Už ji nic nebolí...
Milá Wahlgrenis,
vím, že zpráva, kterou ti právě chci poslat, bude jen sobeckým odbřemeněním (z mé strany)
a přenesením tíhy na tvá bedra, ale nevím, komu jinému bych to mohla říci a kdo by mne lépe pochopil.
S nadějí dokonce řeknu - ukonejšil.
Moje intuice mne opět nezklamala.
Dlouho někdy neslyšíme své nejmilejší, s mnohými korespondujeme jen zřídka, ale myslíme na ně často.
Moje myšlenky mne tentokrát přinutily nažhavit všechny telefony, na které jsem si jen vzpomněla.
Moje dobrá, laskavá a věrná přítelkyně, která se mi naposledy e-mailem ozvala 24.10.2005, se odmlčela.
Toho dne napsala - dnes je to první den co mne nic nebolí...
Ano, byla nemocná, ale pracovala, žila, milovala lidi kolem sebe,
myslela na ty, kteří jsme patřili do jejího bytí a najednou - ticho.
Této noci jsem nemohla spát.
Vstala jsem, dělala věci, které šly tak trochu do rozporu s logikou...a hned ráno jsem začala s těmi telefony.
Její bratr mi sdělil, že v pátek zemřela.
Ulevilo se jí, vím, že její zdravotní potíže musely být velké, ač nenaříkala příliš hlasitě, spíše se sebeironií.
I můj poslední dopis pro ni (napsala jsem jej 1.11.) byl plný černého humoru,
ale hlavně naděje, že ji konečně nic nebolí a tak to zůstane...
Vždy jsme tak spolu komunikovaly - jako kolegyně, jako přítelkyně, jako "adoptivní" sestry...
Není.
Její duše asi ještě nebude daleko, když mne vyburcovala k tomu, abych se po ni tak vehementně sháněla...
Odešel z mého světa někdo, komu bylo jen 51 let.
Někdo, kdo pro mne něco znamenal.
S kým byl můj život spojený - studiem, radostmi přes děti, přátele a kolegy, vším.
Asi to není náhoda.
Tak to říkáš, viď?
Bolí mne dušička a tak velmi je mi líto, že jsme se delší dobu neviděly.
Naposled jsem si ji, bude to rok, vyzvedla v lázních, přivezla k sobě, užily jsme si, povídaly,
těšily se a odvezli jsme ji s manželem zpět.
Ještě ji vidím, jak v podzimně zbarvených šatech kráčí do kopečka, ohlíží se a mává k našemu autu.
Díky Bohu za tu vzpomínku.
Živou.
Wahlgrenis, ty ztráty, předčasné ztráty (a co to vlastně předčasné ztráty jsou, viď?) tak velmi bolí!
Nemusíš mi odepisovat.
Tato písmenka, co k Tobě posílám, jsou jen v podobě několika hořkých slz, které stékají k Tobě.
Ty o nich beztak už zajisté víš, protože moje energie je teď namířená k Tobě.
Patříš k těm mým přátelům...
Buď dlouho s námi, se mnou!
To, co po Tobě denně čtu, je pro mne vláha, síla, laskavé pohlazení.
Pomáháš lidem a vrací se Ti láska.
Proč Ti to vše vlastně píši?
Opět jen písmenka...
Vždyť Ty to víš:-)
Posílám pozdrav, poděkování za to, že mi pomáháš neutopit se v tom bolu.
Díky tomu, co i od Tebe vím.
S láskou
Aspidistra 27.11.2005
© Wahlgrenis
27.11.2005
