Wahlgrenis

Jaké to bylo v Zakarpatských horách

Milá Wahlgrenis!
Omlouvám se, že opět píšu a nejspíš bude mé psaní opět dlouhé a neucelené.
Těch věcí, co se děje, je moc.
V neděli jsem se vrátila z cesty po Zakarpatských horách.
Tak jako do Roháčů jsem díky osudu jela jen sama s přítelem, tak i na tuto cestu jsem jela sama s manželem.
Nikdy bychom to sami dobrovolně nepodstoupili (ani on – ani já )!
Mělo nás jet 7 a skupina se z různých absurdních důvodů během 14 dní rozpadla, že jsme zbyli 4.
Už jsme měli koupené lístky, jídlo, sbaleno, když zbylí pár 2 dny před odjezdem zjistil, že čekají mimčo?!
Přišlo mi to celé tak zvláštní, no nic, na cestu jsme se vydali sami.
Bylo to úžasné.
V těžkých situacích jsme si rozuměli vždy dobře.
Osud tomu asi tak chtěl a my neměli štěstí na nic, co jezdí, a tak jme chodili celou dobu pěšky (cca 180km) s báglem.
Nebudu popisovat, co vše jsme zažili a viděli, zkusím jen pár postřehů, nad kterými jsem přemýšlela.
1. za celou dobu jsem neslyšela žádné dítě vztekat se, dokonce ani plakat,
děti všeho věku vypadali spokojeně, malé děti většinou někdo držel v náručí, ty, co už ťapaly, byly většinou v blízkosti jiných starších dětí.
2. Pokud byl u domu pes, ve většině případů neštěkal, jen se díval.
3. Všude se volně pásly krávy, tudíž byly všude kravince, ale nebyly tam mouchy (dokonce ani jiný obtížný hmyz).
Ani krávy se nenechaly nijak rušit a klidně se pásly dál
4. Všude byla krásná travička nebo louky (díky tomu, že trávu i na nejneschůdnějších místech spásají krávy, louky se sečou na seno).
Kopřivy jsme nepotkali, a to ani když jsme procházeli opravdovým pralesem, byly tam jen padlé kmeny a listí
5. V lese bylo ticho, takové ticho, jaké znám z hor, mám pocit, že i zvěře tam muselo být velmi málo.
Zkusím napsat zajímavé věci, co moc neumím vysvětlit:
1. Opustila nás veškerá technika.
To že, signál je tam nic moc jsem věděla, tak jsem si mobil ani nebrala.
Manželovi odešly hodinky (já hodinky nenosím), mě odešla FC karta do foťáku a tak jsem mohla fotit jen 4 dni,
manželovi se ztratil nožík, co už vozí 5 let, otevřel se mu v batohu při cestě domů foťák z filmem,
prý neobvyklá chyba záklopky, jako bychom fotky z konce dovolené neměli mít.
2. Asi pátý den jsme procházeli vesnice, na stopa nám nikdo nezastavil a my jsme šli už dlouho, moc dlouho (víc než 30 km po silnici),
bolely nás nohy a tak jsme si chvíli sedli u krajnice, když se objevil mladý muž s kosou.
Dal se s námi do řeči a nabídl, se u něj můžeme přespat.
Manžel zajásal, šli jsme s ním k blízké hospůdce na pivo, já jsem z toho byla rozpačitá,
zůstala jsem venku a dopsala zápis v deníku, pak přivedli bílého koníka, jestli se na něm chci vyfotit, byl krásnej a mírnej a neosedlanej.
Naskočila jsem na něj, manžel mě vyfotil a seskočila jsem.
Místní mě pochválili, že jsem gymnastka.
Pak jsme šli k tomu muži domů, ani nevím, jak vypadal, vůbec jsem se na něj nedívala.
Přišli jsme k domu, sedla jsem si k batohům a čekala, manžel se šel podívat dovnitř, měli tam nachystané 2 postele,
já jsem do toho domu nechtěla, vůbec to nechápu, seděla jsem venku, po tvářích mi tekly slzy a moc jsem chtěla být kdekoli jinde.
Mysleli si, že se nám to tam třeba nelíbí a tak nabídli vlastní postele.
Nabízeli kávu, čaj...
Nevím, moc si toho nepamatuju, jako bych byla jinde.
Pak mě uviděli a měli strach, že se mi něco stalo a chtěli volat lékaře...
Říkali, že je to pro ně ostuda, aby hosté spali ve stanu.
Já jsem moc chtěla odejít, ale už to nešlo, nakonec tedy svolili a my si postavili stan.
Byla to jediná noc, kdy nebylo ticho!!!
SKORO CELOU NOC ŠTĚKAL PES, 2x V NOCI PŘIJEL KOŇSKÝ POTAH,
NAD RÁNEM ZAČAL KOZEL MEČET NÉÉÉ, NÉÉÉÉ.
Začali jsme balit už o půl sedmé ráno.
Je mi to moc líto, že jsem ty lidi nejspíš urazila, byli moc hodní, ale já jsem nemohla jinak.
Ráno se ptala paní, zda si dáme něco k jídlu, omítli jsme, že máme svoje, ale čaj jsem neodmítla.
Paní jako by něco tušil,a nám ho donesla ven.
Nevím, jak to v domě vypadalo, manžel říkal, že to bylo pěkné, že tam měli pec a pekli chleba.
3. Už dlouho (určitě 3 roky) mám na každé ruce 1 bradavici (na ohybu mezi posledním a předposledním článkem prstu),
ale asi týden před odjezdem na dovolenou se mi bradavice na pravé ruce asi 3x zvětšila.?
4. Psala jsem, že brácha prodělal letos v březnu transplantaci krve, má mou krev.
Bylo to jakž takž, ale nyní se jeho stav náhle zhoršil, právě v době, kdy jsme byli mimo republiku.
Krev se začala rozpadat, mám o něj strach, ráda bych mu poslala nějakou energii, ale nevím jak.
Má potíže i s příjmem potravy.
Myslím, že by mu to pomohlo.
5. Na manžela pobyt působil velmi blahodárně.
Až tam si uvědomil, kolik věcí ho v „tomto“ světě stresuje.
Najednou žádnej čas - žádná sms - žádný email - nikdo, koho by se musel bát.
Moc si hlídá soukromí a dá na to, co si lidi myslí.
Možnost volně stanovat - žádné rozhodování, čemu nebo komu dát přednost (má spoustu přátel a zájmů)….
prostě nic….. jen on, já, příroda…. cesta dopředu…. byl to klid a mír.
Najednou si ani neťukal ani nepískal, byl v pohodě, ani ho takto neznám.
Asi je pro něj život v civilizaci hodně stresující, ale nikdy by se ho nevzdal.
Ta čistota lidí a přírody je nám tady vzácná, přála bych každému, aby aspoň kousek toho mohl pocítit.
Když jsme se vrátili a autobus měl zpoždění, bylo to tropické horko.
Většina lidí nadávala, pak se cpali, aby měli místa.
My jsme byli klidní a přišlo mi to tak nesmyslné, jaká drobnost dokáže vyvolat v lidech tolik zloby….
Jen je trochu škoda, že už i do odlehlých oblastí se dostaly plastové láhve a lidé tam ještě nejsou zvyklí odpad odnášet,
a tak plastové lahve jsou všudypřítomné…
Posílám nějaké obrázky.
Měj se krásně, sluníčkově…

05.08.2005