Nádherný zážitek u Pražského hradu
Milá Wahlgrenis,
právě jsem se dočetla v diáři o technických problémech, které Tě doprovázejí.
Jsem ráda, že to nejsou jiné a že máš aspoň šanci si trochu odpočinout.
Ale sama cítím, že se nejspíš mýlím, že....?..
Přesto si však dovoluji Tě pozdržet, pozdravit a poslat milé pohlazení.
Hodně často si na Tebe vzpomenu, naposledy včera a proč, to mi došlo až mnohem později.
Udělali jsme si se synkem a maminkou výlet na Pražský hrad.
Dojeli jsme metrem na Malostranskou a vyšli po starých zámeckých schodech nahoru k hradnímu ozubení,
odkud se nám rozprostřel nádherný výhled na Prahu.
Překvapilo mě, že tady nebylo moc turistů.
Ale ti, kteří tu byli, zuřivě fotili červené malostranské střechy, Petřín, Vltavu, Karlův most, Národní divadlo a kdovíco ještě.
Prošli jsme nádvořími, obdivovali majestátnost Katedrály sv. Víta a vyšli vstupní Matyášovou bránou.
Chvíli jsme tam lelkovali a když už jsme se pomalu rozhodovali, že sejdeme do Nerudovky,
uviděli jsme na chodníku proti hlavní bráně 3 muzikanty v bílých košilích, vestách a černých kalhotech,
jak začínali vybalovat své hudební nástroje - basu, housle a harmoniku.
Byla jsem zvědavá, jak to bude působit dohromady a přiznám se, že jsem očekávala směsici "Hašlerek a lidovek".
Při prvních tónech Vltavy mi naskočila husí kůže.
Příjemně svítilo sluníčko, jenom tak hladilo společně s mírným vánkem.
Natočila jsem se přitom směrem k hradu a nechala naskočit své znalosti o jeho vzniku, o Libuši, o staletích,
kterými Praha prošla, Vltavu i poslední pražskou povodeň.
Slzy se mi draly do očí a husí kůže s hřejivými pocity se mi rozlévaly po celém těle.
Koutkem oka jsem zahlédla i maminčin kapesník, ale tlačila se za mě, aby své dojetí skryla.
Dala bych nevím co, aby Vltavu hráli do skonání.
Nehráli a navázali Mozartovou Malou noční hudbou.
Fantazie a pocity byly ty tam, ale všechno ve mně příjemně doznívalo.
Muzikanti měli cit pro hudbu.
A protože měli před sebou klobouk, poslala jsem synka (4 roky) s nějakým tím tringeldem.
Chvíli váhal, ale pomalými a nejistými krůčky se vydával ke svému cíli.
Jeho plachý úsměv doprovázený ostychem asi vyhecoval přihlížející italské a německé turisty, kteří ho také pověřili donáškou a u klobouku fotili.
Poděkování muzikantům se tak na okamžik zvrtlo v roztomilou taškařici, protože synek nepochopil,
že má při vhozu mincí trochu zpomalit pro zvěčnění.
Prostě se hodem mincí rychle zbavil a poté se začal klanět na všechny strany.
Dětská roztomilost, bezelstnost a touha druhým udělat radost.
Při loučení nám jeden z muzikantů za všechny nahlas poděkoval z celého srdce, zatleskali jsme a díky jim též vrátili.
Byl to velmi silný a srdečný okamžik....
Krásný a nezapomenutelný zážitek od začátku až do konce.
Vím, že dřív bych ho prožívala stejně, ale tentokrát jsem si navíc uvědomila jeho pravou hodnotu a nádheru.
A to díky Tobě, Wahl, snažím se chodit s otevřenýma očima i srdcem.
Omlouvám se za zdržení,
chtěla jsem trochu zázračna včerejšího dne přinést i Tobě, ale věř, že na vyjádření pocitů má slova ani zdaleka nestačí.
Přeji Ti krásné dny, hodně lásky, síly a také brzké ukončení technických problémů.
Moc se těším na nové titulky...
S úctou
Jana
Milá Jano,
děkuji Ti za zaznamenání toho nádherného okamžiku.
Jako bych tam byla s Tebou...
Moje technické problémy jsou z 99 % za mnou.
Podařilo se instalovat nový disk, ten původní zůstal funkční ve vedlejším boxu, nic se neztratilo.
Dokonce jsem v tom mezičase objevila i ztracený
text o slinivce bříšní , který zmizel v březnu.
Ještě třeba nevím, jak udělat funkční poštu (wahlgrenis@wahlgrenis.cz), - to uměl Liborek... I soubory vkládám na web zatím také nějak podivně. Ale hlavní je, že už jsem zase online. S tím mým odpočíváním máš naprostou pravdu. Všechno je to trochu jinak.
Přeju krásné léto...
© Wahlgrenis
12.08.2006
