Interdimenzionální přechod v Praze nad Vyšehradem
Když jsem se letos v létě stěhovala, nebyl to úplně jednoduchý proces.
První lokalita - Žižkov - vypadala sice lákavě, ale po několika dnech se mi do cesty začaly stavět překážky.
Pochopila jsem sice až po chvíli, ale pochopila jsem.
Tam bydlet nemám.
Pak se jako blesk z čistého nebe objevilo jiné místo - Smíchov, skoro u Vltavy.
Nejdřív jsem nechápala, proč a co se to vůbec děje.
Ale pochopila jsem také.
Byla jsem sunuta tam, kde jsem měla být.
Chápu, že nic není náhoda, všechno se děje přesně tak, jak má.
Jsem ale pořád někde, jezdím na akce po republice nebo jsem v Padubicích v atelieru...
I to má ale svůj význam.
Můj první větší "výjezd" byl v polovině července - do Krkonoš.
Tam se děly věci, pro které právě tato lokalita byla ideální.
Začala se tady nová etapa (pro někoho... tohle nemá smysl teď probírat).
Když jsem se potom vrátila, nebylo to na dlouho.
Ale už tehdy jsem pochopila, že toto moje místo nebylo zvoleno náhodně.
Projekční plocha - otevřené nebe - cesta jinam - ticho a tma.
Poslouchám signály, vnímám sdělení, nediskutuji, jen přijímám a zpracovávám.
Pak byla akce v Novém Boru na začátku srpna.
Těžko se vracím do následujících dní po návratu do Prahy, detaily zmizely, ale něco přeci jen zůstalo.
První cesta odtud pěšky přes Botanickou zahradu nahoru na Vyšehrad.
Teprve nyní chápu svůj obrázek z 30.10.2009, je to chrám, který je umístěn právě nad Prahou, nad Vyšehradem.
Proč právě tady? To je zbytečná otázka.
Ptejmě se raději - proč ne?
A kde jinde, když ne tady?
Střed Evropy a Praha má v této době velký význam, ten největší.
Toto místo bylo vybráno už před mnoha staletími, sídlili zde králové, šly tudy dějiny.
I dnes tady jsou zastoupeny nejdůležitější principy přerodu, nejen v řadách významných osobností, ale i geografických prvků v krajině.
Transformace, která se týká každého z nás, probíhá v přímom přenosu, nikdo nestojí stranou.
Právě tady je cesta k přeměně, která se nás všech aktuálně dotýká.
Ženy hrají v tomto procesu stále významnější roli, ne muži, ti už ukázali, jaká je jejich představa.
Tudy cesta opravdu nevede.
Je třeba začít jinak, jinudy, odjinud, je třeba začít ženskými energiemi, láskou.
Zvyšování vibrací, které nastává při transformaci, je nyní mnohem intenzívnější.
Lidé přestávají lpět na starých strukturách a stereotypech, ruší vazby, které nemají smysl, které jsou přežité.
Vztahy se začínají teprve nyní stávat opravdovými, láska se stává opravdovou láskou.
Jako by dosud nic takového nebylo...
Lidé mají tendence měnit se k lepšímu, i když by to dřív sami nikdy neudělali.
Stěhují se na správná místa, mění práci, pokud nejsou spokojeni.
Začínají se dobrovolně zbavovat závislostí, začínají uvažovat pozitivně, zcela jinak se ladí.
Dějí se věci...
Energie, která z tohoto chrámu vyzařuje, pokrývá velké kruhové území se středem nad Vyšehradem.
Působí jako očistná sprcha, jako déšť, který smývá všechno špatné.
Strach, nedůvěra, bolest, nenávist, závist jsou odplavovány pryč.
Zůstává láska, univerzální čistá, všeobjímající láska, láska bez výhrad, láska milující.
Tyto pozitivní energie jsou čitelné, rozpoznatelné.
Pokaždé když se vracím do Prahy, zaregistruji v těchto místech jen těžko definovatelné objetí.
Kdo tohle nezažil, nepochopí.
Děkuji, že rozumím, proč jsem tady a proč zrovna teď.
Wahlgrenis 14.11.2009
Drahá Wahl,
mrazí ma na tele, keď to čítam :-)
Maj sa krásne!
Mia 15.11.2009
Drahá Wahl
Již v září jsem Vám psala o mém prožitku - Krsmol na dálku.
I dnes jsou to tvary a barvy na obrázku z 30.10.2009, které mě přivedly k napsání dopisu.
Váhala jsem, jestli ho mám poslat, ale dneska se opět ten samý obrázek ukázal na obrazovce PC a já vím, že tento dopis patří Vám.
Již poprvé jsem psala, že můj život nebyl procházkou růžovým sadem.
Od nejútlejšího věku jsem vyrůstala u náhradní matky, potom v rodině alkoholika, ve strachu celé noci probrečela.
Styděla jsem se za svoji rodinu, utíkala z domova /nebylo ke komu/ a opět se vracela.
Cítila jsem se jako mládě kukačky, podstrčené do cizího hnízda.
S matkou jsme si neměly o čem povídat, ale uvnitř jsem cítila, že patříme k sobě.
Po založení vlastní rodiny jsme vychovali dvě děti, prožili radosti, strasti, zklamání, udělali jsme mnoho chyb, mnohokrát se dostali na samé dno.
Jak těžké je najít opět sílu a lézt postupně nahoru.
Několikrát jsem byla bez práce, minulý rok celý.
Přicházely i myšlenky na smrt.
Nyní bydlíme na venkově, ve věku mezi padesáti až šedesáti, není vůbec snadné najít zaměstnání.
Velice dobře chápu každého, kdo se na Vás obrací o radu a vím, co pro nás Vaše slova a činy znamenají.
Moje cesta je dlouhá.
V roce 1994 jsem měla menší úraz malíčku, nemoc jsem si krátila četbou.
Dostal se mě do ruky časopis ASTRO, ze kterého jsem si postupně objednávala knihy o esoterice a navštívila několik přednášek.
Díky informacím, které jsem takto získávala, jsem si kladla stále nové otázky a sama si na ně hledala odpovědi.
Nebyl v mém okolí téměř nikdo, kdo by mým otázkám rozuměl a kdo by se jim, i mně neposmíval.
Všechno to byla pouze teorie, hezky se to četlo, ale v životě je důležité vše prožít, procítit a činy.
Před devíti roky moje matka zemřela.
Ten večer jsem seděla na zahradě, bylo krásné počasí a najednou, pouze v okruhu asi jednoho metru, začalo mírně a drobounce poprchávat.
Byl to zvláštní, nepopsatelný pocit, který trval asi minutu.
Později při vyklízení bytu po matce jsem našla doklady a dočetla se, že mám o dva měsíce mladšího nevlastního bratra.
V tom okamžiku mně došlo - Kapky deště byly slzy pláče matky, která se přišla rozloučit.
A naše společné chvíle, kdy jsme si neměly o čem povídat?
Možná celý život něco tajila.
Proč to neřekla, proč?
V srdcích jsme cítily lásku, ale společnou řeč jsme nikdy nenašly.
Asi od 4 let jsem žila s matkou a nevlastním otcem alkoholikem.
Možná se za něco podvědomě trestala, ale z b y t e č n ě.
Moje cesta pokračovala dál.
Absolvovala jsem dva kurzy týkající se kreslení.
První večer, doma v tichu, jsem se lekla - kdo to mluví?
Mysl mlčí, uši slyší hlas - jako dialog - ale já to nejsem?
Poslouchám hlas mého obrázku?
Druhý den se měl pro někoho nakreslit léčivý obrázek.
Slyším opět hlas: "Nejprve uzdrav sebe."
Po ukončení kresby, automaticky otočím papír a píšu......
Ve svých letech se tímto způsobem dozvím, že v mojí temnotě se ukrývá něco, co podvědomě ovlivňuje moje chování celý dosavadní život a je třeba se léčit.
Nevyjasněné otcovství.
Opět přichází mnoho otázek a hledání odpovědí pomocí různých kreseb.
Zpětně procházím svůj život a životy mých příbuzných, už mám jiný úhel pohledu, vše se prolíná se vším.
Dneska už se na nikoho, na nic, ani na sebe vůbec nezlobím a hlavně slůvka "ONI" a "PROČ JÁ" už nepoužívám, nejsou potřeba.
Moje cesta nekončí.
Mám šestiletou vnučku, která vypráví své příběhy pouze babičce, protože se stydí před ostatními.
- mám hodně kamarádů, večer když jdu spát si s nima povídám, jeden je kominík celej bílej - babičko, taky vidíš obrázky, když zavřeš oči, to mám na víčku namalovaný?
- bůh je a žije daleko ve vesmíru, když chci jdu tam, je tam velké světlo a už nejsem, namalovat to nejde, nejsou na to pastelky....
Při poslední návštěvě jsme spolu kreslily mandaly, naše tvary a barvy jsou shodné s Vaším obrázkem.
Cesta nikdy nekončí, stále mám problémy a starosti, stále musím pracovat sama na sobě /i uvnitř sebe/, mám svá přání, touhy, sny a poslední dobou se dějí takové krásné, zatím pro mě nevysvětlitelné a nepochopitelné věci a právě pro toto vše je krásné žít.
Chtěla jsem se zeptat, jestli má obrázek s tímto dopisem něco společného, již minule jste odpověděla, o ničem nepochybujte.
Dneska nepochybuji a myslím, že i tento dopis je pro Vás.
Srdečně Vás zdravím, přeji mnoho energie a lásky
Milkena 16.11.2009
Dobry den draha Wahlgrenis.
Po precteni clanku interdimenzionalni prechod v Praze nad Vysehradem mne uplne mrazi.
Uplne Vas chapu, vim, o cem pisete.
Pri kazde navsteve na Vysehrad jsem mela pocity, ktere jsem neumela pojmenovat.
Citila jsem tam ohromnou energii, az me z toho bylo na omdleni.
Rika se, ze je tam propojeni s chramem sv. Vita a s Karlovym mostem to tvori takovy trojuhelnik.
Nevim uz, kde jsem k te informaci pred davnou dobou prisla.
Mam to stejne jako Vy.
Ja se stehovala celkem jiz 7x a vsechna mista ke mne mluvila.
Opravdu nic neni nahoda.
Ja, ktera vzdy chtela bydlet v Praze, jsem po 20 letech bydleni zde, odesla na vesnici, no dnes je to mestys.
Nikdy bych nepomysela, ze ja - jihoceska - pujdu s mym muzem az sem, bez jakehokoliv planovani a premysleni.
To misto nas silne oslovilo oba.
Zjistili jsme, ale az po pul roce, ze je zde nejsilneji meritelna energie v Cechach.
Citim tu nejake napojeni, jinak to neni mozne, protoze kdyz jsme tam poprve stanuli, vedeli jsme, tak tady jsme opravdu doma.
Zacinam se tu menit, vnimam veci jinak.
Ano. vnimam, byli jsme sunuti tam, kde mame byt.
S laskou Milena 16.11.2009
Wahlgrenis 22.11.2009
Drahá Wahl,
neuvěřitelných zážitků stále přibývá.
Před pár dny, pozdě večer, jsem vyšla na zahradu.
Hledím na noční oblohu, nad korunou stromu, svítí kulatý měsíc.
Prožívám nepopsatelný stav bytí.
Nechápu co se děje.
Měsíc letí po nebi rychlostí vykopnutého míče a přes to, dům, já, strom, i ten měsíc, jsme stále na svém místě.
Je to iluze?
Nechápu, co se děje, tam a tady?
Co když letím já?
To je nesmysl.
Co když jsem umřela?
Podvědomě se chytám za parapet u okna.
"Měsíc stále letí, rychlostí vykopnutého míče."
Prožívám něco, co je za hranicí mých dosavadních přectav a prožitků.
Slyším: "Důkladně si to zapamatuj."
- Samota, ponoření se do sebe. Manžela poslal zaměstnavatel na několik dní pracovat mimo domov.
- Zrychlené zbavování se nepotřebného? Ucpal se odpad WC.
- Nová, neznámá energie? Vyhořela žehlička.
- Jiný člověk? Výročí příchodu mojí duše na tento svět.
Nic není náhoda.
Nedělám nic, pouze jsem.
Komunikuje svět nehmotný a hmotný?
Milá Wahl, co pro mě, následně pro ostatní, naznačují mé prožitky?
S úctou a láskou
Milkena 22.11.2009
Přemilá Wahlgrenis.
Neuvěřitelné, krásné - vlastně uvěřitelné.
Ve čtvrtek jsem se ocitla po dlouhé době v Praze.
Byla se mnou i má milá rodina, partner...
Měla jsem slavnostní ukončení školy.
Šli jsme se pak projít po Praze, byl krásný slunečný den, pak i milý a vlahý podvečer a večer...
Kroky nás zavedly až na Vyšehrad...
Když jsme tam přicházeli, začaly zvonit zvony.
Bylo přesně 18 h.
Stáli jsme před dveřmi kostela a ty zvony zvonily - všude.
Nádherný, ohlušující, plný prostor.
Stáli jsme tam všichni mlčky, dívali se k nebesům, na výjev nad dveřmi...
Přesně stejně, jako jsi nafotila...
Opravdu jako by člověk snad byl někde úplně jinde...
Ten den byl vůbec zváštní.
Když jsme dorazili do Prahy, pak z metra jsme šli rovnou na Staroměstské náměstí.
Když jsme se tam vyloupli, začaly zvonit zvony Týna.
Přesně 12 h...
Bylo to všude, celý prostor...
A nakonec jsem do třetice od tety a strejdy ten den dostala na památku krásný a malý zvoneček s nádherným zvukem...
Čtvrtek 19.11. 2009, třikrát zvony...
Milá Wahlgrenis,
moc na Tebe vzpomínám, moc Ti přeji ať se Ti daří,
přeji dobrou chuť s domácím chlebíčkem,
mám Tě moc ráda,
Renata 23.11.2009
Wahl.,
... myslím si, že jsi "řidičem" vesmírné lodi.... jedné z několika
Začínáš se už pár let rozpomínat, co tady vlastně je tvým úkolem....ale přitom letíš do budoucnosti....stále...
...otevřel se mi větší úhel pohledu...
...patříš do nějakého rodinného klanu, který má už své potomstvo, které se rozhodlo žít jakoby opačným směrem...
...tedy z budoucnosti do přítomnosti, aby pomohlo ve velmi důležité etapě přerodu planety lidstva....
...toto platí pro všechny lodě, které spolu letí časoprostorem...
...je víc pilotů této mise, pro všechny jsou stejné podmínky...
...Jako by nejsme vůbec odtud, ale z pohledu pozemského JSME....a každý je na správném místě...
drahomi... 23.11.2009
Milá Wahl,
už nějaký čas si tak přeji, co nebo spíš, jak zní mé jméno ve Tvém znění....Drahomi....ra,
jen vím, že bůh slunce je Ra,....a drahý mír je mi.... :o) můžeš ?
Prosím.... šťastné dny....
Drahomíra :o)... pomněnka z Neptunu :o) 26.11.2009
© Wahlgrenis
14.11.2009
Dobrý den Wahl
včera jsem se dozvěděla, že se prý nad Prahou buduje nové duchovní město, tak jsem pátrala po internetu ...
Pak jsem si řekla, že se tam zkusím v meditaci podívat. Byl to pro mne zvláštní zážitek, protože mi tam přišel naproti nějaký chlapík v brýlích, zavedl mne lehce netrpělivě k nějaké fontáně a hodlal odejít. Když jsem se trochu podivila nad tím, že mne jako průvodce nechá samotnou, tak se na mne z poza brejliček koukl a prohodil něco ve smyslu, že na co by mně byl průvodce, když to tam znám. Copak si prý nepamatuju, že tu fontánu moudrosti jsem dělala já??.....
Stála jsem tam jako puk a koukala na tu fontánu, která se mi měnila před očima na různé "podoby" fontán.
Pak se tam zjevili moji osobní průvodci a potvrdili mi, že to je moje dílo. Ale já si na nic takového neumím vzpomenout. Je pravda, že mám pocit, že ve spánku někde něco "dělám", ale že bych budovala duchovní město. mi prostě zní moc jako divoká fantazie a mé logické racionální ´já´ hlásá, že je to akorát můj výmysl – zvlášť po tom, co se mi tam dokonce zjevil karlovarský hrneček a já z něj celá zmatená cucala tu vodu z fontány.
O moc moudřejší si po tom ale bohužel nepřipadám.
Jediné, co mi brání to celé zahodit jako výmysl, je to, že mne vůbec nenapadá, proč bych si proboha něco takového vymýšlela.
Nevím, jestli byste se uměla nějak podívat, jestli je to pravda?
Předem děkuji.
Kateřina 30.12.2009
Milá Kateřino,
fontána, o které se zmiňuješ v duchovním prostoru nad Prahou, je fontána moudrosti. Současně má v sobě léčitelský aspekt. Něco jako léčivá voda, voda uzdravující všechny nemoci světa...
Na mne to dělá dojem, že jsi do tohoto světa přišla s mnoha schopnostmi, léčitelství je jednou z nich. Nepřišla jsi sem ale s nadšením a radostí, nechtělo se Ti sem. Tohle jsou plány, které si nevolí člověk sám, ale přijímá je.
Vedle Tebe se objevuje důležitý člověk, který snad má fungovat jako jakýsi "spouštěč". Pokud ještě o svých schopnostech nic nevíš, těš se na jejich probuzení. Tohle bývají úžasné procesy.
To, co je nyní nad Prahou, vypadá jako zvláštní stroj času, který se dokáže v jistou chvíli aktivovat a spustit přerodové, transformační procesy u některých lidí, kteří jsou na to samozřejmě připraveni. Není to násilí.
Tento proces se ale týká každého z nás, není možné říct, že do toho nechceme jít. Dějí se obrovské změny už teď. Je to jeden směr, jedna cesta. To, co bylo, dávno neplatí.
© Wahlgrenis
31.12.2009
Děkuji moc za odpověď,
Poslední dobou se u mne vše nějak mění a urychluje a já to s údivem sleduji. Stále ale narážím na zeď mé logiky a racionality, která mi brání tyto věci plně přijmout. Mám poslední dobou velmi zvláštní sny, sny, ve kterých pochopím, že je to sen a hned poté pochopím symboliku snu, nebo sen, ve kterém je mi sděleno, že od nynějška mám nějakou schopnost...
Nicméně v bdělém stavu ta racionalita prostě nedovoluje plně uvěřit. Mám ale pocit, že mne někdo také cíleně brzdí – což je další věc, na kterou bych ráda od tebe slyšela svůj názor. Vím totiž, že jsou u mne v současnosti minimálně dvě přivtělené duše, z toho ta jedna, které říkám „černý“, je duše, která se dle toho, co o něm již vím, dala „na druhou stranu“ již někdy v dobách na počátku světa v jiném vesmíru jiné dimenzi... Snažila jsem se s ním komunikovat přes regrese a odvést ho, bohužel se nám to zatím nepovedlo. Původně jsem si myslela, že je u mne z klasických důvodů, jako bývá osobní pomsta a nenávist, sliby, prokletí – zkrátka že jsem mu někde v minulém životě provedla něco, co mi nemůže odpustit, ale zdá se, že taková příčina asi není. Já z toho mám pocit, že tím jak se odklonil ke straně, která odmítá respektovat karmické zákony a myslí si že jen silou a mocí dosáhnout svého „bez následků“ tak se zároveň sám stal manipulovaným touto temnotou, aniž by si toho byl vědom – při regresi jsem viděla to jeho napojení na jakýsi mrak někde ve vesmíru, kterého si on sám vědom nebyl. On ví, že nemá tělo velmi dobře, vyhovuje mu to – nejraději je někde jako přivtělená duše, protože pak může skrytě ovládat toho, u koho je, a škodit jemu a skrze něj i jeho okolí. Nicméně mám pocit, že po těch tisíciletích už, co je vesměs u mne (ano opravdu mám pocit, že ho jako přivtělenou duši mám věky), jsem sice pořád dle jeho vidění nepřítel, ale zároveň on už nikoho jiného vlastně nezná. Odejít se bojí, nové tělo nechce, protože se obává, že mu bude ubližováno jako pomsta za to, co doposud činil. Přes veškeré diskuse, zdá se, u něj stále není možné nějak plně pochopit, co je to karma a že před ní stejně neuteče. Stále chová naději, že když se bude jako přivtělená duše schovávat před následky dost dlouho, tak nakonec jeho strana zvítězí a on nebude muset řešit následky svých činů.
Ráda bych mu pomohla, ale zdá se, že on o pomoc vlastně nestojí. Také ho ale již nechci mít u sebe. Je mi ovšem jasné, že ho u sebe bezdůvodně nemám, že i já se na tomto mám něčemu naučit – zatím ale tápu, co má to něco, co mi mně osobně chybí, do skládanky být.
Mám pocit, že jeho přítomnost u mne je právě onou brzdou, která mi neumožňuje vidět a vnímat jemnohmotný svět v bdělém stavu. Včera jsem třeba zkoušela meditovat s myšlenkou, že jsem schopná s otevřenýma očima vidět své průvodce a začaly mne tak nesnesitelně pálit oči, že jsem je prostě zavřít musela. On je navíc přivtělen právě do oblasti očí. Já už si tak trochu nevím rady, co s ním mám dělat. Respektive co bych měla dělat se sebou, abych toto změnila. Připadám si pod tou tíhou tisíciletí nad tímto dosud stále nevyřešeným úkolem už značně unavená. Niterně mám pocit, že jsem už tisíckrát zkusila všechno a stále je to stejné – tedy v tom smyslu, že on se stále uchyluje ke mně.
Je pravda, že v tomto životě mi neškodí ani zdaleka tolik, kolik by zřejmě mohl (nebo kolik uměl v minulosti), ale vliv tu určitě je. Tak trochu se domnívám (i když to tak být nemusí), že to, že nevidím auru a podobně, souvisí s ním – možná proto jsem víc aktivní v noci v astrálu, protože ve dne mi to on neumožňuje?
Co tedy s tím / s ním?
Kateřina 05.01.2010
