Neuvěřitelný příběh všedního dne
Dobré poledne, Wahlgrenis,
jsem ta, které jsi odpovídala on-line ke
vztahům , byla jsem ukryta pod otázkou s číslem 7 a ten muž je chlapcem z mého snu.
Tedy, myslím...
Dnes se udál příběh, o který bych se ráda podělila.
Posílám Ti jej jako poděkování, protože něco velmi důležitého ke mně přišlo od Tebe.
Říkám tedy DĚKUJI - se vším, co toto slovo skrývá.
Do jednoho obchodu s knihami chodím obzvlášť ráda.
Stojí na roku ulice, u náměstí.
Je srdcem místa, kde se potkávají lidé.
Dnes jsem tam zamířila, aniž bych chtěla.
Kniha, kterou jsem sháněla a nalezla, právě dnes, právě tam, nebyla skutečným důvodem, pro který mě kroky zavedly dovnitř.
Vzala jsem z police knihu Stephena Kinga.
Ne tak ledajakou.
Byla pokračováním Vlků z Cally, vánočního dárku od Lorda.
Poslední díl.
Ty předchozí budu shánět, až přečtu tenhle.
Mám zvláštní zvyk dělat věci na přeskáčku, bystří to pozornost a postřeh.
Uvědomuji si, že přesně tímhle postupem začal i můj příběh.
Od středu nakonec a až pak ke kořenům.
Lord nemá o povaze svého dárku tušení, byla to pro něj jen kniha, kterou vybral,
protože věděl o mé lásce ke slovům autora a on má rád vlky.
Vlastně podruhé tak zasáhl do děje.
Stephen by možná rozuměl mému dnešnímu snu, jsem si téměř jistá, protože takový příběh si nemohl vymyslet, on jednoduše ví.
A nenápadně své vědomí podsouvá jako zákulisní rej k jinému příběhu.
Já tam pak nacházím odpovědi na mnohé otázky.
Chvíli po probuzení jsem přemýšlela, jestli mě ten sen vyděsil.
Ne, strach to nebyl.
Strach přitahuje zlo a on přitáhl něco úplně jiného.
Ty knihy, například.
A myšlenky.
Byla jsem v přírodě, na otevřeném prostranství.
Modrá obloha, krásný jarní den, bílé ubrusy na dlouhých stolech, něco jsme si vybírali, jídlo ne, drobné předměty.
Nic mi nepadlo do oka, nic nebylo ono.
Došla jsem na konec a najednou se povaluji s nějakým klukem na velké posteli, podotýkám, že jsme oblečeni.
Přestože spolu mluvíme a chováme se, jako bychom se znali mnoho let, vidíme se poprvé.
Mám příjemně důvěrný pocit smíchaný s příchutí prvního okamžiku.
Všechno zmizelo a jsem s přáteli v krytém bazénu.
Na západní straně je tma, z východu dovnitř vstupují paprsky světla.
Dopadají na modře vykachlíčkovaný sloup, který vede bazénem.
Tyčí se ode dna ke stropu, asi dva metry od okraje, ze strany slunce.
Prostor nepůsobí stísněně ani nijak nepříjemně.
Od sloupu k východní straně vede zídka a z ní schody do vody.
I se zábradlím.
Na té zídce posedávám, v bílých plavkách.
Naproti sloupu je taková zvláštní obdélníková boudička.
Ze stejných kachlíček jako sloup.
Ta budka tam v podstatě na nic není, jen v ní sedí v ní pavouk.
Černý, hladký, články nohou jako z válečků.
Jeho černá kůže působí dojmem oceli, na všechny strany hází odlesky mnoha barev.
Pavouk sedí klidně, neútočí, jen přihlíží.
Normálně mám z pavouků téměř infarkt, ale tenhle se mi líbí.
Zvedám se a odcházím do temného rohu bazénu, ale nedojdu.
Dva kroky za úrovní budky s pavoučím obsahem se otáčím čelem vzad.
Krok.
Druhý.
Najednou promluvil.
Příjemné hlubokým hlasem.
Přistihla jsem se, že držím v rukou semišový váček.
V něm byl ten pavouk!
Sám mi to řekl a taky řekl, že až bude potřeba, mám váček rozvázat a on přijde na pomoc.
Prolétlo mi hlavou, že tohle znám z pohádek.
Nemohla jsem uvěřit.
Střežila jsem podivný pytlík a najednou zbělal!
V jednu chvíli jsem obsah nechtěně přimáčkla, až zakřupal.
Zmocnil se mě panický strach.
Ne ve smyslu „zraněné zvíře nepomůže“, měla jsem skutečně JEN obavu o zdraví a život zvířete uvnitř.
Podivný paradox, bojím se o někoho, z koho mám strach.
Zároveň vím, že v úzkých bude mým jediným spojencem.
Takový pocit je výbušná směs emocí.
Zvonek u dveří.
Kamarádka.
Jedeme do města.
A zbytek znáte, s těmi knihami.
Vlastně ještě něco, píšu tenhle příběh a cítím silný tlak na hrudní kosti.
Nelze ho ignorovat, tak silně na sebe upozorňuje.
Otáčím hlavu.
Vedle mě leží Stevenova kniha, ale nepamatuji se, že bych ji otvírala.
Prázdná stránka a na ní jediná věta: „Pro Tabby, která poznala kdy je hotovo.“ (For Tabbi who knows the and?)
Zvonek, dnes podruhé.
Doručovatelka přinesla obálku a v ní?
Srdce od kamarádky, vínový kámen typu tygřího oka.
Slibovala mi ho od dubna.
Překvapuje někoho, že byl zabalen ve vínovém sáčku?
V mihotavém světle svíčky na mém stole, jako by se srdce hýbalo, jako by tepalo...
Elleanor 02.08.2006
© Wahlgrenis
02.08.2006
