Jak jsem se vydala za uměním, a neměla jsem to (asi) dělat
Den začal celkem fajn.
Ve výloze jednoho nejmenovaného obchodu mě zaujala halenka navlečená na figuríně.
Neděje se mi to často.
Vstoupila jsem dovnitř a začala pátrat.
Neobjevila jsem ji.
Proto jsem požádala o pomoc prodavače, který se pohyboval volně po prodejně.
Chvíli jsme pátrali spolu, a pak mi sdělil, že ta halenka ve výloze je poslední.
Ale že mi ji nemůže dát, protože to je speciálně naaranžované, výloha se má měnit až příští týden...
Prostě ne!
Když jsem se ptala, co bych měla udělat pro to, abych halenku měla, poslal mě na pokladnu, ať si ji tam zamluvím.
Slečna se ale na mě podívala nevěřícně a potom zavolala přes celou prodejnu: "Vašku, sundat!" a ukázala k výloze.
Vašek po chvilce přinesl moji halenku, já poděkovala a šťastná odcházím...
Krása...
Další krásný okamžik následoval jen pár okamžiků poté.
Byla jsem totiž v kině.
Naposledy jsem viděla 10 000 př. Kr. (Světlonoš ví...), pokud tedy nepočítám Mama Mia.
Ovšem dnešní zážitek byl unikátní.
Tohle kino si totiž hrálo roli "soukromé kino".
Mohla jsem si tady tančit, zpívat, mluvit... a užívala jsem si to.
Bylo tady teplo, titulky byly čitelné, děj krásný, zapadal přesně do mého naladění.
Nebudu dělat reklamu, to je zbytečné...
Stejně ale moc lidí do kina nechodí, jak jsem si ověřila...
Zavzpomínala jsem na doby minulé, kdy kina hrála až od určitého počtu diváků.
A pokud se tam náhodou sešlo lidí málo, vracelo se vstupné.
Tohle se mi ale nikdy nestalo.
O to víc jsem si to dnes užila v mém "soukromém kině".
Doporučuji!
Další úžasný zážitek jsem si naplánovala z kategorie kulturních.
O tomto víkendu slaví galerie 213. výročí založení, takže vstup je do objektů zdarma.
To nebývá často...
Přímo se mi nabízela výstava P. Picassa ve Veletržním paláci.
Hned v přízemí jsem ale zažila šok.
Tam totiž byla na zemi neskutečná spoušť věcí, které vypadaly jako ze smetiště - dráty, pletivo, kusy dřev, rozbité hračky...
V tom bylo několik dospělých s dětmi a snad se doopravdy pokoušeli cosi z těch věcí vyrobit.
Tohle nebylo umění, ale tragédie.
Když se mi něco líbí, říkám to hned.
Když se mi něco nelíbí, říkám to taky hned.
Nemohla jsem se nad tuto podivnou a zvrácenou tvorbu povznést, tohle bylo pro mě příliš citlivé téma.
Viděla jsem, co se tady rodí, z čeho a jak je to až štítivě odporné.
Samozřejmě jsem si hned vybavila ty desítky nádherných tzv. výletů za krásou s "mými" dětmi, které jsme absolvovali za uplynulých jedenáct let.
Přemýšlela jsem, jestli za tento neomluvitelný úpadek může současná doba nebo ředitel galerie nebo snad současný umělec, pod jehož hlavičkou se projekt odehrává?
Tady nebylo krásy ani "ň"...
Prošla jsem si výstavu, kvůli které jsem přišla, prošla jsem si i další prostory, ale nedalo mi to.
Vrátila jsem se ještě jednou dolů.
Snad jsem tam chtěla objevit aspoň střípek něčeho, co by mně ukázalo směr, snad jsem opravdu hledala to krásno...
Jedna maminka s asi tříletým chlapečkem se právě snažila do jejich výrobku vkomponovat špinavý smetáček.
Nevím proč, nevím, co to mělo znamenat, ani jsem po tom nechtěla pátrat...
Brr.
Viděla, jak se tvářím, jak moc jsem jinde, ale jen omluvně kývla, že prý ona sama nemá k výtvarnému umění ten správný poměr.
Je ráda, že se tady může se synem zapojit do takovýchto akcí.
Možná ani nepřemýšlela, jestli je to dobré, nebo ne...
Samozřejmě, syna baví všechno, co se mu nabídne.
Jenže je na nás, co budeme nabízet.
Když se uměním nazve směsice drátů s hlavou pilinového medvěda, možná tomu i někdo uvěří.
Já jsem měla možnost v dalších patrech hovořit s mnoha lidmi, kteří měli na tento projekt podobný názor jako já.
Ano, je to věc názoru.
Máme demokracii, jistě, každý si může dělat to, co chce.
Pokud ale nebudeme mít odvahu nazývat věci pravými jmény, brzy se ztratíme.
Stejně jako se ztrácí český venkov, stejně jako se ztrácí české výrobky z našeho trhu, jako se ztrácí sklo, které ve světě něco znamenalo, jako se ztrácí láska z našich srdcí.
Žijeme v době, kdy nic neplatí, nikde nejsou nastaveny žádné mantinely, všechno se může.
Proto se nemůžeme divit ani tomu, co lze zažít za bílého dne v prostorách Národní galerie.
Klidně si i tohle nazývejte uměním, když vám to tak připadá.
Podle mého to ale umění není, nikdy to umění nebylo a nikdy to umění nebude.
Tohle je hodně smutný příběh...
Wahlgrenis 07.02.2009
Zdravím tě Wahlgrenis ..
souhlasím s tebou a nechápu tvůrce této zábavy: kontejner-art, člověk nemusí být znalec, aby posoudil, co lahodí oku i duši.
V přiloženém obrázku se stačí zadívat na motivy a sledovat své vnitřní pocity, to je řeč duše.
Duše ctí posvátnou geometrii, zatímco umění ega často připomíná ono smetiště.
Kolik kouzla v sobě mají zdánlivě obyčejné fotky Vlka-samotáře?
Přemýšlím, kam by se to vyvinulo za třeba 200 let?
Popeláři objedou sídliště a pár kontejnerů s maximální pečlivostí doručí do výstavní síně?
Ejhle umění !
Ale něco tady začíná smrdět !
Přeji vše dobré,
s úctou Laďa 08.02.2009
Dobrý den paní Wahlgrenis,
tvořit krásu z odpadu,drátů,špinavých, použitých smetáků a vyhozených hraček, jako jsou třeba hlavičky pilinových medvědů, je hrozně těžké, asi i nemožné.
Ale i tyto věci mají duši.
Tedy pokud toto teď čtete, tak to asi ani nedočtete a nebylo by divu.
Několikrát jsem se na ty Vámi zveřejněné obrázky dívala a přemýšlela jak to napsat.
Snad jen.
Lidé by si měli rozmyslet, než něco koupí a následně po použití nebo i několikaletém používání vyhodí.
Já vím, je to těžké.
Porcelánový hrnek, jemuž napřed upadlo ucho a pak prasknul, jsem vyhodila do koše, a pak z něj pokorně lovila při představě, že se předmět, jenž mi sloužil roky, bude válet někde na smetišti.
Použiji jej na zahradě.
Za důstojný konec všech předmětů se dá snad představit oheň-spálení.
Pokud už není jiné cesty k využití.
Třeba pořadatelé této, jak jste to nazvala "zvrácené a podivné výstavy" neuvědoměle chtěli upozornit na to, že vše má duši.
Jarmila 09.02.2009
Milá Jarmilo,
nebudu polemizovat o tom, co má a nemá duši.
Jen jsem chtěla naznačit, že něco tady není v pořádku.
Ostatně potvrdila jsem si to při své nedávné cestě metrem.
Nejezdím tímto dopravním prostředkem už řadu měsíců, takže když se tady náhodou ocitnu, chci si jízdu patřičně užít.
Jela jsem pouze pár stanic, nechtěla jsem se zaměřovat na spolucestující, to opravdu nemá cenu...
Ale nešlo si nevšimnout reklam, které jsou úplně všude... uvnitř na zavřených dveřích, v pásech u stropu i na čtvercích vedle vstupů...
Myslím, že už jsme klesli hodně hluboko...
Hlouběji už to snad ani nejde.
Tváříme se, jak jsme úžasní, jak skvěle vedeme nadnárodní společenství, jak se nám má tleskat...
A přitom na každém kroku dokazujeme, jak jsme nemožní.
Nechci zkoumat, kdo stojí za touto reklamou.
Nechci zkoumat, kdo je ono děvče, které se v této pozici nechalo vyfotit.
Nechci zkoumat, kdo v reklamní agentuře tuto fotografii schválil.
Ale byli to lidé.
Normální lidé, kteří snad také mají uvažovat.
Chtěla jsem původně tuto fotografii nechat bez komentáře, ale nešlo to.
Jen mi připadá, že to lidství v nás opravdu mizí, že zůstávají jen ty prázdné nádoby.
Kam ale mizí?
Copak to lze vyluxovat třeba jako smetí z koberce?
Kde je ta hranice?
Kdy už jednou někdo konečně řekne: dost!??
Nebo to opravdu vůbec nikomu nevadí?
Nebo i tady mám hledat nějakou skrytou duši?
W. 09.02.2009
Milá Wahl.
dnes to citam uz asi po treti krat a stale sa nad nim zamyslam....
Ked som to uvidela prvy krat, najprv som necitala text, len som prezrela obrazky.
Pozerala som na to a stale som nechapala, co tam robi to smetisko??
V duchu som sa pytala, to je umenie???
Toto smetisko?
Sem mame priviest svoje deti, aby z tohoto smetiska nieco vytvorili, alebo nieco vymysleli?
Ako mohlo niekoho napadnut, ze toto je umenie?
V tvojom poslednom prispevku musim suhlasit s nazorom na reklamu.
Dnes ludia zreklamuju vsetko.
Az sa cloveku rozum zastavuje, ked prechadzas dialnicami a sledujes bilbordy ....
Niekedy clovek ani nechape o com ta reklama je...co hovori, co predava...jednym slovom otrasne.
Akoby sa ludia predbiehali, kto vymysli vacsiu hlupost, a dari sa im to..dokonca su za to dobre zaplateni.
A potom prechadzas ulicami a pozeras po mladych ludoch, ako sa spravaju, co robia a pohorsujeme sa nad tym aki su ....
A AKI SU???
Presne taki ako im to mi ukazujeme...
Kto ich ma naucit pokore, ked sami dospeli nevedia, co to je.
Kto ich ma naucit si vazit si seba a inych, ked to nevidia na svojich rodicoch?
Niekedy sa mi zda, akoby si uz nikto nikoho a nicoho nevazil.
Medzi ludmi nie je ziadna ucta, laska je niekde daleko, mne je z toho denne tak smutno a priznam sa, ze i ked toto pisem placem...
Niekedy mi je smutno z celeho sveta, kam karacame?
Kedy ludia pochopia ze tadialto cesta nevedie?
Jazdim metrom kazdy den a sledujem reklamy, tuto celu spotrebnu spolocnost, ludi,
ich opovrhujuce pohlady na mladych, ktori sedia sfetovany v podzemnych chodbach........hrozny pohlad.
90 % z ludi to nevnima ako zamyslenie sa nad tymto svetom, vobec ich nenapadne, ze prave tito ludia prisli na toto dno vdaka tomu, ze im niekto nevedel dat lasku, o ktoru ziadali..... ze ich niekto nepochopil, ked nieco hovorili, ze potrebovali nieco ine, ako peniaze, pekne oblecenie... potrebovali LASKU..... verim, ze keby toto niekto nafotil, aj to by sa predalo... aj na ludskom nestasti vedia ludia zarobit....je to s prepacenim hnus.
Ludia kupuju detom drahe hracky, mobily, pocitace s hrami, kde stravia cele hodiny strielanim a nahananim sa...
...a potom ich zoberu na vystavu smetiska a ukazuju im, ako sa z odtrhnutej medvedikovej hlavy da predsa stvorit este nieco pekne...
ved to je smiesne...
normalnemu cloveku sa nad tymto pozastavi rozum...
nie Wahl, mas pravdu, toto nie je umenie, je to na zamyslenie sa...
a ty vies..
mne je to tak luto, je mi luto tohoto smutneho sveta, je mi luto ze sa vytratila laska, je mi luto, ze ludia sa uz ani nesnazia niekoho pochopit, je mi luto ako sa ludia lutuju, ako sudia inych.......
ale asi touto cestou pride ludstvo k pochopeniu...
aj to je smiesne, ze si ludstvo vzdy hlada tu tazsiu cestu.
Prajem ti pekny den Wahl..slnieckovy a usmiaty..s vierou v lepsie casy...
Dadika 09.02.2009
© Wahlgrenis
07.02.2009
