O kráse a vakuu
Milá Wahlgrenis.
Včera mi bylo tak nějak podivně smutno, a tak jsem si sedla a přemýšlela, čím to je..
A bylo to jednoduché.
Je to tím schovaným sluníčkem.
Vše je bez něj těžší.
Jakoby mrtvé - jako v ledovém království.
Bydlíme na překrásném místě uprostřed křivoklátských lesů.
Ale i ty jsou teď zakleté.
Šedivo, bezhlesno, mrtvo, ledový klid..
Otisk srnčích opýtek na lesní cestě působí až neuvěřitelně - jediný důkaz života.
Místo rozmanitých vůní jen čmoud z komínů.
Vnímám to každou zimu.
Říkám tomu "vakuum".
Ale teprve letos přemýšlím o tom, proč mě to pokaždé tolik zraňuje.
A i na to nalézám odpověď.
Ve snu.
Zdál se mi hned zkraje nového roku.
Byl nádherný podzim, zem plná spadaného listí.
Vzduch voněl.
Společně s přáteli a dětmi jsme bezstarostně sbíhali z jakéhosi lesního svahu, který byl lemovaný vzrostlými kaštany.
Veselila jsem se s ostatními, ale věděla jsem, že se blíží nějaká pohroma.
Nějaká přírodní katastrofa, která nás stihne všechny.
Čekala jsem, že udeří každou chvíli.
Nemělo smysl o tom mluvit, nikdo z lidí kolem mne by mi to nevěřil.
Ten "konec světa" mi byl definován jako "vakuum".
Přemýšlela jsem v tom snu, jak se dá ve vakuu přežít..
Až včera se mi rozsvítilo.
Ten konec, ta katastrofa, to vakuum - to je nitro člověka, který přišel o veškerou schopnost vnímat krásu.
Jaro, léto a podzim nám nabízejí snadnější potravu pro naše krásychtivé dušičky, než zima.
Zima umí být velmi nekompromisní.
Teprve v zimě člověk zjistí, kolik té opravdové krásy v něm je.
A ta krása vnitřní pak umí plodit krásu vnější.
Umí zahřát prokřehlé dušičky, naplnit je láskou a prozářit vše kolem sebe jasným slunečním světlem.
Pak i ledové království může být krásné.
Vím, že jsem nepřišla na nic nového:-)
Kolik pohádek už o tom bylo napsáno..
Jen kdybychom jim víc naslouchali.
Ale ten prožitek toho pochopení byl tak intenzivní, že jsem se o něj chtěla podělit.
S láskou,
Veronika 14.01.2009
Krásné ráno, milá Wahlgrenis.
Včera večer jsem o Vás přemýšlela.
Včera ke mně totiž dorazila diamantová voda.
Již jednou jsem s ní přišla do styku, ale asi ještě nebyla ta pravá chvíle, tak odešla.
Poslední dobou jsem o ní hodně četla, potkávala jsem se s ní.
Jako by si mě našla.
Těším se, jak s ní budu na pozitivní vlně :)
Ráno jsem našla článek Veroniky.
Děkuji.
Je to hezké zamyšlení.
Jezdím z Prahy do středních Čech na chalupu.
O víkendu jsem byla na běžkách.
Byla mlha.
Všude absolutní klid, vesničani nevystřčili ani špičku nosu.
Přesto, že by se dalo říct, že je všude smutno, je to divné, ale na mě to tak nepůsobilo.
Jela jsem po polích, kde byla pod sněhem zasetá hořčice.
Místy byla odhrabaná od srnek a spasená.
Stopy, že život tady tepe.
Dvakrát jsem na obzoru zahlédla skupinku srnek.
Stály v klidu a hleděly.
Připomněly mi Indiány z mayovek, kdy se jejich siluety objevily na obzoru.
Ale mrtvé mi to nepřipadalo.
Ani přes tu mlhu.
Spíš, jako takové zastavení člověka i přírody.
Aby si uvědomil.
Sebe.
Přírodu.
Aby rozjímal.
Aby se zklidnil ve svém uspěchaném snažení.
Neříkám, že mi nechybí sluneční svit.
Že se netěším na delší dny se světlem.
Těším.
Ale tento čas se snažím použít ku práci na sobě.
Milá Wahl, přeji Ti krásný den a Tvému ATELIERU krásný dlouhý život.
S láskou
makovice 15.01.2009
Veronika 14.01.2009
© Wahlgrenis
14.01.2009
