Wahlgrenis

Tvé JÁ nás učí jít a žít

Milá Wahlgrenis,
píši Ti nějak častěji, ale události, které se dějí, mě nutí, abych se o ně s tebou podělila...
A TO JENOM DÍKY TOBĚ!!!
DĚKUJI!!!
Chtěla bych ti napsat o ději, který se stal dnes v brzkém ránu..
Po týdenní dovolené, kterou jsem strávila daleko od civilizace, uprostřed lesů a rybníka,
v jedné chatě a přemýšlela o všem, mimo jiné jsem se rozešla se svojí nejlepší kamarádkou, ale o tom nechci psát,
ani o dvou porodech, které se mi ve snu zdály, ale o mé noční službě v nemocnici.
Ta záležitost je čerstvá sotva pár hodin, ale je moc pěkná a zajímavá.
Před dvěma dny se na naše oddělení dostal pacient v konečném stadiu rakoviny střev,
s mnohočetnými metastázemi v játrech a prakticky již všude s nesnesitelnými bolestmi.
Tablety mu doma již nezabíraly, a tak mu lékaři v nemocnici nasadili Morphin, jednu ampulku pod kůži každých 6 hodin.
Já po dovolené, první služba a neočekávala jsem hned ze začátku to, co by v následujících dnech stejně mělo přijít.
Ale bylo mi po příchodu do služby nějak krásně, ten pocit klidu v duši jsme neměla aspoň 2 týdny,
kdy jsem ve svém JÁ hledala rovnováhu, kdy jsem nechápala, proč není, a na této noční jsem ji našla.
O půlnoci jsme pánovi dala Morphin a šla dále pracovat.
Kolem 1.30 hod. při obchůzce pacientů jsem zaregistrovala u tohoto zmiňovaného pacienta změnu.
Oči se mu chvíli vyvalovaly, chvíli byli klidné, chvíli netečné a vytočené vzhůru.
Ještě v této chvíli jsem tomu nepřikládala důležitost.., ještě ne.
Ve 3 hod. kráčející chodbou jsem zahlédla stín u dveří, jako kdyby tam někdo stál.
Vím, plno duší se pohybuje v nemocnicích a ještě ani teď jsem tomuto nevěnovala pozornost.
V 5.15 jsem na pokoji vedle tohoto pána odebírala sousedovi krev a to již jsem věděla, že už se blíží konec,
již půl hodiny vydával ze sebe zvláštní výdechy, které jsem nikdy neslyšela.
Pacient již nemluvil, ale najednou z posledních sil ze sebe vydal něco jako výkřik: NECH MĚ!!!
V 5.40 již jsem neslyšela jeho lapavý dech, bylo dobojováno...
Šla jsem po noční domů již s vnitřním klidem, spala jsem 5,5 hod. a je mi nevýslovně krásně,
nevím proč, jsem opilá spokojeností a pohodou, mám v duší mír..
Chtěla jsem se přes kyvadlo zeptat, zda je již duše tam, kde má být, ale nemám povolení: není vhodná doba a vhodný čas.
Nevadí, mám v sobě opět znovu nalezenou rovnováhu a klid...
Wahlgrenis,
ale obrovský podíl máš na tom TY!
Tvé stránky, tvé já Nás učí jít a žít, TAK, JAK SE MÁ!!!!!!
DĚKUJI!!!!!
Táňa 22.09.2005

Milá Wahlgrenis,
není dne abych si neotevřela Tvé stránky.
Snad bych ani neusnula, kdybych si nepřečetla alespoň některý z dotazů, alespoň jediný příběh.
Přečetla jsem jich hodně a někdy se mi zdá, že těm lidem nejde o nic víc jen se Tě "dotknout".
Jen svůj dech alespoň na chvilinku spojit s Tvým...
Nevím, jak bych to řekla, ale nějak tak to cítím i já sama.
Představuji si Tě podle fotografie z dětství.
Nikdy jsem nebyla na Tvém semináři, nemyslím, že bych došla tak daleko, abych se vám všem mohla rovnat ve vědomostech.
Nechávám se nést na vlně intuice a mám radost, když se mi ona v mnohorakých podobách potvrzuje.
Přes ty lidi, se kterými komunikuješ, přes které Tě poznávám.
No o tom jsem nechtěla...
Zaujalo mne vyprávění Táni o její noční službě v nemocnici.
O tom, jak měla přesně zaznamenaný odchod jednoho z lidí na "onen svět".
Jak vlídně, ale pragmaticky (až překvapivě!) přijímala jeho poslední hodiny, minuty života.
Ano, patrně se se smrtí setkává často.
Předurčuje ji k tomu povolání a pokud by ji nedokázala vnímat tak, jak ji vnímá,
měla by ten svůj služební život (záměrně nepíši "pracovní"), mnohem těžší.
Já se setkávám s živými lidmi a také jich ve své práci vnímám hodně.
"Pročítám" jejich osudy, příběhy, z jejich vyprávění a vnímání všeho kolem nich žiji.
Snad i proto jsem kdysi dávno tak ráda chodívala za svou přítelkyní - zdravotní sestrou - do její práce.
Do nemocnice, mezi nemocné, zranitelné, mnohdy velice vystrašené lidičky.
Jako by mne přitahovali.
Táňa píše o mnoha duších, které nemocnicí bloudí...
Tehdy jsem to tak nevnímala.
Jen jsem poslouchala jejich strach, jejich bolest, mluvila s nimi, snažila se je potěšit, někdy dokonce i rozveselit.
Sama nevím proč, byla jsem ještě dost mladá...
Vnímala jsem hlavně jejich touhu dostat se ven.
Z nemocnice, ne z těla.
Toho druhého se všichni bojí.
Pamatuji si ustrašené oči svého táty několik hodin předtím, než vydechl naposledy.
Vyčítala jsem sobě i mamince, že jsme u něj nezůstaly déle.
Byly bychom s ním, neodcházel by sám...
Ale pak mi někdo řekl (nebo jsem to možná někde jen četla), že člověk neodchází v minutách.
Že člověk umírá celé dlouhé hodiny.
Tiše se vzdaluje a opět přibližuje.
Mezitím mluví, možná i chodí, vnímá a ztrácí se a opět vrací...
Obdivuji Táňu a všechny jako je ona, že dokáží s takovou oddaností a troufnu si říci - s klidem v duši
a schopností účastně přijímat tyto hraniční stavy lidské existence.
Zdá se mi, že já bych asi byla plná zmatku.
Je úžasné umět přijímat život stejně samozřejmě jako smrt.
(Dovolená v lesích, u vody - a hup do práce s bolestí a odchody...)
Inu - vybíráme si svá povolání podle toho, co nám je dávno určené.
Svá slova adresuji sice Táni, ale promlouvám současně i k Tobě, drahá moje přítelkyně, přes toto úžasné elektronické "médium".
Mám jednu otázku na závěr - a možná mi bude umět odpovědět i Táňa, pokud si Ty na odpověď nenajdeš čas.
Je možné, aby se duše umírajícího toulala již několik hodin před posledním uvolněním z těla, kde se ji zlíbí?
Stalo se toto:
Když nadešel den, kdy můj starý a nemocný otec umíral (ač my jsme to žel s jistotou nepoznali),
zavolala jsem jeho nejbližší, aby přijeli, protože "jsem měla zlé tušení"...
Zatímco oni s ním promlouvali, chystala jsem pro ně oběd a plánovala, že jakmile zase odjedou domů, zajedu za ním s maminkou.
(Žili spolu 60 let!)
Moji hosté vyslovili přání zapít dobré jídlo pivem, a tak moje děti odběhly s džbánkem do nedaleké hospůdky.
Všichni kromě nás, 2 řidičů, si připili a rozešli jsme se.
S maminkou jsem záhy odjela do nemocnice.
Otec si zaujatě (jako vždycky) s námi povídal, ale byl zjevně unaven a ač nevypadal, že by měl přijít jeho konec,
lehl si, přiložily jsme mu kyslík a protože neustále usínal a strhával se, rozloučily jsme se s ním.
"Zítra přijedeme..."
Za pár hodin přišla zpráva.
Na druhý den mi pacient, který ležel vedle něj, řekl, že jej otec žádal, aby mu přinesl sklenici piva...
Myslel si prý, že se mu něco jen zdálo, kde by mu v nemocnici dali pivo?...
Už 3 roky přemýšlím:
Byl u toho velkého stolu, kolem kterého seděli všichni jeho nejmilejší, když zapíjeli oběd pivem?
Vznášela se nad našimi hlavami jeho duše ještě 5 hodin předtím, než vydechnul naposledy?
Není to jen náhoda?
Že by jen zatoužil cítit tu hořkost nápoje na poslední cestu?
(Ač nikdy pivu neholdoval.)
Vím, Wahlgrenis, nic není náhoda, ale vy s Táňou mi určitě budete umět odpovědět:
Odcházíme někdy tak neradi a neochotně, že ze svého těla naše duše vystupuje a sama od sebe se do něj opět vrací?
Možná zbytečně mnoho slov, ale jsem ráda, že jsem se Tě, milá Wahlgrenis, mohla alespoň přes ně přátelsky dotknout...
Aspidistra 25.9.2005

Milá Aspidistro,
krásný příběh...
Ano, je to tak, jak předpokládáš.
Duše skutečně před svým definitivním koncem na tomto životě stihne být na různých místech.
Dokonce jsou to i někdy neskutečné vzdálenosti, které urazí, aby se podívala do míst například svého dětství.
Ale Tvůj tatínek chtěl být s Vámi a ve chvílích, kdy duše už se postupně vzdaluje, zalétl k Vám.
Vy jste to samozřejmě nemohli vidět, tyto bytosti nejsou vždy viditelné.
Možná kdyby tam byly nějaké hodně malé děti...
Viděl, že se pije pivo, proto když se vrátil zpět do svého těla na nemocničním lůžku, mohl toto přání vysvětlit.
Takové příběhy se občas objeví v literatuře o klinické smrti.
Jsem ráda za Tvou důvěru...
Třeba i Táňa něco napíše.
W. 25.9.2005

Moc Ti děkuji za potvrzení, Wahlgrenis!
Cítila jsem to tak nějak.
Přeji Ti hodně sil.
Čerpejme je ještě i z toho štědrého sluníčka těchto dní.
Mám z Tebe obrovskou radost, obdivuji se Ti a mám Tě ráda
Aspidistra 25.9.2005

Milá Wahlgrenis,
četla jsem tvůj příspěvek od Aspidistry a právě - jak jinak než na noční - přemýšlím o kratší odpovědi, než bych chtěla napsat.
V tomto století jsou lidé od sebe vzdáleni než kdy jindy.
Netřeba to rozvádět dál…
Odkládají své staré rodiče do nemocnice a sami si odjíždějí na dovolenou,
nebo jsou přespříliš zaměstnaní sebou samými a kariérou.
Kdyby jen věděli, že odložení lidé do nemocnice vše vnímají a chtějí být doma mezi svými….
nelze…
Tito potomci si vše uvědomí, až se jim to stane taky, vzor viděli, vzor vidí i jejich děti…
Není pro ně doba, aby si jako v dřívějších dobách nechávaly své rodiče zemřít doma, to nejde, jsou příliš zaměstnaní sebou samých…
Nechci a nebudu rozvádět, jak ti staří lidé se pak v nemocnici cítí, i ti umírající vnímají…
A umírají sami, místo aby zemřeli v kruhu svých blízkých, mezi svými, tak umírají
a jak jinak opět v tomto století je člověk při umírání sám, tak žalostně sám…
Ano, existují např.hospice,kde jsou ošetřovatelky z povinnosti pracovní smlouvy sedět u umírajícího člověka
a držet ho za ruku,ale on nechce ji!!!,chce své příbuzně a sobě nejbližší..
ale "nejbližší" nechtějí, chtějí si zachovat kult moderní doby:
odmítnou rodiče, neboť by jim bral tolik jejich času, který můžou využít pro něco nebo někoho "živějšího".
A tak se nemocnice zdárně plní těmito lidmi a je na sestrách, aby tento nápor zvládaly čím dál tím víc.
V léčebnách pro dlouhodobě nemocné, kde jsem nějakou dobu pracovala, je toho důkazem.
V léčebně pacient zůstává max. 3 měsíce, myslíte, že je tomu tak?
Není,.. pokud rodina nevidí, že chodí a sám se o sebe postará,
tak již je ten, který je vychoval, odsouzen na tu dobu, kdy se objeví sebemenší infekce a jeho pozemský život se pomalu začne krátit.
Proto tyto zařízení vykazují vysoká procenta úmrtnosti, nelze jinak…!?
V zimních měsících se počty těchto úmrtí dají počítat za jeden týden na desítky.
A co na to sestry?
Aby se s tímto faktem vyrovnaly, musely své chování otupit.
První pohled na zemřelého se každé vryje do paměti, s každým dalším a dalším už ne, již to bere jako neodmyslitelnou součást…
A začne vidět rozdíly: umírající, kteří jsou sami se sebou vyrovnaní, mají v obličeji mír, oni již ví,…
umírající, kteří nechtějí umřít, bojí se, tak mají v sobě křeč a pak i pohled na jejich posmrtný obličej není příjemný…
A tak by se mohlo pokračovat dále…
Naučíte se, tedy teď mluvím sama za sebe, rozlišovat signály blížící se smrti:
držíte v ruce kartičku, kterou pak zemřelému nalepíte na nohu a ta kartička je nasáklá pachem jeho posmrtného těla,
jeho oblečení, které je v jiné skříni po jeho smrti ihned dostává tentýž pach….,
v pokoji je najednou cítit přítomnost "někoho jiného", vzduch houstne a je vidět již z pacienta jen jeho stříbrné vlákno,
ještě zatím Ano….
Mnohé sestry úmrtí obrečí, bojí se blížící smrti…., jen opravdu mizivé procento je těch, které toto nedělají,..
buď otupěly a nebo již "PROCITLY"!!!!
Mnohé z úspěšně oživených pacientů vykládají své zážitky:
ať již byli v tunelu a jejich již zemřelí příbuzní jim oznámili, že nenastal jejich čas,
někteří mluví o nádherné hudbě a překrásné zahradě, která se nedá slovy vyjádřit,…
pacient, který málem vykrvácel si po 2 měsících v bezvědomí vzpomněl, že se ocitl na Bajkale, kde je moře a to moře bylo krvavé..
(dříve tam pracoval),
pacient, který se probral po 2 minutách po zástavě vyprávěl, jak mu před očima proběhl celý jeho život od malého kluka až po současnost,..
paní, která koukala do rohu stropu a mluvila se svým již zemřelým manželem,..
těch příběhů je mnoho a je jen na sestrách, jak tuto skutečnost přijmou,
buď označí, že pacient blouzní a zbláznil se nebo uzná ta sestra jinou existenci…
Vzpomínám si na jedno úmrtí, bylo to před rokem, byl to pacient, který měl jít na operaci se srdcem,
byl to takový zvláštní "patron" - nepříjemný až zlý… na operaci nešel, smrt si pro něho přišla 5 hodin před operací.
Zapomněla jsem otevřít v tomto překvapení okno.
Odjíždím trolejbusem domů a při jedné zastávce nastoupil zástup duchů a on byl mezi nimi,..
přes půl roku trávil se mnou na nočních službách…..
Vidím, že jsem se nějak rozepsala, tak již jen jeden kraťoučký příběh:
pacient umíral, ale než vydechl naposledy, tak pravil:
stihl jsem to, byli všichni doma, seděli u stolu a já jsem se přišel s nimi rozloučit, ano, stihl jsem to, teď již můžu odejít tak, kam jsem povolán….
Lidé, kteří nechtějí umřít, bojí se, umírají dlouho, bojují…, lidé, kteří jsou smíření a vědí, umírají šťastnější a plní klidu…
Táňa 27.9.2005

Milá Wahlgrenis, milá Táňo!
Po slovech, která jsi Táňo napsala, mi prošel po zádech mráz.
Nicméně - děkuji za ně.
Možná opravdu patřím k těm, kteří tatínka "odložili", ale po jeho mrtvici jsem se o něj, spolu s maminkou, 11 měsíců starala.
Převezla jsem si je oba ze Slovenska k sobě do Čech.
Přijela jsem si pro ně sanitkou.
Když mi jej v nemocnici propouštěli, nevěřili, že přežije cestu přes hranici.
Přes hranici, na jejíž slovenské straně se narodil, vyrostl a "za kterou" se mu vdaly obě dcery.
Dnes leží zde, v české zemi, ač jeho hruda byla tam...
Píši přes slzy.
Asi jsem neměla poslechnout lékařku, která jej do té nemocnice poslala.
Nakonec souhlasil, ač nerad.
Bála jsem se, že se nám při zápalu plic bude dusit v náručí.
Věděla jsem, že při péči tvých kolegů, Táňo, mu ještě jednou život navrátí.
Tak jak mu jej vrátila 11 měsíců předtím moje touha aby žil, jak jej vrátila jeho touha... a samozřejmě tví stavovští kolegové.
Nevrátili.
Odešel.
Rozloučil se s námi a snad jsem byla jediná, která si to uvědomila.
Ti, co nad jeho hrobem pláčí, jej asi necítili.
Já plakat nemohu.
Jen si s ním povídám, nedávno jsem do země vtlačila cibulky tulipánů...
Už pro něj nemůžu nic víc udělat.
Beztak jsem ráda, že jsem mu ve svém domě vytvořila na 11 měsíců nový domov a ve své nové zemi mu poskytla novou zemi.
Tu, ve které složil své kosti.
Dobrovolně, v naší blízkosti...
Vím, že místo, kde je hrob, není podstatné.
Místo, kde naposled usínal.
Místo, kde naposled přišla jeho duše.
To místo je tu, mezi námi.
Na tom místě jsi mne, Táňo, po třech letech opět přivedla k pláči.
Víc jsem pochopila a za to ti děkuji.
Jak je to paradoxní.
Právě dnes ráno zemřela maminka mé nejlepší přítelkyně tam - na Slovensku. P
řítelkyně, kterou ta ztráta bolí stejně jako mně ta má, ale právě leží na dialýze (již 3 roky třikrát v týdnu) a pláče její nemocné tělo i duše.
Pláče za její mámou, která se tolik trápila její nemocí...
Ani nevím, zda byla u ní v tu poslední chvíli.
Ještě jsme spolu nemluvily.
Jen mi stačila vzkázat tu zprávu.
V této chvíli odsunuji výčitku, že jsem nebyla u tatínka déle.
V této chvíli myslím na tu svou přítelkyni.
Ještě živou...
A budu spěchat potěšit ji, protože tolik bolesti na jednoho člověka je příliš.
Děkuji ti, Táňo. I tobě, Wahlgrenis.
Děkuji vám oběma za to, že jste mi umožnily to všechno pochopit.
Aspidistra 27.9.2005

Milá Wahlgrenis,
mám hlavu přeplněnou myšlenek a stejně je pošlu ven.
V tuto chvíli přemýšlím, co si o všem myslíš Ty, ale jsem přesvědčena, že je vše směřováno tak, jak má....
Tvé Já nás učí díky Tvým stránkám posunout děje lidských příběhů aspoň na pomyslnou čáru zamyšlení, i toto má smysl.
Postupně sundáváme růžové brýle, ale pohled na realitu je více než smutný,...
už se musí něco stát, jen jeden člověk nemá šanci, teď už to vím....
Aspidistra nepatří mezi ty, co odkládají své příbuzné tam, kde, pokud nechtějí, není cesty návratu.
To ne!
Takoví "jedinci" vypadají jinak.
Přijdou si pro jejich důchod a vůbec je nezajímá jejich stav,
pokud je přece jenom navštíví, tak se s ním hádají nebo přemlouvají k přepsání převodu peněz na jejich účet
a nebo taky vůbec nepřijdou a hledá je popřípadě sociální odbor.
V tomto případě se velmi rychle pozná, s jakým člověkem máte tu čest.
Na oddělení, kde pracuji, je mnoho chodících pacientů, ale pokud se stane, že přibude ležící pacient,
ve velké míře se stává naším "MASKOTEM", je to naše miminko,
o které se staráme a máme jako on obrovskou radost, když víme, že jde DOMů..
Pacienti s akutním onemocněním jako je zápal plic a jiné,
teď myslím starší lidi je opravdu nutno hospitalizovat, jinak to nejde,
ale pacienti jenom nechodící, ti můžou být doma a záleží na příbuzných, jak se k tomu postaví,...
ovšem povětšinou tam není láska, ale hyenismus....,
je mi líto,.. už je pro ně zbytečný...
těmto lidem chybí láska a upoutaní pacienti na lůžku to mnohokrát ví dřív, hlavu mají po většinou tam, kde má být.
Už se musí něco stát, aby lidé procitli...
Wahlgrenis, mé široké okolí zná Tvé stránky a mění se....k lepšímu...
DÍKY TOBĚ...
Děkuji...
Táňa 28.9.2005

Přeji krásný den, milá Wahlgrenis
a budu ráda, když předáš mé poděkování Táni.
Nic víc jen jediné slůvko - DĚKUJI.
Vrátila jsem se ze Slovenska a je mi zvláštně dobře.
Moje truchlící přítelkyně byla šťastná, že jsme byly skoro tři dny spolu.
Držely jsme se za ruku a snad jen v ficiálních situacích souvisejících s úmrtím její maminky jsem zůstala v ústraní.
Když jsme poté, co jsme vyprovodily všechny pohřební hosty, šly spát, dlouho jsme si povídaly.
Bylo zvláštní, že jsme zcela intuitivně zůstaly v rodném domě její zemřelé maminky.
I její manžel "toleroval" to, že jsme mu ustlaly ve vedlejším pokoji.
Když jsme usnuly, mou přítelkyni probudilo zaklepání na okno.
Já neslyšela nic, jen ona.
Posadila se na lůžku, aby se podívala ven, ale byla hluboká noc a za oknem nebylo ani živáčka.
Když se mne ráno ptala, zda jsem to slyšela, až mne překvapilo, s jakou jistotou jsem řekla
- ne, já jsem neslyšela, ale tvá maminka se přišla rozloučit s tebou.
Utišilo nás to.
Snad už jen mohu doufat, že její duše bude nad dcerou bdít, že její duše bude hlídat její spánek, její každičký krok,
protože při její těžké nemoci nepotřebuje nic víc...
Snad "jen" transplantaci ledviny, která by ji opět umožnila žít na plný plyn.
Jemnohmotný svět je opravdu zvláštní.
Kdo na něj shlíží s pokorou, i ten pozemský je pro něj mnohem krásnější.
Wahlgrenis, díky ti za to, že nám zprostředkováváš kontakt s ním.
Aspidistra 02.10.2005