Páteční skoropohádka
V pátek se mi domů nechtělo jet metrem.
Někdy to tak na mě přijde.
Nechci pod zem, nechci se dívat na otrávené cestující, nechci se jich dotýkat a nechci, aby se dotýkali mě.
Sice je zde jistá časová výhodnost, ale jinak vůbec nic.
Nespěchala jsem, proto jsem se rozhodla použít povrchovou dopravu.
V pátek, já vím...
Všichni spěchají co nejrychleji opustit Prahu, a já nespěchám?
Ne.
Z tramvaje jsem vystoupila na Spartě, chtěla jsem se projít kouskem přírody.
Je tam.
Nejradši bych šla bosa.
Tedy ještě předtím jsem způsobila dopravní nehodu.
Takovou malou...
Dostala jsem na přechodu přednost od řidiče-gentlemana.
Byl rád, že mě může pustit, krásně se usmál.
Jenže najedou bylo všechno jinak.
Řidič za ním řešil jiné věci, sledoval, jestli ho někdo nepředjíždí a už to bylo.
Úder, pak nic.
Ťuknutí bylo malé, ale bylo...
Espézetka lehce promáčklá.
Potřebovali se zastavit.
Oba.
Bylo krásně.
Obloha blankytně modrá, zlatý déšť zlatý a jehnědy hnědé.
V autobuse sedávám tak, abych mohla předním sklem pozorovat co nejvíc dění kolem.
Sice ta jízda, která měla trval asi půl hodiny, se nakonen protáhla na hodinu a půl,
ale čas není, proto ani tohle nebylo nijak podstatné.
Bavilo mě pozorovat nervózní obličeje cestujících i řidičů v autech kolem.
Byla to velice zvláštní chvíle.
Úžasná a nekonečná.
Pak se ještě odehrál nádherný koncert na obloze...
Mráčky spolu nejprve lehce laškovaly, jako by se chystaly k milostným hrám.
Pak se slunce muselo schovat za černočerný závoj.
Snažilo se ještě kouknout na zemi a nemizet definitivně, ale nebylo to vůbec snadné.
Nádherně rentgenovalo zemi svými dlouhými paprsky, cestami nekonečna.
Vyzývalo - jen si zkuste ke mně přijít...
Nakonec ale svou nadvládu nad oblohou muselo uvolnit.
Přišla totiž mračna nejčernější.
Potom už slunce nemělo šanci.
Jen tak malinko ještě mrklo, jako že o nás ví a že zase přijde.
© Wahlgrenis
24.04.2006
Mila Wahl,
ještě před spaním jsem nakoukla do Tvých stránek, abych se potěšila.
Teď, jak to píšu, si uvědomuji úplně přesně, že jsem se šla opravdu potěšit,
jako bych tušila, že nebude odpověď na otázku, ale jedno z Tvých "obyčejných" povídání.
Je jich poskrovnu, ale o to víc jsou hřejivá.
Páteční skoropohádka k nim bezesporu patří.
Navíc ji doprovází krásné fotografie.
Nad třetí fotografií odspodu mi vyskočilo obočí.
I kdybych si přemýšlením ulomila hlavu, nemůžu si vzpomenout, zda v pátek v Praze pršelo,
tuším, že ne, nakonec to není podstatné.
Ten samý obrázek jsem totiž na obloze zaregistrovala také.
Pamatuji se, že jsem se u něho usmála a říkala si, že na mě z oblohy kouká chundelatý medvídek koala.
Zvěčnila jsi ho a moc Ti za něj děkuji.
Přeji Ti krásné dny následující...
Jana 24.04.2006
