Co je důležité, je lidským očím neviditelné, říkal A. Exupery
Drahá Wahl,
mám dnes poměrně dost času, a tak jsem toho z Vašich stránek přečetla hodně.
Tak např.
Vladimír Tesařík .
Pamatuji si ho jako hocha v invalidním důchodu, o kterém se říkalo, že je podivín, léčitel a hraje v nějaké hudební skupině.
Seděl ve vrátnici Národního divadla v Praze ve staré provozní budově na Anenském náměstí.
Psal se rok cca 1979, 1980, 1981.. a já, coby mladá právnička po škole, zaměstnaná tehdy v Českém literárním fondu, který sídlil v Betlémské ulici, jsem tam chodila na oběd.
Zamyšleně a obdivně mě vždycky pozoroval, pak dokonce vyslal paní vedoucí z jídelny, aby udělala prostředníka, že se chce se mnou seznámit, že se mu moc líbím.
Až mě to tehdy urazilo.
Já jen arogantně pohodila vlasy až po pás a hrdě odmítla.
Jak jsem později vzpomínala na ten pocit i na ty jízlivé posměšné pohledy, kterými mě provázel....
Nelíbil se mi, pohrdla jsem tehdy s ním... vdala se....
Ztratil se mi z očí, já později musela z milovaného zaměstnání odejít...
Pak jsem ho viděla na koncertech, najednou byl úplně jiný...
Pak tak podivně zemřel...
Lákalo mě tehdy pozlátko, tak jsem ho dostala.
Odmítla jsem kluka v režné haleně, protože jsem měla jak ta pyšná princezna nos nahoru a chtěla jsem prince na bílém koni.
Nepřijel...
Nebo další jméno -
Viktor Gajdoš .
Jestli je to ten pán, co napsal knihu Ohněm a mečem o akupunktuře, jestli je to ten lékař, který v padesátých letech léčil ve Vietnamu a naučil se tam řadě alternativních metod, jestli je to ten pán, který chodil do tzv. Klubu čarodějů, který vedl tehdy spisovatel Běhounek, pak je to otec mé kamarádky a spolužačky z fakulty.
Bydleli v Troji, a vzájemně jsme se navštěvovali. Moje spolužačka byla ze 3 dětí, jeden syn a dvě děvčata. Byl to rok 1975 - 79, tedy hluboký socialismus a totalita,
ale on již tehdy léčil různé známé osobnosti a do vily v Troji proudila bohatá zahraniční korespondence.
Viděla jsem i jeho pracovnu.
Měl tam jednak knihovnu plnou knih z této ezoterické oblasti, a tahle knihovna byla otevřená a přístupná.
Vždycky, než přijal pacienta k léčbě, mu dělal horoskop a věštil i z větviček apod.
Pak tam ale byla celá skříň knih, zamčená na několik zámků, opatřená pečetí.
O té tehdy Regina mluvila velmi bázlivě.
Říkala, že otec tyhle knihy zdědil, a sám je nečte, že každý, kdo tomu propadl, zle skončil.
Že je to jakási černá magie.
Ještě pár let jsme se navštěvovaly, ale pak jsme obě zmizely do života.
Tehdy si také její otec předpověděl datum svojí předčasné smrti.
V tom roce prý dostal infarkt, ale dostal se z toho.
Dnes by mu muselo být víc než 80 let nebo se jedná o syna?
A do třetice - pan páter
Paseka .
Jeho recepty jsem potají samizdatově opisovala, rozšiřovala mezi lidmi tam, kde socialistické medicína selhávala,,,, a pak jsem se sama na něho obrátila, když jsem nemohla přijít do jiného stavu. Prosila jsem ho o přijetí. ..
Místo toho napsal, čeho se mám zdržet a naordinoval mně dietu, nicméně připojil záhadný doušek, že Boží požehnání někdy přichází nepoznané, nechtěné a nevážené...
Pak makrobiotika paní Jarmily Průchové - k některým knihám jsem jí psala recenzi nebo oponenturu a snažila se je ještě na sklonku socialismu dostat do edičních plánů v nakladatelstvích.
Chodila jsem v 90. letech na její přednášky i s manželem.
A mezitím úžasné léčení neurozy v tehdejším lobečském zámku, kde po dobu 3 měsíců už za socialismu probíhalo v rámci I. Psychiatrické kliniky špičkové experimentální léčení na tehdejší dobu, bez jakýchkoli léků a chemických přípravků, a to za pomoci arteterapie, muzikoterapie, dnes bychom řekli konstelací - tehdy se to nazývalo psychodramata, skupinových terapií apod....
Na ukončení tohoto úžasného léčebného cyklu se prováděl v zámeckém sále rituál -
ručně napsaný životopis se vhozením do ohně krbu spálil a všichni pak hodovali,
tančili a zpívali ve slavnostně vyzdobeném sále a slavnostně společensky oblečeni...
Pan primář Mrázek již není na tomto světě, zemřel na rakovinu.... bylo mu 55 let...
Tam jsem tehdy prožívala hluboké stavy bolesti - Plakávala jsem tam třeba hodiny do úplného vyčerpání, nevěděli si se mnou rady a já se nemohla a nemohla vzpomenout....
A pak jsem pracovala s manželem paní Patricie Tervinové.
Ta v 80. a 90. letech propagovala tzv. holotropní dýchání a při jedné příležitosti mě na okamžik představila manželům Tomášovým.
Pak nebylo dlouho nic...
Události pak dostaly spád, když přišel Honzík.
Také neuvěřitelnou souhrou všech neuvěřitelných "náhod".
A pak stařičký kněz, o kterém jsem již psala.
Ten zemřel a já na jeho pohřbu zachytila DAR - odkaz - příkaz.
Pak zase jen realita života a přišla kineziologie a reiki.
Mezitím jsem n á h o d o u objevila tento web a Vás, někdy na podzim v r. 2007.
Mnoho příběhů i Vy jste mi přišli všichni velmi vzdálení, přesto mě to oslovilo.
Oslovuje mě to čím dál, tím víc.
Vloni jsme s Honzou potkali člověka, který před Honzou padl na kolena, řekl mu, že ON je převaděč duší a na Honzu že čeká, že bude lepší než on, provedl mu na ruce nějaký rituál, že mu žádná holka neodolá,... ale šel z něho strach a kluk mě táhl rychle pryč.
Honza to chtěl dokonce odblokovat na kineziologii, ale nevím, jak to dopadlo...
Pak mě osud pomohl a já našla odvahu řešit po několika letech oběti péči o otce.
Zastavila jsem se a začala alespoň část času věnovat sobě (maximum spotřebovává zatím syn), začala kreslit, zpívat, připravovat se synem pro nemocné dobrovolnické pořady.
A teď se těším na tanec v Poděbradech - akci - o které jsem si zprvu myslela, že se pletu někam, kam nemám.
A tak přemýšlím, jak mě moje ego, sobectví, rozum a intelekt, rodinné tradice a výchova šněrovaly tak, že jsem málem ty důležité životní křižovatky přehlédla.
Kolik bylo těch omylů ? Nepočítaně.
Kolik bylo těch domnělých pravd? Také nepočítaně.
Právě teď se na ně zpětně dívám, a všechno to do sebe najednou úžasně zapadá, je to souvislé a na sebe navazující.
Co je důležité, je lidským očím neviditelné, říkal A. Exupery.
Jak hluboká je to pravda.
A jak i přívlastek "lidským" je zde na místě a velmi důležitý.
Zvířecí oči jsou totiž okem k Bohu, okem do Vesmíru, ty vědí a vidí často mnohem víc...
Peříčkový pozdrav
Olga 03.07.2009
© Wahlgrenis
03.07.2009
