Děkuji, že s vámi mohu sdílet tento svůj život
Milá a drahá Wahlgrenis, všechny dušičky, které hledáte,
dnes ráno jsem se probudila s pocitem, že vám MUSÍM napsat.
Když jsem se ale úplně probudila, shledala jsem,
že to, co jsem v tu chvíli měla v hlavě, není vlastně vůbec nic podstatného.
A tak jsem začala sama se sebou vést tichou diskuzi a přemýšlela jsem...
Součástí mých rán jsou ale tyhle Wahliny stránky, stejně pravidelně jako čištění zubů.
Dnes jsem tam našla vzkaz/poselství od Hopley, kterou jako naprostou většinu z vás vůbec neznám
a všechno do sebe náhle zapadlo.
(Milá Hopleo, děkuji za nakopnutí.)
Zde je tedy to, co jsem snad měla napsat:
Na tento web často chodí a píší maminky.
Maminky, které po dětech touží a nemají je.
Maminky, které děti mají,
ale ty děti nejsou takové, jaké by je maminky mít chtěly (nebo jaké by podle měřítek společnosti být měly)
a také maminky, ke kterým se nějaké dítě rozhodlo přijít, aniž se jich zeptalo, zda smí, zda se s ním počítá a zda mu vůbec bude dovoleno žít.
Jsem také maminka a má dcera včera takzvaně úspěšně odmaturovala.
Samozřejmě jsem šťastná, ale ne z té maturity.
Vím, že tím nic nekončí, ale naopak začíná a papír, který se za maturitu rozdává, pro mě nemá tu běžnou, správnou váhu.
Vím ale, že pro mou dceru je to velký úspěch -
znovu si tím potvrdila, že se sama na sebe může spolehnout, že si může věřit, protože je sama pro sebe dobrým parťákem,
svou vlastní jistotou, která může trvat, i kdyby všechno kolem padalo k zemi.
Mám ještě syna, kterému táhne na šestnáct let a i když sebou různě mlátí, řeší všechno možné, včetně zásadních životních věcí,
vnímám, že i když si sebou ještě moc jistý není, alespoň trochu si přesto věří už teď.
Kousek od nás stojí restaurace, ve které se každý víkend do němoty zpíjejí atd. děti cca od 10 let,
válejí se tu pak po zemi, brečí, perou se a neuvěřitelně si ubližují.
Ti starší se tu prohánějí obrovskou rychlostí v luxusních autech po sotva 50 m dlouhé, slepé ulici
a dělají tak obrovský kravál (hudba, co duní celou ulicí), jak moc sobě i druhým potřebují dokázat, že tu také jsou.
Marjánka se té na ulici prodává tak jako zmrzlina na rohu.
Všechny úřední orgány to ale zanechává klidné, nebo tzv. nemají prostředky nijak to ovlivnit.
Je to tu bráno jako "normální".
Všichni jsou s tím smířeni, nikdo se nad tím nepozastavuje.
Ráno prostě každý vstane, zanadává nad tou spouští, co tu zůstane, a jde si po svém.
A i když je to smutný důvod, přesto je to je jeden z důvodů, proč jsem jako máma šťastná.
My ale nejsme ideální rodina.
Skoro bych řekla, že je tomu právě naopak.
Stále něco řešíme a nejsou to žádné malichernosti.
Já sama jsem od svých rodičů po maturitě okamžitě utekla, i když jsem to udělala dostatečně civilizovaně, tedy sňatkem.
Moji rodiče vždy kladli důraz na to, abychom my děti byly prodlouženou vizitkou jejich vlastních úspěchů.
Bylo nutné mít obrovský a nákladný dům, reprezentativní auto, vysoký pracovní status
a děti, které nikdy nemají žádné problémy.
Kdo je měl, kdo cítil nějaké emoce, nebo je dokonce chtěl nějak řešit tím, že by o nich nahlas mluvil,
byl roven psychicky narušenému, vykolejenému a neschopnému jedinci.
To všechno v době hluboké totality, tedy žádný novodobý kapitalismus a s ním příchozí konzumní způsob života.
Když ale nesmíte nikdy nic pokazit, vyvolá to nezvládnutelný strach, v jehož důsledku zkazíte všechno, na co sáhnete.
Přesně v tom duchu se odvíjel i můj život,
přesně v tom duchu byly počaty mé děti, v duchu přesně takových problémů se mnou potom musely životem kráčet přes střepy,
které jsem svým stylem života "slona v porcelánu" všude zanechávala.
Vršila jsem jedno špatné rozhodnutí na druhé.
Vždy jsem ale věřila v dobro a lásku.
Zcela slepě, naprosto iracionálně, proti všem důkazům opaku, které mi život dával.
Mnohokrát jsem nevěděla, co dál, co je správné, a moje děti viděly, že nejsem dokonalá.
A v době, kdy svět všude předvádí, jak má vypadat ta jediná správná rodina, jaký má mít dům,
jaké auto, do jaké školy mají děti chodit, co mají mít na sobě, čím mají telefonovat,
co mají v kolika letech zvládnout a co všechno musíte zvládnout vy, jejich rodiče,
abyste se do té úzké škatulky zvané "šťastná rodina" věšli, to bylo zcela markantní.
Dlouho jsem se tím nesmírně trápila a měla pocit, že jsem úplně selhala.
Svým dětem jsem neposkytla to, co bylo správné -
dokonalý život bez jakýchkoliv problémů, bez trápení a bez prožívání nějakých negativních emocí.
Jenže oni jsou jako překvapení, co vyskočilo z dortu.
Od jejich prvních krůčků vnímám, že to nejsou MOJE děti, že to jsou své vlastní bytosti.
A teď, když jsou už téměř dospělí, to nejde ničím zakrýt.
Nepřišly sem pro mě, nikdy nebyly těmi panenkami, o kterých Wahl tak často píše.
Přišly ke mně, nebo k nám, ale né pro mě.
Prožily se mnou všechno dobré i zlé a
i když to nepochybně zanechalo stopy v jejich duších, kupodivu nejsou zničení, jako jsem byla já.
Oni vědí, že život není vždycky jenom sranda a navoněná reklamní uhlazenost,
civilizované usrkávání čaje z dostatečně reprezentativních šálků,
přesto dokáží být šťastní a svět pro ně není jen místo nekonečného nebezpečí a ohrožení.
Dokáží se radovat, váží si života kolem sebe i toho svého.
Berou to dobré i s tím zlým.
Teď to vypadá, jako bych je chtěla vystavit na nějaký piedestal - ale to nechci.
Ani moje děti nejsou dokonalé a řeší a po celý svůj život nejspíš budou řešit různé problémy a trápení.
Rozdíl je jen v tom, že oni si už teď nemyslí, že by tyto problémy a trápení byly důkazem, že oni sami jsou špatní.
Nevidím to, co Wahl, ale zřejmě tu skutečně nejsme proto, abychom si užívali.
Nejsme tu ale zajisté ani proto, abychom se týrali a trápili pocity viny.
Jsme tu proto, abychom se učili a zdokonalovali, a to jde bez problémů a trápení jen málokomu.
Proto si myslím, že dokonalá rodina, dokonalá máma, dokonalý táta - nic takového neexistuje
a pokud se tak někdo, nebo něco tváří,
je to jen blyštivý závoj přehozený přes naprostou neznalost života a vlastní ukrutné zoufalství.
Jakmile se ocitneme zde na Zemi, část našeho vědění se zde před námi samotnými uzavírá - z dostatečně pádných důvodů.
Naše spojení s ...... většinou slábne, v kabelech to stále více šumí,
až je spojení navždy, nebo dočasně (podle druhu našeho životního hledání) úplně přerušeno.
Svou jistotu potom hledáme v tom, co se nám jeví jako jediné pevné a stabilní, ve hmotě.
Naše podstata ale hmotná není, přestože se ve hmotě momentálně nachází,
a proto ani svou jistotu nemůžeme v této hmotě nikdy najít.
Nedejte se proto zmást.
Nedejte na to, co svět kolem vás hodnotí jako správné a nesprávné, dokonalé a nedokonalé, dobré a špatné.
Neřiďte se jen rozumem, nebo jen srdcem.
Pro každou situaci platí něco jiného, člověk musí stále znova zkoumat, stále se ptát rozumu i srdce:
"Co je teď dobré udělat?" a nechat své srdce i rozum najít to snad správné řešení.
Nehledejte proto správnost a dokonalost ani ve svých partnerech, ani ve svých dětech.
Dejte jim jen možnost žít, vyjádřit se a být.
Možnost hledat, chybovat, konat dobro, dělat radost i zlobit.
Nejsou žádné dobré a špatné děti, děti, které tu dávno měly být a nejsou, nebo děti, které tu neměly být, i když už klepou na dveře.
My nejsme ti, co o tom mají rozhodovat.
Nevíme všechno, neznáme celý příběh, část svých vědomostí jsme na prahu tohoto světa museli zanechat, vzpomeňte si.
Nepřísluší nám proto hodnotit život a druhé.
Přísluší nám žít, nechat žít a hledat způsoby, jak učinit život příhodnějším nejen pro sebe,
ale i pro všechny ostatní bytosti a duše kolem nás.
Duše VŠECH lidí, duše zvířat, rostlin, duši vody, Země.....
Nic z toho není naše.
Nic z toho nám nepatří a nemůžeme to vlastnit.
Snad je už čas, abychom se vzdali své lidské pýchy a potřeby jistoty, po které tolik prahne naše ego.
Zkusme se vzdát a sklopit projednou hlavu v pokoře před tím vším, co nás tak dalece převyšuje.
Přestaňme soudit, nechme žít sebe i ty druhé, včetně "svých" dětí.
Třeba nás potom svět a ti druzí, včetně "našich" dětí překvapí tak, jako mě překvapily ty "mé".
Pokud se tedy právě teď trápíte otázkou, zda jste schopní vychovat dítě, zda můžete přijmout dítě,
nebo zda zvládnete zrovna takovéhle dítě, netrapte se.
Pokud k vám přišlo, máte schopnosti, sílu i energii to zvládnout.
To neznamená, že nebudou potíže, znamená to jen, že tak, jak to je, je to v pořádku.
Má to tak být.
Nehledejte proto chyby, ale řešení a věřte si.
A věřte také tomu, že i když se rozum sebevíc zdráhá, nad vámi i vašimi dětmi někdo bdí
a všechno, co vás na vaší společné cestě potká, ať dobré, či zlé,
bude na konci všeho toho snažení a pachtění ku prospěchu.
Jen se smiřme s tím, že ten konec tady od nás, nemusí být vždycky vidět.
Ale nebojte se.
Pusťte se svých křečovitě držených hmotných jistot a věřte, že se stejně neutopíte.
Věřte a nebojte se.
Přeji vám všem otevřená srdce a všem vám děkuji, že s vámi všemi mohu sdílet tento svůj život.
A tobě, Wahl, děkuji za to, že jsi to celé spustila, ale přesto se nestavíš do role nějakého vůdce.
Nejdeš před námi, nemáváš transparenty a nevykřikuješ žádná hesla.
Jdeš pořád vedle nás, mluvíš, jen když je to opravdu důležité a nikdy netvrdíš, že to, co nám sděluješ, jsou tvoje vlastní nápady a myšlenky.
Jsi plná pokory, přijímáš a dáváš.
Proto tě tolik lidí slyší, i když mluvíš tak potichu a sama se držíš nepoznaná v pozadí.
Moc tě zdravím a děkuji ti,
Ený 28.5.2009
Milá Ený,
děkuji za naprosto úžasný a výstižný příspěvěk.
Naprosto ve všem s vámi souhlasím, ale nikdy bych to nedokázala takhle napsat.
Alena 28.5.2009
Milá Wahlgrenis,
prosím, chtěla bych touto cestou moc poděkovat Ený za její příspěvek na Vašich stránkách.
Je to opravdu úžasné, neumím to ani vyjádřit, mám pocit, že tenhle příspěvek ke mně přišel v pravý čas.
Je tak nádherně napsaný, a je v něm taková pravda a moudrost.
Při jeho čtení se mi hnaly slzy do očí.
Opět mi to připomnělo, že nejdůležitejší je láska a zase láska.
Všechno ostatní není vůbec důležité, všechny ty malichernosti, které denně řešíme.
Sama mám osmiletou dcerku a neustále řešíme něco kolem učení ve škole.
Chodí do druhé třídy, ale denně mi tvrdí, že nevidí důvod, proč se učit poznávat hodiny, když stejně čas není.
Nemůžu ji nijak přimět, aby se to naučila :-), o úkolech do školy ani nemluvím,
prostě nevidí důvod proč je psát, když to zná a už jí to není k ničemu...
Já se to snažím chápat, ale učitelé ve škole to asi moc brát nebudou, proto skoro denně "bojujeme" s domácími úkoly.
Příspěvek Ený mi opět trošku víc pootevřel oči, budu se snažit všechno chápat mnohem víc, tolik nedramatizovat, i když okolí už tolik chápavé asi nebude.
LÁSKA, to je to správné slovo.
Moc děkuji za vše.
Jana 28.05.2009
Draha Wahl,
chcela by som len reagovat na prispevok od Eny...
krasne, uzasne, pravdive, obdivuhodne....
napisala to presne tak ako to je..tu netreba ziadne slova...
prislo to ku mne v pravu chvilu, citim to tak, ale nevedela by som to tak nadherne a vystizne vyjadrit....
citala som to a plakala, plakala...
este raz musim povedat NADHERA ENY...
dakujem za seba a za vsetkych ....
S laskou
Dadika 28.05.2009
Milá Eny, za tyto řádky:
"Od jejich prvních krůčků vnímám, že to nejsou MOJE děti, že to jsou své vlastní bytosti. A teď, když jsou už téměř dospělí, to nejde ničím zakrýt.
Nepřišly sem pro mě, nikdy nebyly těmi panenkami, o kterých Wahl tak často píše."
Děkuju Ti, i ty pro mě jsi tím něco udělala.
Napsala jsi to a pro mě to je potvrzení, osvobození, že to skutečně někdo chápe a rozumí tomu!
Dobře že jsi to napsala.
Je mi pěkně.
Hoplea 28.05.2009
Milá Ený,
vždycky, když začnu klesat na duchu, pochybovat o sobě a všem okolo, dříve nebo později se objeví někdo nebo něco, co mě povznese...narovná a vrátí zpátky..
Dneska jsi to byla Ty....
Děkuju
Ludmila 31.05.2009
Ený 28.05.2009
© Wahlgrenis
28.05.2009
