Co se dělo za úplňku a oči Wahlgrenis
Milá Wahlgrenis,
mám potřebu se s Tebou podělit o včerejší zážitek.
Šla jsem si v noci lehnout a když jsem ulehala, bylo 23.18 hod.
Říkala jsem si, že za chvíli brzy usnu, protože jsem unavená.
Poděkovala jsem za pěkný den a protože přešívám záclony, nemám je tudíž na oknech,
měla jsem krásný výhled na oblohu.
Byl úplněk a na obloze se začalo něco dít.
Byla tak podivná kupovitá oblačnost, připadalo mi, že mraky vypadají úplně jinak než jindy.
Vůbec nevím, k čemu bych to přirovnala, aby to bylo pochopitelné.
Jako když vidím chuchvalce medvědí nebo liščí srsti.
Co mě ale zaujalo bylo to, že se v celkem pravidelných intervalech přes mraky probojoval měsíc.
Velmi těžko hledám slova, abych se co nejvýstižněji vyjádřila.
První obraz vypadal jako oko - první, co mě napadlo, že vypadá jako oko sovy.
Měsíc svítil tak intenzivně, měla pocit, že bych ani nemusela svítit, abych mohla číst.
Měsíc představoval duhovku, okolo něj bylo bledě modro ve tvaru mandličky a pak ty mraky.
Přestože má sova očíčka úzká, spíše štěrbinky, napadla mě ta sova znovu.
Ba něco víc.
Před pár dny se mi zdál o Tobě sen a to oko, co bylo na obloze, vypadalo přesně tak, jako Tvoje oči v mém snu.
Skoro mi z toho spadla brada.
Obrazce pokračovaly dál stejně, jen se měnily tvary.
Místo mandličky následovalo kolečko, po kolečku čtverec a nakonec obdélník.
Čekala jsem, jestli přijde ještě třeba trojúhelník, ale nic.
Pak se obloha zatáhla úplně, jako když skončí představení, možná jsem pak i na minutku umdlela,
ale otevřela jsem oči v 23.32 a po měsíci nebylo ani památky a obloha byla celá šedočerná bez mráčku.
Sny si zapisuji, takže ten, co s tímto souvisí, sem zkopíruji:
Sen z 7. 4. na 8. 4. 2006:
Zdálo se mi, že jsem šla lesem, všude bylo mnoho bahna a cesta vedla po poměrně příkrém svahu.
Ona to cesta vlastně ani nebyla, šla jsem tudy, kudy mi půda dovolila.
Cestou jsem potkávala převážně party dřevorubců, některých part jsem se i bála,
nevypadali jako mírumilovní lidé, ale jako vandalové, měli v rukou pily a lana.
Stromy neměly listí ani jehličí, byly holé, na zemi bylo buď bláto nebo v lepším případě hnědé jehličí či udusaná půda.
Najednou jsem se ocitla v hnědém dřevěném domku, kde byly jen lavice a stoly a za nimi seděli dřevorubci a lidé,
kteří pravděpodobně čekali na stravu.
Pochopila jsem, že mi asi donesou oběd, tak jsem tiše seděla.
Podívala jsem se před sebe a najednou proti mně seděla Wahlgrenis.
Velmi mě to překvapilo a byla jsem moc ráda.
Podívala se mi do obličeje a pak jí pohled sklouzl na mé ruce.
Na prstech obou rukou jsem měla dohromady tři prsteny.
Jeden zlatý s červeným kamenem, který jsem dostala od našich k 18. tým narozeninám,
ten druhý si nepamatuji a poslední byl postříbřený, takový trochu pouťový, který jsem si koupila před více než 20-ti lety.
Velice mě překvapilo, že je mám na ruce (ve skutečnosti prsteny nenosím víc než 6 let a ani jsem je nikdy moc nenosila)
a jak se mi vlastně ten posledně jmenovaný dostal do rukou, protože ho už ani nemám.
Poté, co Wahlgrenis uviděla prsteny, ale spíš mi připadalo, že ten poslední pouťový, se jí najednou změnil obličej.
Oči se jakoby vzpříčily a vlasy zmohutněly.
Cítila jsem, že je něco hodně špatně.
Pak vstala a odešla.
Seděla jsem tam bezradná a nebyla si jistá, zda je to opravdu kvůli mně.
Vydala jsem se ji hledat.
Věděla jsem, že nemůže být daleko, přesto nebyla nikde v dosahu k vidění.
Šla jsem lesem a hledala zpátky ten dům, ve kterém jsme se naposledy viděly a nemohla ho najít.
Říkala jsem si, že to není možné, ale že musím být trpělivá, když půjdu stále rovně, nemohu ho minout.
Už už to vypadalo, že domek nenajdu, když tu jsem stála nečekaně před ním.
Tím sen skončil a já si ráno uvědomila, že byl složen jen z různých odstínů hnědých barev.
Milá Wahlgrenis,
přeji Ti krásné prožití Velikonoc, hodně jarního sluníčka,
hodně sil a hodně lidí se sdílnýma očima, které cestou potkáš.
A děkuji Ti..
S úctou
Jana 14.04.2006
© Wahlgrenis
14.04.2006
