O co tady vlastně jde?
Dnes jsem si uvědomila, že vlastně život nemá smysl takový, jaký je.
Vždyť o co tu jde, hnát se neustále za neuchopitelným.
Vždyť si vemte, celý život střádat korunky ke korunce, aby si pak člověk na stará kolena mohl dopřát alespoň trochu štěstí.
Proč neustále máme dodržovat nějaké termíny či nařízení napsaná na papíře, dělej tohle a tohle, ale běda jestli uděláš něco špatně, to je pak oheň na střeše..
Upřímně řečeno s nástupem do zaměstnání ztrácím veškerý smysl života.
Možná to vidím až příliš černě, ale opravdu to tak cítím.
Vždyť to přece není správný směr..
Už nevím co dál a připadá mi, že ani nemám tu sílu něco měnit.
Promiň Wal, že tě tím zatěžuji.
Dříve jsem se snažila ptát lidí, jak to je a co bude atd. nikdo mi nedokázal odpovědět, mamina mi vždycky říkala, že jsem jen lenoch a že se mi nechce nic dělat, na druhou stranu proč mám dělat to co cítím, že není správné?
Mám pocit, že sem nepatřím.
Jahred 17.08.2006
Milá Jahred,
asi nebudu jediná, kdo na tvou otázku odpoví.
Nejlíp to asi zformuluje Wahl, ale přesto se k tomu pokusím něco napsat.
Jde o to, že určitá část společnosti se rozhodla vytvořil umělý svět, ve kterém přestávají platit boží zákony.
Je nastolen, na první pohled, zcela nelogický řád.
On ale logiku má, jenže logiku těch, kteří chtějí ovládnout náš svět a k tomu potřebují lidi, kteří samostatně neuvažují, stávají se závislí na hodnotách, které jim někdo podsunul a v podstatě z nás vytvořili své otroky.
Člověk, který chce být svobodný a žít tak, je nebezpečný.
Co kdyby se to zalíbilo i ostatním...
Zlatí feudálové, kterým poddaní museli odvádět desátky.
Kolik dnes odvádíme my? Víc než půl roku pracujeme a odvádíme do systému.
Mně je už přes padesát a když si vzpomenu na své dětství, tak si teprve uvědomuji, jak nám byla svoboda okleštěna.
Přestože se dnes všichni snaží tehdejší dobu líčit jen v černých barvách,
byli lidé celkově šťastnější a svobodnější.
Stačí vyprávět dnešní mladé generaci, jak jsme si tehdy dokázali užívat života
a v jejich reakcích se mísí touha se závistí.
Politikou překryli mladým lidem skutečný život.
Tehdy nám říkali, že rozvoj civilizace a techniky směřuje k větší svobodě a volnému času lidí.
A jak to dopadlo?
Jsme otroci techniky.
Sami pomalu nejsme schopni nic vytvořit.
A člověk je stvořen k tomu, aby byl tvůrcem.
Když se podíváš kolem sebe, kolik lidí skutečně tvoří nějaké hodnoty a kolik se přiživuje na těchto produktech?
Obrovská administrativa, díleři, překupníci, obchodníci, právníci, finančníci, armáda, policie, politici.
(Mimochodem, ty si volíme my, ale přitom se všeobecně ví, že do politiky nechodí slušní a poctiví lidé.)
A jediní, kteří tvoří skutečné hodnoty, jsou na nejnižší příčce společenského žebříčku.
Co všechno jsou lidé ochotni obětovat pro postup na tomto žebříčku!
Odhodí svobodu, čest, poctivost, zdraví, lásku, šťěstí vlastních dětí, volný čas...
jen proto, aby získali prostředky, které nakonec ani nestíhají užít.
Když si to takto sesumíruješ, vypadá život opravdu beznadějně.
Ale věř, že tomu tak není. Čím dál více lidí si to všechno začíná uvědomovat
a nechce žít tímto způsobem.
Ti, kteří se rozhodli něco podniknout, se vrhli na realizaci myšlenky Rodových osad.
Ty mohou být částečně cestou, i když dost nesnadnou.
Není problém si na internetu najít informace.
Autorkou této myšlenky je Anastázie, jejíž vzkazy dnešním lidem předává ve svých knihách Vladimír Megre.
Když tyto knihy čteš od prvního dílu,
postupně se učíš, jak se vymanit z toho bláznivého kolotoče dnešní smutné doby.
(http:/www.anastasia.cz, http:/www.anastasia.sk/, http:/www.ekozahrady.com/)
Základem je připustit si myšlenku, že dnešní způsob života není jediný možný.
Že lidé dokázali být mnohem šťatnější bez moderních aut, TV, počítačů, mobilů, myček nádobí, zahraničních dovolených, vil, bazénů.
Že les, pole, louky jsou pro nás důležitější než supermarkety a přelidněná města s otráveným vzduchem.
Lidi na venkově, kteří se naučí žít ve spojení s přírodou, nepotřebují psychology a psychiatry.
Proč asi jezdí lidé z měst na chalupy?
Jenže dnešní venkov je z velké části zakonzervovaný.
Nežije.
Mladí odchází za zdánlivě lepším životem do měst, která je pohltí.
Milá Jahred, věřím, že pokud o to budeš opravdu stát, najdeš způsob, jak učinit svůj život šťastným.
A nezapomeň, že stále platí rčení: každý svého štěstí strůjce!
Dáša 17.08.2006
Milá Jahred,
Z Tvého dotazu cítím, že nejsi spokojená v práci, kterou děláš.
Možná proto, že Ti vadí určitý řád, omezení předpisy, které dle Tvé uvážení neplní svůj účel. Možná sis ji vybrala proto, že byla Tvojí hlavní motivací, finanční jistota, jistota práce apod. Ať byl důvod jakýkoli, chvilku se zastav a zkus si v hlavě srovnat, co se Ti ve skutečnosti nelíbí a jestli by se to nedalo změnit.
Z vlastní zkušenosti vím, že všechno lze změnit.
Já vím, je to těžké a mnohdy se musíš spolehnout na úsudek a zkušenosti jiných lidí, kteří se nemusí chovat podle Tvého gusta, ale jde přeci o to, změnit Tvůj svět k lepšímu nebo ne?
Každá změna vyžaduje energii, směr, cil, úsilí, pozitivní myšleni, mnohdy znalosti a zkušenosti, a to i negativní.
Jakmile budeš vědět, co přesně chceš, srovnáš si hodnoty a budeš se řídit prostými morálními pravidly, která funguji cela staletí, cesta se Ti ukáže sama.
Nespěchej vsak a "netlač na pilu".
Odpovědnost za svůj život máš jen Ty sama, nikdo jiný.
Jen Ty sama víš, co Ti vyhovuje a co bys chtěla v životě např. dokázat.
Jak se chováš ke svému okolí a k sobe, takovou reakci dostaneš.
Jestli ne hned, tak za pár let, o to pak ta reakce bude silnější.
Sedět s rukama v klíně a poukazovat na chyby okolí (i když kolem Tebe jsou), to je jen začátek.
Fajn, jsou tu chyby.
Ale zvednout se a udělat něco proto, aby se chyby zmírnily nebo odstranily, to chce odvahu a chuť to změnit.
Mně se před lety nelíbilo, že stát dává málo na potřebné projekty (nemocní, handicapovaní, dětské domovy).
Nenapadlo mě, že můžu dávat část příjmů přímo na jejich účet.
Začala jsem tím, že jsem sebrala peníze kamarádce na přístroj pro holčičku s cystickou fibrózou.
Pak jsem začala pravidelně přispívat dětskému domovu, mateřské školce, na projekty, které mi něco říkají.
Nečekám poklepání na rameno, slova chvály apod. Jde o můj vnitřní pocit, že jsem pomohla a udělala něco, co má smysl.
Nezměnila jsem svět, změnila jsem svůj přístup k němu a ovlivnila svým postojem další lidi.
Ti další ovlivní další a další a tak se může řetězovou reakcí změnit celá společnost.
Přeji Ti, abys našla samu sebe a smysl svého života.
Hodně štěstí a pozitivní energie,
Eva 30.08.2006
Jahred 17.08.2006
© Wahlgrenis
17.08.2006
