se posílají na terapie nebo na otevřený pavilon.
Vycházky žádné.
Vžijte se na chvíli do mé situace, co to se mnou dělalo.
Kdybych byla doma a dokázala tuhle nemoc ukočírovat, nikdy bych ho tam nepustila.
Jinde ve světě mají zcela jiný přístup k schizofrenikům, pacientů na jednoho doktora mají podstatně méně a oni s nimi hovoří a rozebírají tyto situace.
Samozřejmě, že se všechno naznačuje a pomáhají pochopit tyto stavy a né, že u nás tyto pacienty smetou do jednoho pytle.
Možná to tak zpočátku musí být, když jim mozek pracuje na maximum, nevím.
Asi než se trochu znormalizují.
Takže zatím jen tolik.
Děkuji Vám za to, že se mohu podělit o realitu a že mně v těchto chvílích dodáváte tak ohromnou sílu, abych to všechno zvládla.
Ze srdce Vám za všechno děkuji a držte mi pěstičky, aby to pokud možno co nejdříve bylo zase takové, jak Romana dobře známe.
Ahojky a s láskou
Eva 17.03.2008
Milá Evo,
je to hrozné, co musíš prožívat.
Do tohoto světa se nedostane každý, nepochopí, co je za těmi zavřenými dveřmi.
Bohužel se nejedná o scénu z horroru, není to fikce.
Jsme ve 21. století, v civilizované zemi uprostřed Evropy, v České republice.
Nebo se nám to všechno jenom zdá???
Wahlgrenis 17.3.2008
Milá Wahlgrenis
nezlob se, že zase píši, když toho máš nad hlavu, jen jsem chtěla dodat k příspěvku "Nakoukněte, kam se normálně nedostanete".
Moje maminka trpí schizofrenií již 23 let...
První záchvaty, a potom brzký transport do vzdálené pochmurné léčebny byl, když mi bylo 15 let.
Byla jsem od 1 roku jen sama s maminkou a prarodiči...
Ve věku, kdy dcera nejvíce potřebuje mámu, jsem s maminčinými starými, nemocnými rodiči několikrát týdně jezdila kilometry vlakem za mamkou.
To, co popisuje v příspěvku paní Eva, se stalo světem mé mamince a zároveň i naším.
Je to ale jen část toho, co maminka líčí, dnes už v jakž takž ustáleném zdravotním stavu.
Tu trýznivou duševní bolest, o mnoho horší, než tělesná, lidé upoutaní k posteli,
ten pocit bezmoci, když byla upoutaná, elektrické šoky do mozku jejím přítelkyním
a následné stavy po nich, strach před pacientkami na pokoji, schopnými ve spánku cokoliv provést, nezájem nebo zloba doktorů...
Je toho tolik, co by tito lidé , mnohdy zavření nadosmrti v těchto léčebnách mohli vyprávět...
Ale kdo je bude poslouchat?
Jsou to přeci jen "blázni".
Hezké jaro Tobě a všem.
Konchedras 18.03.2008
Milá Wahl,
tímto článkem jsi otevřela dveře v mém srdci, které jsem již nikdy otvírat nechtěla, ale asi by to nebylo správné.
Nechodit tam, kde se děje něco špatně, jen proto, že mě se to netýká.
Že mě se to UŽ netýká.
Stejně jako Eva i Konchedras jsem jednu dobu velmi často navštěvovala svoje dva nejbližší v tomto ústavu.
Měla jsem přístup na oddělení a párkrát jsem s nimi i seděla v ohražené zahradě, kam pacienti chodili "na procházku".
Seděla jsem mezi nima, mezi houfem těch takzvaných bláznů a bylo mi jasné, že jsou nemocní.
Šíleným smutkem a nepochopením.
Měli hrozně velkou potřebu lásky.
Potřebu, aby je někdo bral normálně a normálně s nima jednal.
Myslím tím, vzhledem k jejich duševnímu stavu.
Aby byly jejich občasné tzv. normální okamžiky, vyzdvihovány nad těmi, kdy se prostě normálně chovat nedovedli.
Aby někdo dokázal kvalitně vysvětlit jeho nejbližším, co se to vlastně s něma děje.
Aby měli možnost cítit se jako lidé.
Nemám žádné lékařské vzdělání, nejsem tu od toho, abych soudila naše lékařství.
Je mi jasné, že počet lékařů a sester na jednoho pacienta zdaleka nestačí.
Vím, že daleko líp se léčí zlomená noha, která je vidět, dá se na ni šáhnout, dát do sádry ... a ona sroste.
Ale tady se prostě dějí věci špatně.
Dát do sádry dušičku není možné.
Školy na léčení duší u nás nejsou.
Umíme léčit jen to, co umíme změřit, zvážit...
Pohled na tyhle místa, do těchto ústavů asi nejvíc ukazuje, že civilizace se ubírá tak trochu někam jinam, než opravdu potřebujem...
Tihle lidé pro společnost nejsou potřební, nepracují, jen berou...
zdravotní ošetření, léky, prostor, proto je necháme v nedůstojných prostorech, tak dlouho, než se dokáží zařadit do nějaké škatulky... když to nedokáží,budou tam stále.
Mnohdy mají vězňové, zlodějíčkové a násilníci větší luxus ve svých celách, než tihle pacienti.
Asi by měl každý mít možnost podívat se do těchto míst a věřím, že by mnoho lidí, zásadně přehodnotilo svůj dosavadní život.
Vím, že pobyt v této léčebně nikomu z mých blízkých nepomohl, ani jeden tu už není.
Přála bych všem nemocným a jejich rodinám, aby se konečně blýskalo na lepší časy.
Posílám všem úsměv do srdíčka.
Rudbekie 18.03.2008
Milá Wahlgrenis,
Jen málo.
Konečně jsme ho dostali poprvé ven na vycházku.
Vyjeli jsme si do pole, roztáhli deku a udělali jsme si tam tříhodinový piknik.
Bylo bezvadně, měl šílenou radost a říkal, že to je pro něj největší relax za poslední měsíc.
Připadal si jako z jiného světa.
Konečně vyjít ven, volně do přírody z těch uzavřených místností, kde se jen dívá skrz zamřížovaná okna.
Vychutnával si to plnými doušky, společně s přítelkyní a já viděla, jak je šťastný.
Ještě pár týdnů...
Příští týden ho dostaneme na víkend domů.
V pátek pro něho pojedeme a v neděli do 17 hod. musí být zpět.
Je to proto, že mu po neděli změní léky, s kterými už potom bude doma a ty se musí sledovat nejméně 3 týdny, jak budou zabírat a s nimi bude odjíždět.
Ale to už zvládneme.
Víkendy už bude s námi doma.
Říkal, že měl spoustu času vše v klidu zpracovat.
Muselo to přijít.
Byla to ohromná síla informací, které se nahromadily.
Nahromadila se v něm také zlá energie, která se z něj musela bezpodmíněčně ven.
Lidé ho v poslední době příliš vysávali a nyní se k němu pomalu vrací čistá energie.
Moc Tě pozdravuje.
Má Ti toho tolik říct, ale až bude doma.
Ta fotografie je docela zajímavá, jako by nás sledovalo na pikniku oko. :-)
Za všechny Tobě pohlazení a vzpomínku.
Konečně i do mě přichází nová síla.
Pa Eva 16.04.2008
Eva 17.03.2008
© Wahlgrenis
17.03.2008
