Co se taky dělo ve volební místnosti
Milá Wahlgrenis,
zdravím Vás.
Píšu Vám takovou zajimavost.
Teď proběhly volby.
Byla jsem členem volební komise.
Právě když nechodili žádní lidé,znenadání mi začala psát sama ruka.
Možná je to nesmysl. Nevím.Četla jsem to několikrát. Ještě se mi to nikdy nestalo.
Během dvou minu jsem popsala velkým písmem 5 sešitových stránek.
Psala jsem tak rychle, že šustící tužka přilákala zraky okolí.
Nevím, co si o mně mysleli, ale tužku jsem nedokázala zastavit.
Ruka mě řádně bolela.
Posouzení nechám na Vás.
Přeji krásné dny.
Kamila
Ve své svébytnosti se ocitáme sami, nabubřelí, malicherní, ostřílení novým zážitkem, který tak lehkovážně prožíváme se zatajenou myslí. Vážně. Jen si povídáme sami k sobě, tlačíme se jídlem a neuvědomujeme si podstatu vlastní duše a okolního světa. Zalykáme se vlastní prázdnotou a stále něco hledáme, tak nezvyklého, až bezradně okukujeme souseda. Veličenstvo touhy je mnohem silnější, než si umíme představit.
- "Pane Bože", stýskáme si v laciném pojetí duše, "zase to málo co mám", a hle, jsem tu i já ve vlastní šťávě blaženosti, stimulující a vyzvědačský.
- "O, Bože, posuď, kdo jsem ve své podstatě, neb nedokážu dohlédnout zítřka ba i jiných světů kvůli vlastní zaobalenosti a postojům nás samotných. O, Bože, modlím se k tvé víře (pošetilost jde ruku v ruce s předsudky). Odkud kam vede moudrost věků a staletí, že nedokážeme prohlédnout ideje, jež se nám podbízejí v tak nemilosrdné formě věcí?"
- "Je dáno, co je dáno, člověče. Tvá struktura těla je proseta, prosycena MANOU sebe sama. OH, ano, nevěř vlastním očím, ne za brýlemi, ale záclona duše ti poodhalí, co jest v tobě ukryto. Odpovídám, ačkoliv se neptáš a blouznivě piješ mé řádky, odevzdaně se vnášíš do mých slov, koupeš se v pocitech úděsnosti, zvědavosti, pýchy i domýšlivosti.
Ó, to jsem já. Představoval sis mne takto? Povídej mi o svém světě blaha a štěstí. Ne, nejsem pyšný ani zlomyslný. Jsem. Jen jsem. A to si pamatuj, můj člověče. To co ode mne pochází je svaté a víc než to. Ber na vědomí mou vůli dát ti vše, co náleží tvé svobodě a štěstí, zahlcené, zahlcené, jak bych to řekl, snad svobodou sebe sama, rozumu. Říkej si tomu jak chceš. Ano, jsem to já. Jsem tak pošetilý a rovnocený, že nemohu jinak, než se vypovídat k tvé zatvrzelosti a nedůstojnosti a to v některých aspektech života. Jsi. Dal jsem tě sám sobě, jako ty dáváš sobě chléb. Tvé pocity víry se vnášejí i do mne a věř, že nedokážu neodpustit přes to vše, co tu na Zemi děláš. Neříkej nic a mysli na to, co ti právě říkám. Kdo jsi, že znevažuješ slovo přírody tak křehké ve své kráse? Dlaň s něhou se má snoubit a ne topit do bolesti smutku a strasti, co se nazývá živým a nedoceňovat tak úskalí vlastního rozumu. MYSLI! A VĚŘ MI! VĚŘ VE MNE I V SEBE, MŮJ MILÝ!
Co je spravedlivé a co není?
Je snad ruka boží víc než tvá ruka při zrození květiny ze semínka lásky?
Člověče můj milý. Jsem tu, abych odpověděl na to, co hýbe tvým vnitřním světem a odpuzuje tvé vědomí.
Hnusí se ti spousta věcí a ty mlčíš! PROMLUV! Promluv k sobě jako já k tobě. Bude ti lehčeji. I já dýchám snáze, když daruješ sebe vyšším cílům. Hle to ne Bůh, to ty má lásko života dokážeš překročit hranici božského. Hleď. Pohleď! Naslouchej a zahlédneš mne. Uvnitř sebe. Tam jsem. Navěky.
Milá Kamilo,
necítím se k těmto slovům oprávněna cokoli dodávat.
Jen snad jediné:
Tvoje mysl byla v té chvíli uvolněna a přístupna informacím odjinud.
Musíme je poslouchat a brát vážně, už to přestává být legrace.
Nikdy to ostatně legrace nebyla.
Pořád jen si myslím, že tahle varování nebudou přicházet donekonečna.
Nebyla to slova jenom pro Tebe, i když psala Tvoje ruka.
Měl by si to přečíst důkladně každý, úplně každý...
Ale také by o těch slovech měl přemýšlet a konat podle nich.
© Wahlgrenis
05.06.2006
