Všechno, co dáš, se ti vrátí
Zima byla neskutečně dlouhá...
Skoro se zdálo, že své žezlo nechce už nikdy předat jaru.
Ale jaro nakonec nastoupilo přesně, jak mělo.
Dokonce i ty šeříky vykvetly, jako každý jiný rok...
Všechno je v pořádku.
Včera jsem měla nádherný zážitek.
Na jednom nejmenovaném pražském nádraží jsem byla oslovena bezdomovcem.
Takovým tím, co ho všichni známe.
Dal se se mnou do řeči, ptal se kam jedu...
Taková ta nezávazná konverzace, aby se nakonec zeptal, jestli nemám drobné.
Musel to zkusit.
Řekla jsem, že ne.
Netvářil se tak ani tak, odešel.
Když jsem pak přecházela na nástupiště, přemýšlela jsem, kdy jsem naposledy obdarovala takového člověka.
V Praze jich je hodně, prakticky na každém kroku jste konfrontováni s touto realitou.
Není to tak dávno, co mě dostaly oči jednoho z nich.
Zeptal se na drobné, jako se ptá všech, co chodí kolem, já jen tak hlavou pohodila, že nic nemám a šla jsem dál.
Po několika krocích jsem se ale musela vrátit, nevím, co to bylo za magnet...
Dala jsem mu dvacetikorunu, nádherný zlaťák.
Oči se mu rozzářily a já měla krásný pocit celý den.
Přesně na tohle jsem si vzpomněla, když jsem odcházela na to nástupiště.
Tam jsem přecházela po celé jeho délce a šla jsem schválně po úplném okraji, vedle mne koleje.
Najednou oči skončily tam dole na něčem nádherně zlatém...
Byla to dvacetikoruna, skočila jsem si pro ni.
Je to neuvěřitelné, vrátila se ke mně přesně ve chvíli, kdy jsem o tom přemýšlela.
Všechno, co dáš, se Ti vrátí...
A co nedáš, o to stejně přijdeš...
© Wahlgrenis
09.05.2006
Milá Wahl,
děkuji Ti za krásné povídání o bezdomovci.
Úplně mi běhal mráz po zádech, podobná příhoda se mi stala zhruba před třemi lety.
Bylo to v zimě, šla jsem s manželem po Václaváku a viděla před OD Debenhams sedět na zemi člověka.
Byl to asi pětatřicátník a když jsme ho míjeli, říkala jsem si, že vypadá zdravě,
co ho vede k tomu, že raději sedí na studené zemi než aby se zahřál někde prací.
V duchu mi probíhaly konstrukce, co se v jeho životě mohlo přihodit, když tu jsem se asi po 20-ti krocích otočila,
vrátila se k němu (přesně jak jsi psala - magnet) a dala mu dvacetikorunu.
Poděkoval a dodnes nezapomenu na jeho oči.
Byly velké hnědé laskavé hřející a děkující.
Zaskočilo mě to, sevřelo se mi hrdlo a naskočila husí kůže.
Doběhla jsem zpátky manžela a v tu chvíli jsem cítila, že to není bezdomovec,
ale člověk, který se zřejmě dostal do špatné životní situace.
Bohužel jsem pro něj už nic víc neudělala.
Mrzí mě to tím víc, protože ten pohled se mi od té doby již mnohokrát vybavil a připomněl.
Byla jsem teď s rodinou tři dny na chatě, vysazovala kytičky a plevelila a přemýšlela nad problémem,
který mě dlouho trápí a s kterým bojuju.
Po příjezdu jsem zapnula počítač a otevřela Tvoje stránky.
Odpověď a ujištění přišla hned po přečtení prvního příspěvku.
Moc Ti děkuji, milá Wahl, budu se snažit.
S úctou a láskou
Jana 9.5.2006
Wahlgrenis,
díky za krásné šeříky a snad ještě hezčí text.
Přeji Ti pěkný čas.
Paula 09.05.2006
