Pomoc, umírají moje stromy, můj park!
Milá Wahli,
dnes je mi hodně smutno.
Zážitek z dnešního rána mě přiměl napsat tento malý příběh.
Jako vzpomínku a zároveň jako zdvižený prst.
Hodně lidí u Vás na stránkách určitě pochopí...
Nechci nikoho soudit...
Ale vím, že hodně lidí u nás to cítí stejně jako já.
A cítíme se bezbranní.
U nás ve městě u důležité dopravní komunikace, mezi hromadou betonu je malý parčík.
Zbytek původního porostu lokality našeho sídliště.
Mírně zkultivovaný.
Rostou zde malé borovice, zlatý déšť a jeden velký křivý topol.
Je starý, zkroucený a škaredý.
Ale bojuje.
Každé jaro nasadí třepetavé světlezelené lístky
a mává jimi na okolojedoucí auta, na lidi kupící se na tramvajové zastávce.
Nikdo si jej moc nevšímá.
Jen sem tam někdo.
Parčík si žije vlastním životem, občas zde přespí nějaký bezdomovec, běhají tu psi.
(Chudáci už se nemají ani kde vyvenčit, na tom našem betonovém sídlišti...)
Minulý rok se sídlištěm přehnal šepot, že parčík bude vykácen a vyroste zde supermarket.
NUTNĚ ho v tomto přeplněném, betonovém ghettu potřebujeme.
Do betonu zase beton, ne?
Že tu má vyrůst plechová bouda?
Nevěřila jsem... k čemu???
A jak vlastně???
Je to nelogické, zhorší to i tak příšernou dopravu, dostupnost, to nepůjde, ne, ne, ne.
Tohle přece nikdo nedovolí.
I ti politici s umělými úsměvy na billboardech slibují, že už zde nepřibude ani cihla.
Koncem roku sýčci přidali na intenzitě.
Huuu huuu a supermarket BUDE.
A BUDE!!!
A BASTA!
Přece ho VŠICHNI potřebujete!!!!
Ano, zase vyhrál plný měšec, vhodně zapomenutý před vhodnými dveřmi.
Rychle rychle, než si to někdo rozmyslí...
Dnes ráno se okolo parčíku objevil vysoký železný plot.
Nevím, kudy budu jezdit domů...
Nemůžu se dívat na to, jak budou plundrované "moje" stromy.
Říkám si... mělas něco udělat... mělas něco udělat!
... ale co????
Co... jak..????
Nevím.
Přemýšlím, jak to zastavit.
Tento parčík už nezachráním...
Ale jsou jiné, další...
Nemůže to přece jít do nekonečna, nemůžeme jen přihlížet.
Za pár měsíců věčně hladoví křečci za mřížemi svých nákupních košíků budou křižovat mezi regály a paletami se zbožím,
které už lidem nestojí ani za to, aby byly hezky uloženo v regálech...
na co, křečci jsou spokojeni...
Je to LEVNÉ!
Budou se srocovat na příliš malém parkovišti, budou nadávat a křičet, že není možné přejít přes cestu,
že autobusy jsou plné, že auta bourají jedno do druhého, stojí v dlouhých nekonečných řadách.
Že se tu nedá dýchat...
Ráno i večer se budeme ze zastávky dívat na tento vzteklý rej...
Už žádné lístečky, žádný zlatý déšť...
Odpadkové koše, letáky rozfoukané kolem dokola...
Proč se vztekám?
Supermarket se přece zavázal zeleň nahradit...
Vždyť oni jsou všichni strašně moc hodní a chtějí pomáhat.
Tak proč mi tu něco nehraje???
Blanka 11.03.2008
Milá Wahlgrenis,
dnes jsem četla na Tvých stránkách příspěvek Blanky.
Je mi z něho smutno a myslím, že tento pocit zažívá každý z nás.
Někdo intenzivněji, někdo méně,
ale vesměs tyto procesy lidé berou jako nutnost, se kterou nemohou nic dělat.
Možná by měli vyvinout na příslušných úřadech nějakou aktivitu
směřující k záchraně už jen několika málo zelených míst, která tu ještě zůstala
a která ze svého okolí dobrovolně vytlačujeme ve prospěch svého pohodlí a nahradíme ji betonem.
Ani na něm nemusí stát supermarket, nevyžaduje totiž na rozdíl od parčíků a zelených plácků žádnou údržbu.
Ta stojí peníze.
Proč plýtvat penězi v oblastech, která nikomu nepřinášejí finační užitek?
Schopnost u práce nejen myslet, ale hlavně cítit, byrokracie a finanční zisky, které má společnost postavené na piedestalu -
to všechno jsme si nechali přerůst přes hlavu a nejsme ochotni či schopni na tom nic měnit.
I u nás se staví jako o závod,
z kdysi přijatelného sídliště je cítit stísněnost a tvrdost prostoru.
Je přecpáno novými domy a byty k prasknutí.
Škoda, že nejde nafouknout...
Ještěže každé ráno vychází Slunce, aby si člověk mohl uvědomit, že je součástí přírody,
protože jinak to lze poznat jen velmi těžko.
Stejně jako Blanka si nevím rady, jak pomoci.
Snažím se denně posílat Matce Zemi lásku, ale stále mám pocit, že je to málo.
Jana 11.3.2008
© Wahlgrenis
11.03.2008
