Holčička na vozíku mi nastavila zrcadlo
Milá Wal,
vím, že Ti denně chodí spousta e-mailů a že se nám snažíš pomáhat ze všech sil, za což Ti patří velké díky.
Ani nevíš, jak moc si Tě vážím za to všechno, co pro nás děláš.
A také vím, jak moc času podobná aktivita dokáže zabrat, proto bych Tě nerada zbytečně zatěžovala.
Přesto mám na Tebe malou prosbičku.
Moje babička už je dlouhou dobu vážně nemocná.
Žije v jednom domku společně se svojí neprovdanou dcerou a vnučkou.
Když jsem ji byla navštívit naposledy, měla jsem co dělat, abych zadržela slzy, které se mi tlačily do očí
- její nemoc je čím dál horší, teď už skoro vůbec nemůže vstát.
Je hrozné dívat se na to, jak člověk, kterého máme moc rádi a vážíme si ho, pomalu chřadne a my přitom nemůžeme skoro nic dělat.
Říkala mi, že cítí, že už na tomto světě nebude dlouho - její čas se pomalu naplňuje.
Nejhorší na tom je, že mám takový pocit, že teta (její dcera) si snad vůbec neuvědomuje, jak moc babička trpí.
Skoro s ničím jí nepomáhá a chová se k ní dost lhostejně.
Kdybych za ní nejezdila já, tak by nejspíš neměla v kuchyni uklizeno ještě hezky dlouho.
Je mi to tak líto, když vidím, jak je k ní teta odměřená a lhostejná a přitom to nechápu.
To si přece babička vůbec nezaslouží.
V poslední době se s babičkou snažím být často, protože vím, že mě teď hodně potřebuje.
Říká mi, že teď - kdy stojí téměř na prahu smrti - si vzpomíná na svoje dětství,
na všechny ty kouzelné bezstarostné okamžiky, které si myslela, že už dávno zapomněla.
Sice už nemá moc síly, ale její moudré oči ve mně probouzí klid, že babička všechno zvládne a odejde s úsměvem na rtech.
Každý večer se jejím směrem snažím vysílat pozitivní energii.
Přesto bych se Tě ráda zeptala, zda nemůžu pro babičku udělat něco víc?
Přeji Ti krásný večer, ať jsou Tvé dny plné radosti a duchovní naplněnosti.
Ať jsi šťastná.
Darmie 10.4.2006
Milá Wal,
promiň, že Ti zase píšu, ale včera se stalo něco, o čem bych Ti ráda napsala.
Víš, jak jsem Ti - myslím v pondělí - psala o mé babičce, která je na tom zdravotně hodně špatně
a že mě moc bolí, když vidím, jak ona trpí.
Možná to není ani tak důležité, ale včera - když jsem šla ze školy, jsem v tramvaji narazila na malou holčičku na vozíčku.
Vůbec jsem ji neznala, mohla mít možná tak kolem sedmi nebo osmi let.
Pro mě z nepochopitelného důvodu se ale pořád dívala mým směrem.
Možná vycítila, že mám nějaké trápení.
Když jsem potom vystupovala, usmála jsem se na ni a ona mi to vrátila.
Ani nevíš, jakou jsem měla radost.
Teprve doma jsem si uvědomila něco, před čím jsem neustále zavírala oči.
Že trápení a bolest, která postihne Tebe nebo Tvoje blízké, není mnohdy tak velká, jako trápení těch jiných.
Je tolik lidí, kteří jsou na tom ještě mnohem hůř.
Moje babička už je stará, prožila krásný a bohatý život,
ale tahle dívenka je ještě hodně malá a má celý život před sebou a přitom asi nikdy nebude schopná postavit se na vlastní nohy.
Možná to bylo moje zrcadlo, které mi bylo nastaveno, abych si uvědomila, co je v životě opravdu důležité.
Že bez ohledu na to, jestli jsme zdraví nebo nemocní, staří nebo mladí, je mnohem důležitější to, jestli máme dobrá srdce.
Když žijeme v prostředí plném lásky, potom se i to trápení a bolest překonávají snadněji.
Milá Wal, děkuji za to že jsi, moc si Tě vážím a mám Tě moc ráda.
I když Tě osobně neznám, cítím z Tebe velkou lásku a snahu pomáhat druhým.
Jsi jako sluníčko, které prozáří každý den.
Měj se moc krásně,
Darmie 12.04.2006
© Wahlgrenis
12.04.2006
