Když zemřel, nebrečela jsem
Dobrý den,milá Wahlgrenis.
Děkuji za tyto stránky i za možnost Vám psát.
Před dvěma měsíci zemřel můj bývalý manžel.
Vlastně už dost dlouho jsem ho nevnímala jako bývalého manžela.
Byl to pro mne v uplynulých 28 letech především člověk,který byl v mém životě velmi důležitý
To bylo vzájemné.
Manželé jsme vlastně byli jen asi 5 let.
Spolu máme syna, kterému je 28 let.
Od mých 20 let, kdy jsem ho poznala, bez ohledu na všechny změny v našem soukromí,
bez ohledu na všechno, co se kdy dělo kolem nás, bez ohledu na nové silné, pozitivní vztahy v našich životech,
jsme vlastně nikdy nemohli jeden bez druhého být.
Když zemřel, byla jsem u něj.
Doslova několik minut před smrtí jsme se spolu smáli.
Mám druhého manžela, už víc než 20 let.
Spolu jsme vychovali dohromady 5 dětí (můj syn, jeho děti v naší péči a 2 společné).
Pro ty děti byl můj bývalý manžel "dědeček".
Tím vlastně byl i pro našeho společného syna.
Byl totiž opravdu o hodně starší než já.
Když jsme se brali, každý myslel, že má právo soudit
Pár lidí to pochopilo, asi nás opravdu znali.
Hodně lidí si myslelo, že je to "pro peníze".
Nevyvracela jsem jim to, pak nám dali pokoj.
Vůbec je nenapadlo, že takové "životní nezbytnosti" jako auto, chata, drahé dovolené vůbec nepěstujeme...
Když jsme se poznali, byli jsme nešťastní, že nemůžeme spolu žít.
Pak nás napadlo, že vlastně můžeme.
Fakt je, že jsme se rozvedli, ale jako lidé nikdy nerozešli.
On zůstal do smrti duševně mimořádně mladý.
Měl mnoho přátel o generaci mladších, nebo o dvě...
Taky vypadal asi o 15 let mladší, než byl jeho kalendářní věk.
Když zemřel, vůbec jsem nebyla "smutná", nebrečela jsem.
Jen mám takový jiný životní pocit.
Chodím na jiná místa než dřív.
Myslím, že neodešel.
Když zemřel, bylo mi 47 let a jemu 92.
To jsem Ti chtěla napsat.
Děkuju.
Darnia 16.05.2006
© Wahlgrenis
16.05.2006
